35. Dvakrát třicet pět

Bylo po oslavě.

Nejenže Draca bolela hlava a necítil se příliš svůj, taky moc dobře věděl, že teď po vší té zábavě následují povinnosti.

Vzpomněl si na předešlý den, na okamžik, kdy požádal Harry o ruku. Moc dobře věděl, že tento krok, který se rozhodl udělat, byl závazný a přestože pořád nebylo naprosto jisté, že ta Harriet, kterou zná, zůstane Harriet navždy, měl podivné nutkání svou touhu vyslovit nahlas, dokud to jde. Ale proč si dělat těžkou hlavu, Snape řekl, že je to trvalé, tak bylo a Evansová se s tím taky naučila žít.

Pořád v něm hlodal červík pochybností, který mu zlotřile našeptával, že nedělá správnou věc. Že se jednoho dne pekelně zklame. Ale tomu nutkání nešlo odolat. Nikdy by to nikomu nepřiznal a přiznat to sobě samému bylo nejtěžší zkouškou, ale on se do Evansové, kdysi největšího rivala Pottera, vážně zamiloval. Poprvé v životě. Neznal lásku, necítil k nikomu nikdy tak nesobecké city. Nebyl na nikom nikdy tak závislý a necítil potřebu být někomu neustále nablízku. Až teď.

Bylo to zvláštní, ale ne špatné nebo nechtěné. Svým neobyčejným způsobem to bylo… Hezké. Nezvyklé. Naplňující. Jako by část jeho bytí nebyla donedávna celá a až vedle Harry se zdál být úplný. Jako by jen čekal, až to přijde.

A kdykoliv se na něj černovláska podívala, pocítil příval celistvosti, kterou v sobě nikdy dřív nenašel. Cítil se lehký, svobodný, spokojený. A kdyby ho viděl otec, jistě by ho znechuceně označil za politování hodného ubožáka a na místě ho vydědil, zatímco by se mu z něj udělalo nevolno.

***

Venku jemně poprchávalo. Byla už tma, ale Remus přesto posedával na balkóně ve svém bytě, v ruce držel skleničku ogdenské starorežné a užíval si chvíli svou ambrosii štěstí.

Myšlenky se od oslavy točily jenom kolem Severuse. Od chvíle, kdy se ten podivný pavouk rozhodl, že to s Remusem zkusí, se všechno pomalu, ale jistě, měnilo. A nejen na něm. Vnímal, jak Remova přítomnost blahodárně působila i na Severuse.

Všiml si toho na oslavě. Držel se a snažil se, aby nebyl temným stínem v rozjuchané společnosti.

Starý Severus by se dávno zvedl a odešel, starý Severus by měl plno narážek a nešetřil by sarkasmem, aby všem zkazil náladu. Starý Severus by přede všemi neobjal Remuse kolem pasu.

Cítil se skoro jako by ho nadnášela neviditelná síla. Severus ho měl zřejmě opravdu rád, i když by to nahlas nikdy neřekl.

Vybavily se mu vzpomínky ze školy. Nikdy to Severusovi neřekl, ale líbil se mu už od třetího ročníku. Ode dne, kdy se díky neblahým událostem v lektvarech museli posadit vedle sebe a on mohl pozorovat každý Severův pohyb. Jak mu šla práce od ruky. Jak jemně krájel blánu z dračího srdce na stejnoměrné kousíčky, jak s opatrností míchal v kotlíku, aby bylo vše podle návodu. Jak si neustále upravoval vlasy, které mu vadily při práci, odhaluje tak rysy svého obličeje a krk.

A tehdy Remus pochopil, že ten drobný zdánlivě nevinný kluk po jeho pravici je vlastně nádherná a zajímavá bytost. Bylo to v té době pořád nevinné, ale na rozdíl do svých pobertovských kamarádů, ten kluk se mu líbil a občas ho z povzdáli pozoroval.

