33. Třiceti tří karátové zlato

Harry stála se vztyčenou hůlkou hned za rohem a sledovala, jak zelené plameny olizují krb, načež z něj vystoupila poměrně vyšší mužská postava. V ten moment vyskočila před krb, zapíchla svou hůlku příchozímu do hrdla a pohrozila: „Odhoď hůlku a vzdej se!“

Hrdlo pod její hůlkou zavibrovalo.

„A já myslel, že tuhle fázi našeho vztahu už máme za sebou,“ zaznělo známým hlasem pobaveně a Harry v něm rozpoznala Draca.

Strhla ho sebou stranou do pokoje, kde byla Hermiona, aniž by se ohlédla, a pak na svého přítele vyštěkla: „Co tady k sakru děláš?!“ všechen vztek v ní bobtnal už od chvíle, kdy ji Draco začal ignorovat a dnešní nedokončený rozhovor tomu dodal jen korunku.

K tomu někdo napadl její přátele, Ron je pryč, Ginny je zraněná a Hermiona vystrašená a Malfoy tady jen před ní stál a smál se.

Draco se ohlédl Harry přes rameno stále se stejným úsměvem. „Ještě si jí to neřekla?“

Hermiona vzdychla a Harry cítila za svými zády jemný příval magie.

Otočila se a i v té příšerné tmě viděla, jak se nábytek začal pohybovat. A pak se její srdce rozbušilo šílenou rychlostí, když se k údivu černovlasé dívky přidala s čarováním i zmrzačená Ginny.

„Co tohle všechno promerlina znamená? Ginny…“

A nakonec do toho všeho ještě Hermiona znovu mávla hůlkou, aby sejmula zaklínadlo, kvůli němuž byla všude strašná tma. Harry si před ostrým světlem musela přikrýt oči.

„Překvapení!“ zaznělo unisono. A dokonce z více než jen tří úst.

Harry sundala paži z očí a málem se sesunula k zemi. Pořád měla zrychlený tep, srdce tendence vyskočit z hrudi a ruka, ve které třímala hůlku, se třásla.

Před ní stálo asi dvacet lidí, všichni měli na hlavách barevné špičaté čepičky, někteří měli v ústech dokonce foukací trubičky. Po pokoji se třpytily jako lesklé konfety naváté jako zimní prašan a na stole stál dokonce čokoládový dost ve tvaru famfrpálového hřiště.

V hloučku lidí stála téměř celá rodina Weasleyů a Harry, které dávno došlo, o co tady jde, se pousmála, když na tváři manželů Weasleyových spatřila hřejivý úsměv. Bylo jasné, že tušili, kým je, ale nepůsobili vůbec rozpačitě. V duchu tiše proklínala Rona, který jim to pravděpodobně vyžvanil. Tak trochu doufala, že bude mít příležitost říct jim to sama.

Na druhé straně uviděla Remuse s nelibě se tvářícím Snapem, který se snažil dělat, že je tady úplně omylem. Bylo jí hned jasné, že ho sem Remus dotáhnul pod nějakou podmínkou, protože Snape dvakrát nepřetékal radostí, že může zase konečně vidět syna-dceru svého někdejšího úhlavního nepřítele.

Mezi ostatními byl pochopitelně Ron, o kterého se doteď Harry bála. Lina, která se na něj usmívala a jako jediná evidentně pořád netušila, s kým má tu čest, a držela přitom v ruce sklenici sektu. Dokonce dorazil i sám Kingsley Pastorek, se kterým se Harry spřátelila v minulosti ještě v době, kdy byl pouze členem Řádu.

Billovi stála po boku Fleur, jejíž veselí bylo na obličeji jasně znát. Nebylo pochyb o tom, že taky znala pravdu a že Harry ráda viděla, možná dokonce raději jako ženu než jako muže.

A pak tady byl taky Oliver Wood. Zřejmě na přání Ginny.  Harry mírně vyschlo v krku, když ho viděla, ale tentokrát už necítila nic. Žádná žárlivost nebo křivda se jí už hořce nepovalovala na jazyku, ani se necítila oklamaná. Jediné, co vnímala, byla slabá stísněnost, která svírala její srdce při vzpomínce na bezcitné chování Draca Malfoye.

