34. A třicet čtyři růží

 

 

Severus stál v rohu místnosti a se zatrpklým výrazem na tváři se napájel ohnivou whisky. Tahle Potterova oslava, vlastně Evansové, byla tak trapně sentimentální a nechutná, že si připadal jako černý Petr uprostřed karetní hry.

 

Sledoval dění kolem sebe. Všichni se náramně bavili. Jedli, pili, hodovali a říkali si vtipy. Dokonce i Evansová s Dracem tam vedle v pokoji na sedačce vypadali, že jsou z nějakého podivného důvodu ohromně šťastní. Objímali se, a když se znovu náhodně ohlédl, málem vyprskl všechnu whisky, které se zrovna napil, neboť se začali vášnivě líbat.

Ano, nechutné, strašně nechutné. Vůbec nechápal, jak ho sem mohl Lupin dotáhnout. Jak mohl souhlasit s tím, že dorazí na oslavu kluka, teda holky, kterou vždy nesnášel a pohrdal jí.

Ten zpropadený vlkodlak na něj měl neuvěřitelný vliv a nejhorší na tom bylo, že si ještě připadal, že mu toho hodně dluží a že by se mu měl odevzdat celý. Co tohle promerlina bylo? To přece nemohla být jenom vášeň. Už si dokázal přiznat, že ho Lupin přitahuje a že po něm fyzicky touží, dokázal se srovnat s tím, že s ním rád tráví čas, dokázal přijmout i fakt, že si ze všech lidí, které zná, nejlépe rozumí právě s ním a pořád se mají o čem bavit.

Proč ale chtěl, aby se mu ten zablešený chlap věnoval i dnes? Není to Potterova oslava? Co se má co radovat u stolu a bavit tam Weasleyovy, když on tady stojí jako solný sloup sám a jako ten největší ubožák popíjí už třetí sklenici whisky. Určitě už mu to leze na mozek.

 

Na čele mu naběhla žíla a nakrčil obočí. Byl tady zbytečný. Měl by v tichosti odejít, nikomu přece nebude chybět. Potterovi, tedy Evansové, určitě rozhodně ne a Lupin se baví až až. S tím, profesorem, kterého všichni za dob studia nesnášeli, se bavit nikdo nebude. Nebyl k tomu sebemenší důvod.

Rozhodl se, že když už tady je, dá si aspoň ještě poslední sklenici alkoholu, který už pomalu ale jistě rozostřoval jeho smysly, a pak se nenápadně vytratí. Doma má mnohem zajímavější věci na práci. Přece se tu nebude užírat jako ten největší sebelítostivý chudák, na to si svého času příliš cenil.

Hrknul do sebe zbytek sklenice a nalil si novou. Jako šelma ukrytá ve křoví čekající na svou oběť si s přivřenými víčky prohlížel to veselí u stolu.

 

Lupina, který ho okázale ignoroval.

Lupina, který se právě něčemu smál.

Lupina, který si dolil sklenici ohnivé whisky a kterou pomalu přisunul k ústům, aby její obsah vlil do sebe.

Lupina, který zaujatě mával rukama a jehož řeči evidentně strašně bavily tu proklatou šprtku Grangerovou, která se na něj obdivně usmívala!

Lupina, kterému to dneska výjimečně slušelo, protože si nechal ušít nový tvídový kabát v černé barvě a saténovou červenou vestu s ornamenty.

Lupina, který si neustále zasunoval za ucho neposlušný prošedivělý pramen vlasů, protože mu padal do očí.

Lupina, který jako by vůbec netušil, že nepřišel sám.

A dost!

Severus dopil na ex sklenici. Proč by měl u Salazara přemýšlet o takových věcech a sledovat toho hlupáka, který si s ním jen hraje? To přece nemá zapotřebí!

 

Položil sklenici na stůl. Upravil si kabát a vyšel z místnosti do chodby, kde byl krb s letaxem. Aniž by se s kýmkoliv rozloučil, bez jediného slova zahnul. Co nejtišeji. Netoužil po tom, aby ho jeden z opilých Weasleyů zastavil a zkoušel si na něm ty jejich přitroublé vtípky. Stačilo, když je musel kdysi učit.

Nabral si prášek do dlaně a už se ho chystal vhodit do krbu, když ho někdo vyrušil.

 

„Chystáte se někam, profesore?“

Zatracená Evansová. Musela si ho všimnout? Teď, když chtěl v klidu odejít?