Severus Snape měl vždy obrovské charisma a byl jeden z nejinteligentnějších žáků z ročníku. A ta jeho nehezká tělesná schránka mu najednou přišla tolik blízká.

Samozřejmě to nikdy nikomu neřekl. A už vůbec ne svým přátelům, ale od té chvíle se vždy od nich separoval, jakmile vycítil, že jdou opět toho chudáka pozlobit. Mnohokrát se jim to snažil vymluvit, ale bezvýsledně. Sám nikdy nic nezmohl. A v duchu se vždy snažil omlouvat, nejen Severusovi, ale sám sobě, že je příliš zbabělý a bázlivý, aby se postavil svým přátelům, o které nechtěl přijít.

Postupem let se snažil svůj tichý obdiv zahubit, eliminovat, poněvadž věděl, že tohle nemělo budoucnost. A každý věděl, že ten podivín Snape má rád Lily Evansovou, která si nakonec vybrala právě Jamese.

Když zvládli OVCE a ukončili sedmý ročník, už na něj nepomyslel. Až donedávna.

Život se s ním nemazlil, ale pak mu do cesty vstoupila Tonksová a on s ní byl opravdu šťastný, než se všechno podělalo. Byla veselá a zábavná a on ji měl upřímně rád. Nebylo to dokonalé štěstí, ale co by si vlkodlak v jeho věku mohl víc přát?

Ani v tom nejkouzelnějším snu by ho nenapadlo, že on a Severus - to bude jednou skutečnost.

Dávná touha, kterou si hýčkal na prsou zhruba třicet let, se naplnila. Sice čekal dlouho, ale co je třicet let s porovnáním dalších šedesáti po Severusově boku?

Usrknul průzračné tekutiny a pohlédl na tmavé nebe zahalené mraky. Před necelou hodinou přestalo pršet. Už foukal pouze jemný vítr, ale vzduch byl vyhřátý. Letní a příjemně uklidňující. Sám pro sebe se usmál.

„Ehm,“ z rozjímání ho vyrušilo zakašlání, „copak je na nebi tak zábavného, Lupine?“ Severus přistoupil k muži na balkón a podíval se stejným směrem.

„Ty už jsi tady?“ zdvihl obočí, aby ho posléze zase pokrčil, když si uvědomil, jak ho jeho druh oslovil. „Měl by sis začít zvykat říkat mi křestním jménem.“

„Vskutku,“ poznamenal nezaujatě Severus. „Kams  to hleděl s tak zasněným pohledem, můj lotosový květe?“ zadeklamoval ironicky Severus, aby svou chybu napravil.

Remus se rozesmál. To byl celý Severus, všechno zesměšňovat. Kdyby však věděl, o čem teď přemýšlel…

„Ale jen tak, vzpomínal jsem na staré časy.“

„Ach tak,“ přidal se. „Byly to ale krásné časy. Na každém rohu smrtijedi, Temný pán v plné síle a s trochu většími ambicemi, než zvládl uskutečnit. Despotický a manipulativní ředitel nutící lidi vraždit, cholerický Potter obviňující ostatní kolem. Máš pravdu,“ vzdychnul. „Nádherné časy,“ zadíval se na oblohu.

Když si všimnul, že Remus na to nic neříká, ale naopak se směje, obrátil řeč jinam, „Co to piješ?“

„Starorežnou, chceš taky?“

„Zůstaň sedět, pro sklenici si dojdu sám. Kdybych chtěl domácího skřítka, v Bradavicích je jich dost, ne, že bych s nimi chtěl spát,“ položil Removi ruku na rameno.

Remus se nikdy nenudil. Se Severusem ne. Byl to tak nepředvídatelný člověk, že každý den s ním bylo jedno velké překvapení. V jednu chvíli dokázal být skoro až něžný a starostlivý a minutu na to už dokázal zesměšnit i tu nejneviditelnější nit na spodním lemu Remova kabátu. Život s ním byl jako vabank, člověk nikdy nevěděl, co přijde. O to víc vzrušující celý jejich vztah byl.