Oliver i Ginny vypadali tak spokojeně. Tak proč ona nemůže mít totéž? Hermiona a Ron čekali spolu dítě a žili spolu. Manželé Weasleyovi byli spolu už takovou řádku let. Fleur s Billem jen zářili štěstím a Removi se na tváři rozléval hřejivý úsměv, i na protivném netopýru Snapeovi bylo vidět, že je spokojený.

Všichni ti lidé měli štěstí, že cítili lásku, která byla sdílená a opětovaná. Sakra, proč ji jen Draco takhle odháněl?

Rozhlížela se na všechny přítomné a napětí mírně opadalo.  Všichni její blízcí pohromadě na její narozeniny. Spojili se, aby jí uspořádali oslavu. Vehnalo jí to do očí slzy. Už to nemohla vydržet. Zastrčila si hůlku za pas a s tichým, „Omluvte mě, prosím,“ vyběhla pryč z pokoje.

Hermiona, Ginny a Draco si prohodili překvapené pohledy.

„Půjdu za ní,“ ozval se blonďák a pokynul děvčatům, aby počkala.

Černovlasá oslavenkyně stála v kuchyni u okna, v bytě svých přátel. Opírala se čelem o okno a snažila se potlačit v sobě ten týdny napěchovaný tlak. Tělo jí mravenčilo a všechno v ní řvalo, aby to pustila ven, až jí nakonec mezi rty proklouzl neposlušný vzlyk. Zakázala si brečet, byla to slabost, věděla, že by neměla všem zkazit to úžasné překvapení, ale nemohla si pomoct, bylo to silnější. Navíc nikdy kvůli takovým blbostem nebrečela. Stávala se z ní snad hysterka?

Netušila, jestli je tak přemožená dojetím nebo tím, že ji Draco nechce, přestože o něj tolik stojí.

Někdo jí položil dlaň na rameno. Otočila se a spatřila šedý pohled.

„Zmiz, nechci s tebou mluvit!“ roztřeseně vyhrkla a obrátila se zpátky k oknu.

„Harry, já…“ začal tiše Draco, ale byl přerušen uprostřed věty.

„Nechci od tebe nic slyšet, copak mě nevnímáš? Odejdi! Nechci tě ani vidět, mám tě už plné zuby!“ zvýšila hlas a setřásla z ramene Dracovu dlaň, kterou neodtáhl.

„Ale…“

„Prosím tě, uděláš mi někdy něco po vůli? Aspoň jednou! Běž!“ zašeptala trpce.

A Draco sklonil hlavu a jako spráskaný pes poslechl, co mu řekla. Zkrátka odešel, maje na tváři zkroušený výraz a v hrdle zadržený povzdech.

Když Hermiona viděla, jak se k nim Draco vrací nazpátek a tváří se jako mučedník, popadla Ginny za ruku a táhla ji s sebou do kuchyně. Když míjely Draca, pouze na něj významně kývla a on pochopil.

Přistihla bystrozorku, jak stojí opřená u okna a ačkoliv bylo v pokoji šero, bylo vidět, že něco není v pořádku. Ale proč? Taková zbytečnost… Vždyť… Ale možná jí něco v tu chvíli došlo.

„Harry!“ oslovila ji a čekala na odezvu.

„Nech mě být, Hermiono. Prosím! Nechci s nikým mluvit.“

„Ale vedle na tebe čeká hromada lidí, až sfoukneš svíčky na dortu a oslavíš svoje narozeniny!“ začala jemně Hermiona a podívala se přitom na Ginny, která zatím nedala svou přítomnost znát.

„Nemám náladu něco slavit!“ pootočila se dívka na Hermionu a něco podivně známého se jí otřelo o smysly. Ta vůně. Odněkud jí byla povědomá. Zamračila se.

Bylo vidět, že Hermiona se nehodlá jen tak vzdát. Taky co by čekala, byla to přece jen Hermiona, Hermioně se nikdy neodmlouvá.

„Harry, tahle oslava… Měla bys vědět, že tu pro tebe přichystal a vymyslel Draco!“ teď byla ta správná chvíle vytáhnout jí z té podivné deprese.

Tentokrát se černovláska otočila ke svým kamarádkám úplně a až teď za sebou spatřila Ginny. Vůně byla v ten moment ještě intenzivnější.

„Draco?“ optala se se zvědavostí v hlase.