„Domů a myslím, že se vám nemusím zpovídat, nejsem tady vítán, užívejte si dál svoji oslavu, mě k tomu nepotřebujete,“ poznamenal suše.

„Jak jste na to přišel? Je tady minimálně jeden člověk, kterému by váš odchod zlomil srdce, a oba dva víme, o kterého člověka jde. Přece nemůžete odejít bez jediného slova. Víte, že jsme se neměli nikdy v lásce, ale aspoň jsem vždycky žila v domnění, že máte slušné vychování, Snape, tak proč tenhle úprk?“

„Nemyslím, že bych vám to chtěl říct,“ opáčil ostře Severus, čímž se snažil dát najevo, ať mu ta zpropadená ženská dá pokoj.

„Nemyslíte nebo víte? Možná uvěřím tomu, že vám Remus není lhostejný, ale vy musíte zase věřit mně, když vám povím, že se toho ještě máte hodně co naučit. Není to ten kluk, kterého si pamatujete ze školy.“

„Co vy o tom víte? Váš ctihodný a chrabrý otec vám to jaksi nestihl převyprávět!“ Severus se snažil útočit přímo, aby ho Evansová nechala jít. Aby ji naštval a ona ztratila chuť se plést do věcí, do kterých jí nic není.

Harriet moc dobře věděla, že tento protiútok ji má odvést od pointy jejich rozhovoru, proto ignorovala urážky, na které by jindy vyletěla jako čertík z krabičky. Teď tady nešlo o ni. Šlo o člověka, kterého měla ráda. O Remuse.

„Rozhodně vím,“ procedila skrze zuby, „že Remus si vámi není jistý. Znám ho. Snaží se působit ledabyle a srovnaně, aby si neublížil a taky aby vás nezastrašil. Čeká, že ten další krok uděláte vy. Schválně se izolujete od společnosti, kterou má rád, nebo jste takový pitomec, že to nechápete? Remus vás ve svém životě chce. Sice nechápu proč, ale je to tak a dává to najevo i tím, že vás sem vzal. Mezi lidi, které miluje. Chce vám tím říct, že tohle jeho rodina a že chce, abyste do ní patřil.“

Dlouze se na něj podívala, Snape překvapivě nic neřekl, a tak pokračovala dál, „A vy teď odejdete? Jste za ta léta tak citově zakrnělý, že nepoznáte znamení, která vás zahrnují?“ zvýšila nebezpečně hlas.

Ani sama netušila, jak ji to vytočí. „A mimochodem, Hermiona ten krb zapečetila, když jsme dorazili, takže do konce oslavy se odtud tímto způsobem nedostanete a přemístění vám taky nepomůže!“ ukončila svůj monolog.

Snape, který mezitím zrudnul jako rak, pomalu, ale jistě odolával touze Evansovou zaklít v housenku, kterou by podpatkem své boty rozmáznul o koberec.

„Co mi má co radit někdo jako vy? Jste příliš mladá na to, abyste poučovala někoho, jako jsem já, Evansová. Nechte si svá pseudomoudra pro někoho, kdo to potřebuje a koho to upřímně zajímá. Jak se vůbec opovažujete se mnou takto mluvit, co vás opravňuje k takovým urážkám.“

„Co? Pět let lektvarů s vámi, profesore. Váš postoj… A nedávné události. Navíc je Remus můj blízký přítel a já chci pro něj jen to nejlepší. Pokud jste to vy, budiž, nějak to skousnu. A když už jsme u těch zkušeností,“ ukázala mu levou ruku, na které se skvěl šperk od Draca Malfoye, jejího snoubence, „kdo z nás tu teď má větší zkušenosti?“ odsekla.

„Užijte si oslavu, profesore!“ otočila se a nechala Snapea stát samotného na chodbě.

 

Ten podmračeně zůstal mlčky stát, načež se zahleděl do země na koberec, jako by snad zkoumal pravidelnost stehů, ze kterých vzešly všechny ty vzory. Nad míru zajímavá záležitost!

Cítil se jako puberťák, který byl před desítkami let při něčem přistižen McGonagallovou, když se s Poberty pokoušeli vraždit na chodbách Bradavic. Merlin věděl, že ani on nebyl svatý.

Proč mu všechno to, co Evansová řekla, přišlo najednou tak svazující? Proč si připadal jako ten špatný? Neměl mít proč výčitky. Dneska byl on ten odstrčený. Ten nechtěný a nevítaný. Proč ho Remus pozval, když ho nakonec jen ignoroval?

