32. Třicet dva kroků

Ztemnělou místnost ozařovalo jen několik svic. Tmavá silueta seděla za stolem a něco sepisovala. Na obnaženém těle měla přehozený jen černý župan. Obočí zamračené, ale v rozporu s tím na ústech se jí rýsoval drobný úcul.

Na okno, za nímž se rozprostírala tma, něco zaťukalo.

Severus Snape se zprvu ohlédnul k oknu, aby se přesvědčil, že to drobné vyrušení nebyl jen výplod jeho fantazie, když zjistil, že za oknem poletuje sova, odložil brk a zazátkoval inkoust. Postavil se a odešel k oknu, které následně otevřel.

Sova držela v zobáku psaní. Jakmile se dostala za okenní tabulky, dopis odložila na parapet. Neměla se však k odletu. Severus zdvihl obočí a mírně si pro sebe zamručel. Z váčku, který měl uschovaný v šupleti u stolu, vytáhnul svrček a dal ho do drobného pařátu sovy pálené. Ta zahoukala a hned poté odletěla zpět do tmavě modré tmy.

Profesor lektvarů zavřel za sebou okno a vzal obálku do ruky, prohlížeje si své jméno ozdobně psané zlatým inkoustem.

V průchodu do vedlejší místnosti se objevil někdo další. Hnědé vlasy protkané stříbrem měl rozházené do všech stran, ve tváři ještě mírný ruměnec a na rtech mu pohrával rozpustilý úsměv. Remus přistoupil blíž ke svému milenci a těsně se zezadu nalepil na jeho tělo. Rukama ho objal kolem hrudníku a zabořil nos do jeho vlasů.

„Ještě chvíli mě takhle tiskni, Lupine, a budeš objímat mrtvolu. Dusíš mě,“ zkonstatoval suše Snape.

Remus povolil své sevření a zastyděl se, „Promiň, opravdu se omlouvám, Seve, já si ani po těch letech pořád neuvědomuju svou sílu.“

„To je v pořádku, Remusi,“ opáčil Severus, „ale není v pořádku, že mi pořád říkáš Seve, ačkoliv jsem ti jasně nejednou naznačil, že to nemůžu vystát!“

„Já vím,“ zareagoval ihned Remus a zase se mu tváří rozlil ten rozpustilý úsměv, „moc rád tě provokuju, jsi strašně sexy, když se vztekáš! Vlasy ti lítají kolem, na čele se ti objeví žíla a mezi obočím se ti udělá vráska, jak se mračíš. Ani nevíš, s jakou radostí bych si tě v tu chvíli vzal… A pěkně živočišně!“ jeho vzrušený dech Severus pocítil na svém krku.

Tělem se mu prohnala zimomřivá obleva a až na zádech cítil husí kůži. Lupin měl momenty, kdy zněl opravdu jako ten vlkodlak, kterým byl. Snape na to nic neřekl a Remus se usmál.

Snape se ani neotočil a zase si začal všímat obálky, kterou dostal. Rozevřel ji. Očima přejel řádek po řádku a vstřebával informace, které mu sdělovaly, až nakonec zhluboka pronesl: „U svaté Morgany!“

Nebýt jeho překvapeného tónu, nebylo by na něm znát, že byl vyvedený z míry, protože se mu jinak ve tváři nehnul ani sval, který by napověděl něco jiného.

Remus si bradu opřel o jeho rameno, chtě nakouknout do listu, který jeho milenec třímal mezi prsty. Ten si jeho nenápadné snahy všimnul a pergamen zase uložil do obálky s erbem vytisknutým ve vosku. S erbem, který Removi nic neříkal.

„Co to je?“ optal se zvědavě. Nemělo cenu chodit kolem horké kaše. Buď mu to Severus bude chtít říct, nebo ne.

Černovlasý muž se mírně naklonil obličejem na stranu. „To je dopis od akademie věd,“ odpověděl prostě.

„Aha,“ políbil mu bezděky rameno vlkodlak a pokračoval na jeho krk, přičemž mu prsty odkrýval havraní vlasy. „A co po tobě chtějí?“

„Já… Pamatuješ si ten lektvar, který jsem vyvinul, když jsem se snažil pomoci Potterovi? Totiž Evansové?“

„Samozřejmě. Na změnu pohlaví, ale nebylo možné ho užívat trvale, pamatuji si správně?“

„Ano, přesně ten.“

„A co s ním je, Severusi?“

„Akademie věd by ráda ocenila můj experiment Flamelovou cenou první třídy. V následujících dnech bude probíhat schvalování za můj přínos moderní vědě v lektvarech,“ vydechl ještě stále překvapeně profesor a věnoval oddaný pohled obálce, kterou právě znovu odložil na stůl.