Když se tmavovlasý muž usadil vedle Remuse, hřejivý vítr téměř ustával. Ulice pod nimi byla tichá a z deštěm smáčené vozovky šla do vzduchu pára z horka, které se tam přes žhoucí den usadilo.

Blížila se půlnoc.

„Tak jak to dopadlo, našels ty dokumenty?“ proťal tíživou chvilku ticha Remus.

„Dokumentaci mám,“ odsekl Severus.

„Stalo se něco?“

„Minerva. Čert a ta ženská nikdy nespí,“ oznámil prostě Severus, jako by to byl už jasně daný axiom. „Než jsem stačil odejít ze sklepení, ačkoliv nechápu, jak zjistila, že jsem v Bradavicích, stepovala mi za prahem.“

„Někdy si říkám, že ji Brumbál předal nějaká svá tajemství. Když jsme byli ještě ve škole a měli Pobertův plánek, vždycky nás Albus dokázal vyhmátnout. Samozřejmě pokaždé dělal, že si ničeho nevšiml… Ale nikdy jsem nezjistil, jak to dělal.“

„To byl celý on. Nechat po škole pobíhat vlkodlaky, vrahy, krysy a ignoranty…“ vyjmenoval všem již známou čtyřku Záškodníků.

„Dneska jsi extrémně milý,“ postěžoval si Remus. „Kdes vlastně byl tak dlouho?“

„Kde?“ zvýšil Snape hlas. „Kde jsem asi byl, Lupine? Pletl jsem ti ponožky, abys o zimních nocích neměl studené nohy, protože já je nemám rád,“ nadhodil posměšně. „Ta bába neměla co dělat, tak mě svými neuvěřitelnými manipulačními schopnostmi nenápadně donutila, abych si s ní dal čaj.“

„A co ti povídala?“ Remus se vší silou držel, aby se nezačal smát. Viděl na Severovi, že je ještě pořád otrávený.

„Ptala se mě, jestli nevím o nějakém místě, kde by mohla najít nějaké starožitnosti… Netuším proč, asi měla dlouho chvíli a měla za ideální obtěžovat s tím mě.“

„Minerva? V tom určitě byl nějaký skrytý poddotaz, ne?“

„Tím už si nejsem jistý, neboť poté, co jsem jí sdělil, že vím kde – zřejmě nejspíš u ní doma, mi chladně oznámila, že bych už měl jít.“

„Severusi!“ tentokrát se vlkodlak začal smát doopravdy. „Ty mě nepřestaneš udivovat.“

„Tak jsem jí tam zanechal lahvičku s lektvarem na spaní a popřál ji sladké sny. Ta strakatá kočka je na svůj věk strašně háklivá, když už jí dávno není ani dvakrát třicet pět. Obtěžovat lidi tak pozdě v noci. Věděl jsem, že tohle zabere.“

„Ty můj starý protivo,“ zvedl se najednou Remus a dřepl si před Severuse, dotýkaje se rukama jeho obličeje. „Jsem na tebe pyšný. Ale možná bychom měli už jít spát, dopoledne máš tu konferenci.“

„Ještě chvíli, je mi tu dobře, konečně jsem se uklidnil,“ řekl netypicky svému hlasu muž s černou hřívou. „A nepotřebuju tolik spánku.“

„Jsi nervózní?“ optal se Lupin.

„Kdepak. Jen nemám chuť jít spát.“

„Vždyť nemusíme jít hned spát…“ zalaškoval si Remus a vybízivě si olíznul horní ret.

Severus ho propíchnul svým temným pohledem a bylo vidět, že mu cukají koutky. „Četl jsem v knihách, že vlkodlaci mají hodně velký apetit.“

„A tobě to samozřejmě hrozně vadí, ty frigidní mnichu. Máš za ty roky co napravovat!“

Severus si svého partnera prohlédnul od hlavy až k patě a mírně se stáhnul do sebe. Byl na tohle téma nepřirozeně citlivý, věděl to o sobě, ale zvyk byl železná košile.