Vážně to byl nějaký zvrácený způsob, jak dát najevo, co cítí? Tihle Nebelvírští, nikdy jim nerozuměl.

Chovali se vždycky divně a neuměli jednat zpříma. Za každým jednáním byla nějaká hádanka, kterou musel luštit. Bylo to únavné.

 

A proč k sakru nebyl schopný žádných pořádných argumentů a nedokázal Evansovou uzemnit a ukázat jí, kde je její místo?

A když mu ukázala ten prstýnek… Takže Draco ji požádal o ruku. Nikdy netušil, že je Luciův syn takový masochista. Chtěl si vzít Pottera, u Salazara!

Nedokázal v ničem vidět spojitosti, nedokázal vnímat signály. Nedokázal tohle všechno z jednoho prostého důvodu. Nikdy nepoznal opětovanou lásku a nikdy nepoznal žádnou jinou než tu, kterou platonicky cítil k Lily Evansové.

Byla to, co ho uvnitř sžíralo, žárlivost? Cítil lásku k Removi Lupinovi?

Takže, měla nakonec ta otravná ženská pravdu? Možná byla o tolik mladší, ale v jednom se určitě nemýlila. Rozhodně zažila víc zkušeností, a i když by to Severus nikdy nikomu nepřiznal, v tomhle byl pokořen.

 

Hrdost sužující se v jeho hrudi ho probrala ze sebezpytování. On přece není ten, kdo z boje utíká. On není ten, kdo ukazuje svou slabost.

Prášek, který ještě stále třímal v dlani a který se po troškách sypal na zem, vrátil zpátky do nádoby u krbu. Prsty si projel vlasy a zhluboka se nadechl.

 

Když vstoupil znovu do místnosti, kde se hlasitě juchalo a slavilo, odkašlal si. Spíš sám pro sebe, neboť dávat svou přítomnost najevo nechtěl a navíc to nikdo v tom randálu ani neslyšel.

Všiml si, že se zábava posunula o něco dál.

Uprostřed stolu sedělo jedno z Weasleyovic dvojčat a hrálo na kytaru. Naproti němu seděla Harriet Evansová a přitleskávala do rytmu. Vedle ní byl usazený jeho kmotřenec a paži měl omotanou kolem jejího pasu. Bylo to jak vystřižené z béčkového romantického filmu. Jindy by nad tím Severus nakrčil ret ve znechuceném gestu, cukrátka, duhy a poníci, to nebyl zmijozelský styl. Ale dnes mu to přišlo dospělejší, než kdy jindy. Ukázalo se, že v tomhle měla Evansová rozvinutější smysly než on sám. A že si vždy zakládal na tom, aby ho každý považoval za inteligentního člověka, kterým obyčejně jistě byl, ale dnes se projevil jako naprostý neznalý diletant.

Když může být šťastný Potter, proč by nemohl být on? Po všem, co zažil a musel předstírat, měl přece nárok žít jako každý jiný.

 

Vedle nich seděl Remus a snažil se lžičkami postavenými proti sobě mlátit do stehna, aby získal stejný rytmus. Malá Weasleyová s Woodem stejně jako Evansová s úsměvy tleskali, aby něčím přispěli. Ostatně zbytek stolu na tom byl podobně.

Kolem nich poletovala Grangerová s vypouklým břichem a dolévala všem poloprázdné a prázdné sklenice kouzly i rukou. Molly Weasleyová ji přitom asistovala tím, že krájela dort na malé kousky a levitovala talířky po stole k jejich majitelům.

Všechno tady žilo a bavilo se. Všichni vypadali šťastně a spokojeně. Hojná rodinná oslava plná štěstí a radosti. Něco, co Severus Snape viděl poprvé v životě. A možná, že kdyby si to v sobě jen drobet srovnal, přiznal by, že jim to závidí.

A Remus Lupin chtěl, aby do téhle skvadry patřil taky. Nevěděl, jaký z toho má mít pocit.

 

Kdyby mu někdo před lety řekl, že bude jednou svědkem takovéto situace, sotva by uvěřil. Samotný Albus Brumbál by jistě nad celým tímto panoramatem zdvihl pobaveně obočí a s úsměvem skrytým za vousy by si ho prohlížel svýma pomněnkovýma očima. Přitleskával by jako všichni ostatní a bavil by se, o tom neměl Snape pochyb.