Tentokrát se slova ujala Ronova mladší sestra: „Jo, Draco. Je to pár týdnů, co za námi přišel s tímhle nápadem a chtěl, abychom mu pomohly všechno dát dohromady, protože on sám nemohl všechno osobně zařídit a hlavně neměl kde, aby to bylo překvapení. Každý večer jsme se scházeli tady u Hermiony a on nám vyprávěl, jak by si to představoval. Ale nesmělas o tom vědět, nechtěl, abychom ti řekly, že každý večer byl s námi, protože… No, však víš, Draco Malfoy se mnou a Hermionou? To už samo o sobě zavánělo něčí divným, no ne. Brzo by ti to mohlo dojít. Chtěl ti udělat radost a překvapit tě,“ uhladila si za ucho pramen zrzavých vlasů. „Nejspíš ti měl asi něco věrohodného říct, vypadá to, že se na něj spíš zlobíš…“

Zelenooké dívce bušilo srdce znovu jako splašené, zamrkala a hned na to se zatvářila jako pětileté dítě mezi dospělými, které nechápe, o co kráčí. Koukala z jedné kamarádky na druhou a nechtělo se jí věřit tomu, co slyší.

Ale všechno to začínalo dávat větší smysl, když identifikoval vůni, která vycházela ze svetru Ronovy sestry. Byla to přesně ta vůně, kterou vídala na Dracovi a díky níž ho podezřívala, že ji podvádí.

Když bývala mužem, tak si té vůně nevšímala. Mívala ji Ginny už předtím? Nebo byl Harry Potter vážně takové zabedněné pako?

Ale když nad tím tak přemýšlela, Ginny ji určitě už užívala delší čas. Opravdu jsou muži takoví ignoranti a nevšímají si tak podstatných věcí, které jsou pro ženy naopak důležité? Nikdy neocenil Ginninu snahu se mu zalíbit a teď by to měla žádat po Dracovi?

Pocit rozhořčení v jejím nitru pomalu mizel a na tváři se jí začínal rýsovat úsměv. Takže Draco ji nepodvádí! Draco se jí celou dobu snažil udělat radost a byl ochotný to riskovat i se svou vlastní pověstí. Nechtěl, aby to zjistila, a tak se choval tak nemožně. Malfoy! Promerlina, fakt tohle bylo nutné? Jak by u něj člověk mohl vůbec předpokládat, že bude jednat citlivě a logicky? Uměl být tak krutý, když chtěl, a dlouhé dny a týdny nevědomosti byly pro Harry tím nejhorším trestem. Uvědomoval si to vůbec?

Zřejmě ne, nemělo by jí to překvapovat. Měl o ni starost, vymyslel pro ni večírek, to přeci něco znamenalo.

A ona ho takhle bez možnosti vyznat se odehnala. Vždyť Draco pro ni vymyslel tenhle večírek! Proletělo jí znovu hlavou. Draco nezapomněl na její narozeniny! Myslel na ně už týdny předem a dal si takovou práci. Draco! Malfoy! Ignorant Draco Malfoy! Neuvěřitelné.

Všimla si, jak na tvářích jejích kamarádek tancuje posměšný úšklebek. Že jí to ale trvalo, než jí to všechno došlo!

„Promiňte, děvčata, myslím, že bych měla jít sfouknout svíčky!“ otřela si umazané tváře od těch několika slz, které už neovládla, a nasadila úsměv. Tentokrát pravý a od srdce. „A myslím, že jedné osobě dlužím omluvu.“

„Jo, to bys měla,“ ozvala se Hermiona.

„Zřejmě dlužíš,“ přizvukovala rusovláska a pokynula rukou, aby šla Harry dál.

Když Harriet vešla do místnosti, upřely se na ni téměř všechny oči, až na ty Snapeovy, ty dál znuděně prohlížely tituly v Hermionině knihovně.

Koutkem oka sledovala, jak se kolem ní prosmýkla Ginny a zamířila rovnou do náruče Olivera Wooda. Usmála se na ni na důkaz toho, že jí to přeje. Oliver Wood, který zřejmě tušil, s kým má tu čest, se na Harry usmál taky, přičemž mírně kývnul hlavou. Harry na pár vteřin prolítlo hlavou, že její kamarádi bez jejího vědomí vyzrazují tajemství, které jim nepatří, ostatním lidem. Ale pro dnešek to hodila za hlavu, měla narozeniny a byla ráda, že tady všichni jsou!