Remus Lupin se od něj hbitě odlepil a otočil si svého přítele obličejem k sobě. „To je naprosto úžasné, Severusi! Gratuluji!“ nadšeně ho objal, až Snape znovu popadal dech a zase od něj odstoupil. „Vážně skvělé. Jsem na tebe hrdý!“

Snape snad poprvé v životě zčervenal, rozpačitě si odkašlala a celou situaci zamluvil nějakým sarkastickým komentářem, který mu byl v podobných situacích podobný.

***

Zdi byly promrzlé a vlhké. Všude byla plíseň a podél východní stěny, kde bylo jediné okno, stékala voda, která s sebou semlela i prach a špínu.

Dívka s dlouhými mastnými vlasy zcuchanými do sebe seděla na polorozpadlé posteli a opírala se o pelest. Z očí se jí linuly slzy a poměrně hlasitě štkala. Přes sebe měla přehozenou plstěnou děrovanou deku a třásla se. Nikdy nežila v takových podmínkách a rozhodně nebyla nikdy tak dlouho odloučená od rodiny a celkově od samotné reality. I přes strach, sebelítost a nepohodlí se sama sobě divila, že tak dlouho vůbec přežívala. Rapidně zhubla, občas dostala něco k jídlu, aby přežila i s tím málem, ale nebylo to dost. Cítila, jak ji postupně opouštějí síly, a každý pohyb se zdál být obtížnější, než kdy předtím. Za nehty měla permanentně špínu, hygienu neprováděla už ani nepamatovala a tělo měla poseté ekzémy ze vší té plísně a špíny, se kterými se byla nucena sžít.

Jeho hlas.

Slýchávala ho občas. Jednou za týden, za pár dní. Netušila už, který je den, měsíc, pomalu ztrácela přehled. Co asi udělal s její setrou? A proč to vlastně všechno dělal? Neznala ho a nikdy ho předtím neviděla, ale jednoho dne si ji vybral jako svoji pojistku, rukojmí. Pochopila, že s ní má nějaké plány, ale nikdy nepochopila tolik, aby si to všechno mohla vysvětlit. Jaký smysl mělo zajmout motáckou holku? Koho tím donutil k čemu? Vždyť byla tak bezvýznamná, že by to nikoho nedonutilo k žádnému vyjednávání nebo jakékoliv výměně.

Ztratila všechny iluze a naději. Její absence ve světě nic neznamenala. Ani rodiče už neměla a její sestra byla stejným motákem jako ona sama.

Řekl jí, že mu má říkat můj pane, navzdory tomu vypadal poměrně mladě. Jak mohl někdo tak mladý tohle udělat? Jak mohl takto smýšlet? Proč ji zneužil? Co po ní vlastně chce? Častokrát jí říkal, že pokud ho nebude poslouchat, Lině se něco stane. Kam tohle všechno směřovalo a proč ona a její sestra musely hrát ve všem hlavní roli?

Nezbývalo jí nic jiného, než aby ho poslouchala na slovo. Měla svou sestru ráda a nesmělo se jí nic stát, i kdyby sama měla tady zemřít. Ale co když už byla sestra mrtvá? Nikdy jí nedal důvod věřit, že je tomu naopak. Jediný možný důkaz bylo to, že jí nechal psát všechny ty dopisy, které údajně Lině nosil. Ale nebylo to taky jen divadlo, aby věřila, že má motivaci?

Patrisha už nevěděla, co smí a nesmí a v co vlastně smí vůbec doufat. Bude někdy konec? Ne, nedoufala. Na to už jí nezbývaly síly. Byla v téhle odporné kobce už příliš dlouho a nic se za celou dobu nezměnilo.

Uslyšela kroky.

Pár těžkých bot mířil přímo k ní. Byl to on, nikdo jiný sem nechodil. Až na pár skřítků, kteří ji měli čas od času nosit zbytky jídla. Navíc ho poznala už jen podle stylu chůze. Slyšela ji za celou tu dobu už tolikrát, že se to nedalo splést. Ten zvuk byl jako ozvěna z hororu, která doprovází každou děsivou scénu. Byl to zvuk, který přinášel bolest a strach, na ten se nedalo nikdy zapomenout. Zdávaly se jí o něm sny.

Naskočila jí husí kůže. On už jde, blíží se. Co zase po ní může chtít? Co si vymyslí dnes?

Měla z něj instinktivní strach, neboť nikdy netušila, co se stane a on jí nikdy nedal ani možnost, aby se mohla vzbouřit. Na to měla až příliš velký strach.

Ta hůlka, kterou držel v rukách, ji vždy usměrnila. Věděla, co dokáže, ačkoliv ona ji nikdy nemohla v takové síle použít. Ani její sestra. Sotva se jí povedlo při leviose zatřást předmětem, když to párkrát v minulosti zkusila.