A zřejmě by znal odpovědi na všechny Severusovy otázky, dokázal by mu vysvětlit všechen ten zmatek v jeho hlavě. Někdy mu ten chlap zatraceně scházel, i když to byl jindy velmi zkušený manipulátor. Ale vždycky věděl, co má říct a člověk nemusel dvakrát přemýšlet, že jeho rady nejsou pouhé prázdné fráze.

 

Rozhlédl se a spatřil to, na co poukazovala Evansová na chodbě.

Tihle všichni, co zde byli, byli součástí Remova života. Stýkal se s nimi, měl je rád, trávil s nimi svátky a patřil do jejich života.

Takže tohle má být jeho nová rodina?

A je ochotný to akceptovat? Jak moc silný cit ho k tomu vlkodlakovi pojí?

 

Něco uvnitř ho zahřálo u srdce a celý ten hřejivý pocit jako by se mu rozlil po hrudníku, putoval skrz žíly až do končetin a po celém těle. Z náhlého popudu pocítil touhu se k nim připojit, být součástí toho frmolu, být součástí toho zmatku, kterému se vždy a celý život vyhýbal a na který nebyl zvyklý. A kterému se většinu svého života vysmíval, protože věděl, že nebude mít nikdy takové štěstí. Sám sobě si vždy namlouval, že tohle není nic pro něj, jen aby si odůvodnil, proč je potřeba být sám a nikdy se neotevřít.

Ale teď… Je toho součástí a chtěl být toho součástí.

Protože chtěl být součástí Remova života.

 

Pomalu popošel ke stolu a odsunul volnou židli vedle Remuse.

Posadil se a překvapeně zjistil, že všechny usměvavé tváře ho braly za takovou samozřejmost, že nikoho ani nenapadlo podivovat se nad tím, že se k nim přidal. Bylo to mnohem lehčí, než si myslel.

Byl to velmi zvláštní pocit a vůbec ne nevítaný.

 

Jantarem zbarvené oči se na Severuse otočily.

Teplá dlaň uchytila tu studenou, zhrublou od věčné práce na různých lektvarech, a pevně ji stiskla. Ne násilně, ale majetnicky. Zároveň velmi vzrušujícím způsobem, který v Severusovi vyvolával velmi podivné pocity, které z dřívějška vůbec neznal. Remus měl zcela určitě na něj větší vliv, než by kdy čekal, zejména poté, co si spolu zažili kdysi na škole díky Potterovi a Blackovi. Nejenže na něj dokázal reagovat intimně, ale ten hloupý dotek způsobil, že se mu rozbušilo srdce tak divoce, že měl pocit, že mu roztříští hrudní koš.

„Kdes byl?“ optal se muž se stříbrem ve vlasech a tvářil se starostlivě, přičemž se to snažil zakrýt nesmělým úsměvem.

„Já…,“ Severus nevěděl, jestli má říct pravdu. Tak nějak tušil, že by to Removi ublížilo a to on nechtěl. Zvláštní. Nechtěl ublížit někomu druhému, kdo nebyl Lily Evansová.

Poprvé v životě si opravdu připadal jako ten největší sobec. A poprvé v životě jím být nechtěl. A díky komu? Život měl vážně smysl pro humor, když ze Severuse Snapea chtěl dělat šlechetnou osobu.

 

Byla to snad ironie osudu, že mu do cesty opět vstoupil potomek jeho nenáviděného rivala? Nevědomky se přitom střetl s pohledem Evansové a ten rozhodl za vše.

Otočil se na Lupina a zdvihl zlehka koutek v nedbalém gestu. „Bylo tu trochu horko, šel jsem se trochu provětrat k oknu. Nechtěl jsem tě rušit, výborně ses bavil.“

„Ano, je to úžasná oslava. Máš v plánu se připojit, viď?“ Severusovu dlaň, kterou svíral ve své, si položil na stehno a svým vlastním tělem se přiblížil blíž k jeho boku. Věnoval Severusovi šťastný úsměv následovaný ruměncem ve tvářích.

Necítil potřebu nic skrývat, protože už stejně všichni věděli, co se mezi nimi stalo. A právě toto gesto přinutilo Severuse připustit si, že už není cesty zpátky a že on už se ani nikam vracet nechce. Prohodil dlaň, kterou se držel Removy ruky a tou druhou omotal kolem jeho ramen jako by to bylo zcela běžné gesto, kterým ho obšťastňuje denně.

Už bylo načase, aby se přestával skrývat.

A aby začal žít.