Navíc Harry bývalého kapitána nebelvírského družstva měla vždycky ráda. Spojovaly ji s ním úžasné vzpomínky na famfrpál, tréninky a jeho nadšení pro celou věc. To on ji naučil hrát sport, ve kterém získala celoživotní zálibu.

Přistoupila k dortu, na němž hořely svíčky, nenápadně se ohlédla na Draca, který se zklamaně zadíval do země, aby se jejich pohledy nemusely střetnout. Bodlo ji u srdce. Cítila vinu a lítost. V ten moment by Draca samou láskou sežrala, jak tam tak nevině a utrápeně stál. A jen kvůli ní. Měl své slabé chvilky, no nebyl to přece jen občas trouba?

Zhluboka se nadechla a sfoukla svíčky. Hned všechny nezhasly, takže musela sfouknout znovu. Teprve poté se skupina lidí v místnosti dala do potlesku a hrnula se ke gratulacím.

Hermiona mávla hůlkou a uprostřed pokoje se objevil dlouhý stůl. Pak mávla hůlkou znovu a ze spíže se na něj začaly slítávat různé tácy, talíře, mísy a misky naplněné jídlem. Následovalo několik lahví vína, máslového ležáků i tvrdšího alkoholu. Stejně tak džbán s dýňovou šťávou a vodou.

Harry si skousla spodní ret a sledovala, jak se ubrus plní zákusky a chlebíčky, grilovaným masem, sýry a pečivem, čokoládovými žabkami nebe Bertíkovými fazolkami. Bylo tu vše, na co si jen vzpomněla. Měl v tomhle Draco taky prsty? Hostina na její počest…

Narovnala se a vyšla za svým přítelem s jasným záměrem omluvit se, ale zarazil ji manželský pár se zrzavými vlasy.

„Harry!“ zvolala šťastně paní Weasleyová a rozevřela ruce. „Harry, drahoušku!“

„Paní Weasleyová… Vy to víte, že?“ optala se černovlasá dívka, přestože jí bylo jasné, že kdyby to nevěděla, sotva by se na ni teď snažila věšet. Ale musela se ujistit, i když to bylo zbytečné.

„Samozřejmě,“ objala ji v pevném stisku a pak se od ní odtrhla. „Gratuluji a přeji všechno nejlepší. Máš od nás s Arturem dárek támhle mezi ostatními,“ ukázala ke stolu, který tu ještě před chvílí nebyl.

Artur podal Harry ruku a přikývnul. „Nemusíš mít strach, že by někdo prozradil tvé tajemství. To jsem zjistil já úplnou náhodou, když jsem zaslechl omylem jeden tvůj rozhovor s Pastorkem.“

„Ale proč jste…“ nedořekla Evansová svůj dotaz.

„To neřekli? Drahoušku, nechtěli jsme, abys byla v rozpacích z toho, že to víme. Čekali jsme, že s tím za námi přijdeš časem sama. Dnešní den byl takovým mezníkem. Ale Ginny s Ronem nám potom říkali, že to neví skoro nikdo, nechtěli jsme naléhat. Jistě to pro tebe musí být strašný zmatek a musíš si zprvu dát dohromady svůj život,“ pokračovala Molly a šťastně se na ni usmála. „Ale je to úžasné, jako bychom měli další dceru,“ vzdychla. „Vždycky jsem chtěla víc než jednu dceru,“ a přitom se významně podívala na svého manžela, který jen pokrčil rameny a dělal, že jeho se to vlastně vůbec netýká.

Harry zrudla, to ho tady před jejíma očima paní Weasleyová svádí k početí dalšího potomka?! Ale byla dojatá. Samozřejmě nečekala od Weasleyů nic jiného. Tělem se jí rozlil hřejivý pocit a trochu jí spadl kámen ze srdce, protože se jí ulevilo, že už to ví. A zřejmě i zbytek jejich rodiny, protože jim to přeci jen muselo dojít.

„Jsem moc ráda, že to víte,“ zkonstatovala nakonec. „Chtěla jsem vám to stejně v dohledné době říct. Aspoň mám o starost méně.“

„S námi sis nemusela dělat starosti, drahoušku, víš, že my tě máme rádi takovou, jaká jsi a nezáleží nám na nějakých změnách,“ znovu objala dívku a nedala jí téměř prostor k tomu, aby se nadechla.