Začala počítat, kolik udělá kroků, než dojde k její cele. Chodba zde byla dlouhá, toho si stihla všimnout i podle sluchu.

Jedna… Dva… Tři… Čtyři. Dává si načas.

Pět… Šest… Sedm… Osm. Nosí záměrně takové boty, aby budily takový hrůzný zvuk? Je jako voják, který se dal na pochod, při každém dopadu mohutné podrážky zem zaduněla a ozval se klouzavý zvuk.

Devět… Deset… Jedenáct… Dvanáct. Je v tomhle zatuchlém ledovém vězení taky někdo další? Nebo je tady úplně sama? Nemůže tu být taky její sestra?

Třináct… Čtrnáct… Patnáct… Šestnáct. Čekala jen to nejhorší. Zase nějaké mučení, nějakou zábavu, jak tomu říkal. Jako obvykle.

Sedmnáct… Osmnáct… Devatenáct… Dvacet. Jak je to dlouho, co neviděla svou sestru? Jak dlouho tady vlastně je?

Dvacet jedna… Dvacet dva… Dvacet tři… Dvacet čtyři… Dvacet pět. Už jen pár kroků a bude u ní. Má to už spočítané podle jeho nálady. Dneska se zdál dělat kratší a svižnější kroky, měl naspěch nebo byl naštvaný?

Dvacet šest… Dvacet sedm… Dvacet osm… Dvacet devět… Třicet. Možná to budou poslední minuty jejího života. A vadilo by jí to vůbec? Asi ne. Byla tak unavená.

Třicet jedna… Třicet dva. Pár bot se zastavil přímo pře její celou. Třicet dva kroků. Když měl dobrou náladu, dělal větší kroky, bývalo to míň.

„Milánku, ty jsi vzhůru? Víš o tom, že už je po půlnoci? Neměla bys spát?“ opal se její Pán úlisně a nechutně se přitom zasmál. „Nebo se ti tvůj příbytek nelíbí? Aha, počkej, na to jsem se už vlastně ptal před čtvrt rokem, co bych to byl za hostitele, že ano. No, nechme to nezodpovězeno. Není to důležité, protože ty jsi lůza a u té je naprosto jedno, kde spí! A jestli vůbec spí! Doufám, že ti krysy dělají společnost!“

Z druhé strany kobky se ozval tichý sten, těžko říct, zda šlo o protest nebo jen úzkost. Ale Stan Silnička to zřejmě neslyšel. Patrisha si přitáhla nohy k tělu a jako by se tím snažila bránit, objala si kolena pažemi. Svou špinavou unavenou tvář upřela na něj. Celá se třásla. Možná zimou, možná strachem, tyhle stavy šly spolu ruku v ruce.

Její věznitel vytáhnul hůlku a namířil jí na ni. Instinktivně se skrčila, čekajíc jen to nejhorší. Možná si uvnitř své duše i přála, aby ji konečně zabil. Ukončil to, protože měla strach, že tohle věčné mučení zřejmě nikdy neskončí. Každý pohyb bolel. Únava se proháněla každým atomem v těle a ruce okolo kolen jí pomalu sklouzávaly na palandu. Byla tak moc unavená. Chtělo se jí spát a usnout už navěky.

Nestalo se však nic.

„Představ si, co udělala tvá milovaná sestřička, mrcho, co ta špína udělala! Utekla! Ztratila se mi z obzoru! A ty jistě víš, co to znamená! Viď?“

Takže její sestra žila? Malinká naděje svitla. Lina žila a žije! Odkud ale utekla? Držel ji taky někde v zajetí? Taky ji tak mučil? Vydíral ji? Držel, jak se tak říká, v šachu?

Lina se zachránila! Drobný majáček uvnitř v mysli zablikal radostí. Její sestra žije a je na svobodě! Opakovala si tiše jako mantru pořád dokola. Hlasitě vzdychla a na tváři se jí rozlil letmý úsměv. To znamenalo, že už nemusí dát na jeho výhružky! Že ho nemusí poslouchat!

Byla příliš slabá, aby se mu teď vzepřela a ne zas tolik hloupá, aby věděla, co hůlka v jeho ruce dokáže.

Nicméně teď, když věděla, že je Lina osvobozená od jeho vlivu, pocítila nával radosti a zase získala chuť žít a přežít. Ale pokud kvůli štěstí a svobody její sestry Patrisha musí umřít, stálo to za to! Pro svou sestru by udělala cokoliv.

„Ale neboj se,“ pokračoval Pán, „já ji brzo dopadnu, není dost chytrá na to, aby se skrývala věčně, a já mám velice dobré prostředky, jak ji najít. Ale ty!“ sklonil se k ní, přímo před palandu. „Ty tady shniješ zaživa! Už nikdy svou sestřičku neuvidíš, o to se postarám!“ zatáhnul ji za vlasy a škubnul tak prudce, že jí vytrhnul poměrně hustý pramen tmavých vlasů.