Navíc bylo vidět, že Remus moc dobře ví, jak s ním manipulovat. „A opovaž se urazit, protože teď bude první exhibice. Vstávej, ty netopýre…“ chytl ho za dlaň a postavil na nohy. Ovinul se mu kolem pasu a nečekaně Severuse políbil se vší vervou, zatímco se o něj otíral svým tělem, které jevilo jasné známky zájmu.

Bylo těžké odolat někomu s tak vášnivou povahou. A Severus se přistihl, že ani odolávat nechce. Remus měl pravdu, musí dohnat ta promarněná léta.

A z pod oblaka se v ten moment vynořil půlměsíc dávající najevo, že zanedlouho bude další úplněk.

***

Když se Harriet v noci probudila, svítil do pokoje měsíc. Ozařoval Dracovo napůl odhalené tělo. Podepřela si hlavu a prohlížela si svého snoubence, jak pravidelně oddechuje. Téměř stříbrné vlasy měl pohozené po polštáři, řasy se mu mírně třásly pod tíhou snů a rty měl mírně pootevřené.

Podívala se na prsten na své levé ruce. Nemohla se na něj vynadívat, ne snad proto, že by v sobě nalezla nějakou skrytou touhu po špercích, ale ten prsten byl symbol něčeho hlubokého, v co dřív vůbec nevěřila. V hrudníku se jí rozlil pocit štěstí a neutuchající radosti.

Vzpomněla si na to, co ji nedávno řekl Severus Snape. Ještě stále to Dracovi neřekla a věděla, že by měla. V zásadě to byla dobrá zpráva, protože kdyby ne, nemohli by se vzít.

Hned zítra mu to řekne. Draca to jistě potěší. A proč by taky nemělo. S rozhodnutím, které učinil. Navíc byla teď šťastná i ona. A neměnila by. Bylo jí jedno, jestli je žena nebo muž, jediné, na čem záleželo, byl Draco.

Nevěděla však už, že Draco to dávno ví.

Znovu se uvelebila v peřinách a hlavu si podložila rukama. Letos to byly nejkrásnější narozeniny, jaké zažila. Kdyby mohla, tahle euforie by trvala věčně. Uchovala by si ji až do skonání světa. Ale bohužel nic netrvalo věčně a oba věděli, že bylo už načase vrátit se do reality. Zase se věnovat něčemu důležitějšímu.

Lektvar, který si pro tuhle příležitost připravili, už bude zralý a oni se budou moci pohnout dopředu. Dokončit plán, na kterém se domluvili. A možná, že konečně dopadnou Stana Silničku a pokud by záleželo na ní, nechala by ho shnít v Azkabanu zaživa.

Vidina šťastného výsledku byla dostatečně motivující. Lina se znovu uvidí se svou sestrou a život se vrátí do zajetých kolejí. Případ se vyřeší a Draco bude znovu moci vyjít na světlo světa, aniž by musel konzumovat pořád dokola mnoholičný lektvar.

Ale jakmile se vrátí jeho starý život na své místo, bude s ní chtít i dál být? Svým způsobem byl na ní teď závislý jako nikdy na nikom, neznamenalo to, že si mohl poplést své city k ní? A že až bude mít opět svou svobodu, vrátí se ke starým zvykům?

Bylo možné, že jeho city ovlivnil pouhý fakt, že neměl na vybranou a že vybíral pouze z toho, co bylo k dispozici?

Harriet se bolestivě sevřelo hrdlo. Podívala se znovu na tělo vedle sebe. Byl to pořád Draco Malfoy. Nezměnil se. Byl důvod mít obavy…

Pevně stiskla levou ruku, jako by toužila zabránit nějaké neviditelné síle, aby jí stáhla prstýnek z prstu, a zavřela víčka.

Teď o tom přemýšlet nebude! Není důvod k panice.

Ale ještě dobrou hodinu poté nezamhouřila oka.