„Molly,“ opatrně do ní vrazil rukou pan Weasley. „Ne tak nahlas. Ron říkal, že ta dívka… Lina… to neví a nemá vědět. Buďme diskrétní!“ otočil se starostlivě dozadu za sebe, zda je Lina náhodou neslyší.

„Omlouvám se, jsem dojatá,“ pohladila znovu Harriet po tváři, a pak si konečně šli s manželem sednout ke stolu k ostatním. Ti už holdovali jídlu a pití a zvesela se nahlas bavili.

Konečně nastala chvíle, kdy si Harry mohla promluvit s Dracem. Ale někam zmizel, v pokoji se nenacházel. Bystrozorka na moment zpanikařila a šla ho hledat, ale nakonec ho přece jen našla. Nebyl daleko.

Seděl ve vedlejším pokoji na pohovce. Sám a opuštěný a přemýšlel. Harry zarazilo, že zrovna jeho se něco takového tolik dotklo. Zdálo se jí, že nad tím uvažuje až příliš. Ale proč? Tohle přece není na Malfoye zrovna typické. Přestože poznala, že i Malfoy má občas nějaké emoce, takhle veřejně by je najevo nikdy nedával. Na to ho znala už dlouho.

Přistoupila k sedačce.

„Můžu?“ optala se. A když blonďák přikývnul, usedla těsně vedle něj.

„Já, Draco. Omlouvám se. Nevěděla jsem, že tohle všechno byl tvůj nápad. Já jsem si myslela, že…,“ nevěděla co s rukama, a tak s nimi jen tak do vzduchu mávala a klopila oči do sedačky.

„Myslela sis, že tě podvádím. Přiznávám, že jsem byl poněkud hrubý a přeháněl jsem to. Za to si můžu sám. Nezlobím se na tebe.“

„Ne? Tak proč jsi tak zamlklý? Proč se straníš oslavy, kterou si sám vymyslel? Mimochodem, moc ti za ni děkuji, jsem opravdu naměkko,“ otočila se za sebe a přes otevřené dveře v pokoji i naproti sledovala přátele, jak se baví.

„Protože už nějakou dobu nad něčím uvažuju a potřebuju si pročistit hlavu,“ otočil se na ni a zahleděl se jí do zelených očí. Mírně se usmál.

„Ale stejně se ještě jednou omlouvám, tam v kuchyni, přehnala jsem to, neměla jsem dělat závěry, když jsem neměla žádné důkazy. Ale opravdu mě to vzalo,“ v tu chvíli skoro nahlas vyslovila, jak moc ho miluje, i přestože jsou spolu krátce. Ale tušila, že by tím tuhle chvíli jen pokazila. Třeba by se toho Draco nakonec zalekl a přece jen ji raději opustil. Láska přece není pro Malfoye, ne? Tak to ze začátku nějak říkával.

„Pojď ke stolu. Mám narozeniny! Půjdeme se bavit!“ chytila ho za dlaň a pohledem ho vybízela, aby ji poslechnul.

„Jistě, ale ještě chvíli počkej. Něco pro tebe mám,“ zalovil v zadní kapse svých kalhot a vytáhnul malou sametovou krabičku.

Mladá žena vytřeštila oči a hleděla na tu hranatou věc v jeho dlani. Nikdy by ji nenapadlo, že bude Draco natolik romantický a dá jí k narozeninám… Co… Nějaký šperk?

Zatímco přemýšlela nad tím, jak je přešťastná a tep se jí zrychlil neuvěřitelnou rychlostí, Draco otevřel krabičku, v níž se blyštil ten nejúžasnější prstýnek, který Harry kdy v životě spatřila. Vlastně… Popravdě řečeno, v minulosti jich moc neviděla, protože Harry Potter žádné prstýnky nenosil a ona sama se k tomu zrovna nedostala.

Za ten sentimentální pocit mohl rozhodně estrogen!

„To je třiceti tří karátové dračí zlato a tohle je smaragd. Aby ti šel k očím,“ vzal do ruky její dlaň a začal jí ho navlékat na prsteníček.

„Ale Draco, tohle je levá!“ zarazila ho pobaveně.

Mladík jí pohlédnul upřeně do očí. „Já vím, Harry. Proto se tě musím teď na něco zeptat,“ udělal krátkou dramatickou pauzu, při níž Harriet docházel dech, „vezmeš si mě?“ a prstýnek v tu chvíli zapadl s přesností na svém místo na levé ruce Harriet Evansové.