Zatvářil se znechuceně, ale nakonec se krutě zasmál a její vlasy si strčil do kapsy. O pár úderů srdce později si svou ruku otřel o kalhoty, jako by se právě dotknul něčeho slizkého.

***

„Hermiono, co se děje?“ zeptala se Harry, když zrovna vylezla z krbu do Hermionina bytu. Ta jí rychle přilepila svou ruku na ústa a prstem naznačila, aby nemluvila nahlas. Třásla se jí ruka a vypadala poněkud vyděšeně.

V celém bytě byla tma. Harry pochopila, že to bylo zatemňovací zaklínadlo, neboť byl den a nemohla to být přirozená tma. Jak si stihla bystrozorka v tom přítmí všimnou, chodba působila jako obrácená vzhůru nohama. Téměř žádná věc nestála na svém místě.

„Co je?“ zašeptala Harry. Tohle se jí opravdu nelíbilo.

Hermiona ukázala prstem do vedlejší místnosti, kam se přesunuly. Šly až do rohu pokoje k oknu.

Černovlasá žena si všimla, že na zemi mezi rozházenými věcmi leží nějaká osoba. Snažila se zaostřit, ale byla moc velká tma. Větší, než by byla za normální noci.

Přišla blíž a hned na místě se jí zatajil dech. Klesla bolestivě na kolena a prohlídla si dívku ležící na zemi.

Rusovlasá Ginny ležela na zemi jako by spala. Jediná věc, která nasvědčovala pravý opak, byla ta, že na hlavě měla velkou ránu a pod ní krvavou stopu. Ohlédla se zděšeně na Hermionu a ta si zakrývala ústa, zatímco oči měla vytřeštěné.

„Co se tady stalo!?“ Harry se snažila zachovat chladnou hlavu a nepanikařit, ale třásl se jí hlas.

„Mluv tiše,“ opáčila její nejlepší kamarádka, „možná tady ještě je!“

„Kdo tady je, Hermiono?“

„Někdo tady byl, netuším kdo, když jsem dorazila, hned jsem poznala podle té tmy, že něco není v pořádku. Pak jsem si všimla těch rozházených věcí. Jako by tu něco hledal. Snažila jsem se najít Rona, ale nikde nebyl,“ mluvila rychle a těkavě. „A pak jsem tady našla Ginny, chtěla jsem ji odlevitovat k Mungovi, ale slyšela jsem hluk a kroky, tak jsem se rychle sebrala a krbem se odletaxovala k tobě, protože i kdyby mě někdo sledoval, tak by se k tobě krbem nedostal, pokud by neměl heslo. Bylo to první, co mě napadlo,“ Hermiona se držela. Třásla se, ale neplakala. „Nevím, co je s Ronem, Harry. V tu dobu měl být dávno doma, ale nenašla jsem ho. Ani jeho tělo. Mám o něj strach. A Ginny…“

„Musíme ji rychle vzít k doktorovi,“ přitiskla dva prsty k jejímu krku a mírně si oddechla. Ještě měla tep. Možná jen upadla do mdlob, když se praštila do hlavy. Ale každá minuta teď byla důležitá. Mávla hůlkou a vyzvedla její tělo do vzduchu.

Otočila se na Hermionu: „Běž ke mně domů, Hermiono, všechno to řekni Dracovi a počkej tam. Já zajdu s Ginny k Mungovi a najdu ti Rona!“ řekla razantně a Hermiona přikyvovala jako poslušné dítě.

Vypadalo to, že ta nečekaná návštěva už v bytě nebyla, protože se odnikud neozýval hluk. Ani jeden z nich nevěděl, co by u nich mohl chtít, ale Harry začínala mít neblahé tušení, že v tom má prsty Stan Silnička. Co když ji poznal? Co když si zjistil, kdo jsou její přátele a teď jim bude chtít ublížit, když nemohl jí?

Přesně v momentě, kdy se oba chtěli odletaxovat a nabírali si prášek do dlaní, krb zeleně zahořel. Někdo se sem znovu chystal.

Zelený pohled vyhledal ten hnědý. „Čekáš někoho, Hermiono?“

Dívka s hnědými vlasy zakroutila hlavou. „Ne, o nikom nevím,“ znělo to trochu chladně, ale Harry v tu chvíli tomu nevěnovala pozornost. Měla daleko větší problém.

„Dobře, schovej se! Převezmi Ginny!“

Hermiona vytáhla hůlku a zvolala zaklínadlo. Spolu s levitujícím tělem své švagrové se přesunula zpět do pokoje.

A Harry zpoza rohu vyčkávala, zrak upřený ke krbu v očekávání příchozího.