Ve výrazu Remuse Lupina se zprvu objevilo překvapení, ale nakonec ty oči projevily oddanou náklonnost a Snape se nemohl rozhodnout, jestli tahle míra štěstí bolí, nebo je děsivá. Ale byl si jistý, že bolí hezky. Tak, jak to nikdy nepoznal.

 

 

A když už asi potřetí uslyšel sloku písně, která začínala slovy: Řekla, že žije na ranči a je sama s tátou svým. A hrozně ráda noc protančí, jen teď nemá zrovna s kým. Tak jsem se jí klidně nabíd, třicet čtyři růží k tomu. A že se dám i klidně zabít, když ji můžu vzít pak domů… Přisunul se k vedlejšímu tělu ještě blíž, rozhodnutý, že tentokrát si svou šanci nenechá vzít, ať už je jakákoliv.

 

 

***

 

 

Když Harriet sledovala, jak se Snape pod vlivem Remuse mění a jak se mu snaží zavděčit, téměř se rozplývala blahem. Byla překvapená, že si ten protiva vzal její slova k tělu. Alespoň to tak vypadalo.

 

Nikdy dřív by si nemyslela, že by byl Snape schopen nějakého vřelého citu, ale jak během večera sledovala změnu v jeho chování, bylo už vcelku jasné, že ani pro jednoho z nich to není žádná náhodná epizoda. A dokonce i samotný chladnokrevný Severus Snape působil, že se pravděpodobně zamiloval.

Remus jen zářil štěstím a Snape…

Viděla Snapea poprvé v životě se upřímně usmívat. V první okamžik to bylo skoro zastrašující, přeci jen, tolik emocí na tváři obávaného profesora lektvarů, na to se člověk musel dostatečně připravit předem, ale nakonec stejně věděla, že mu to přeje. Nejen kvůli tomu, aby byl Remus díky tomu šťastný a protože ho tak ráda viděla, ale ať už byl ten protiva jakýkoliv, zachránil jí nejednou život. Obětoval se pro společnost, byl tolikrát v ohrožení života a po nikom za to nic nechtěl. Léta ho všichni nenáviděli, měli za zrádce, aby se nakonec ukázalo, že nesl břímě, které by jen tak někdo nesnesl a obětoval proto vlastní život i pověst.

Mohl být protivný, cynický a tvářit se, že jsou mu názory společnosti ukradené, ale v jádru to byl pořád člověk. Zasloužil si být šťastný jako kdokoliv jiný.

 

Stiskla pravou rukou prsty, které ležely na jejím levém boku, a usmála se na Draca sedícího vedle sebe.

A když se otočil, zkoumavě si prohlížela jeho profil. Kdy se z takového záletníka stal někdo tak romantický a milý? Bylo až neuvěřitelné, jak se vše za několik posledních měsíců obrátilo naruby.

Podívala se na prstýnek na svém prsteníčku na levé ruce a usmála se. Skoro jí dojetím vytryskly z očí slzy, ale udržela je.

 

I když Draco nikdy neřekl nahlas ta dvě slova, jeho činy mluvily za něj. Věděla, co k ní cítí. Nemusel říkat slova vyznání, protože to řekl vlastním způsobem.

Vybavila si vyznání, které od Draca dostala a na to, jak ani vteřinu nemusela váhat s odpovědí. Nemusela, protože věděla, co cítí a co opravdu chce.

 

„Vím, že jsme spolu exemplárně krátce a každý by tenhle tah považoval za šílenost, ale já prostě vím, co chci, Evansová. Vím, že chci, abys byla jen moje, a nechci se s nikým dělit. Chci se vedle tebe probouzet do konce života. Vím to už teď a budu to vědět i za dvacet let, nebo za sto let, protože seš první, u koho jsem si takhle jistý. Jaká je tvá odpověď?“

„Draco!“ zakryla si na pár vteřin ústa, a pak se na něj šťastně pověsila s úsměvem od ucha k uchu. „Ano, jistěže ano! Navždy ano!“ zašeptala mu do ucha.

 

 

Rozhlédla se kolem na svou rodinu, dokonce i na spokojeného Snapea.

Takhle přesně to mělo být.

Dnes nebyl čas přemýšlet nad prací a nad vším zlým a útrpným, co je ještě čeká. Dneska slavila narozeniny a zásnuby!

A tahle narozeninová oslava byla ta nejkrásnější, jakou kdy zažila.

„Děkuju,“ pronesla tiše k Dracovi a políbila ho na tvář.

Na důkaz pochopení Draco Malfoy spojil jejich prsty a pohladil jí palcem po hřbetu ruky.