36. Třicet šest palců

 

 

Ráno bylo pošmourné a zamračené. Harry vstávala už v pět hodin, aby se dokázala plně soustředit na každý detail plánu, který se měl dnes uskutečnit. Chodila po domě jako lev v kleci a rozebírala vše od začátku až do konce. Každou chvíli to mohlo na něčem ztroskotat, ale jinou možnost neměli.

Než kolem sedmé dorazil Draco, stihla vypít už třetí kávu.

Chvíli po něm dorazila Lina s obrovskými kruhy pod očima, s rozcuchanými vlasy a neupraveným oblečením. Ztěžka usedla ke stolu a nechala si nalít kávu od Harriet.

 

„Nebojte se, Lino, všechno dobře dopadne,“ konejšila ji Harry a nenápadně se snažila pohledem vyhledat podporu v Dracovi, ale ten seděl nepřirozeně zaraženě a hleděl do země.

„Jak si tím můžete být jistá?“ optala se dívka, ale vypadalo to, že slova bystrozorky na ni měla vcelku dobrý vliv.

„Máme plán a máme výhodu, kterou Stan Silnička nemá. Známe jeho jméno, on nevěděl, s kým má tu čest. Máme mnoholičný lektvar a vlasy vaší sestry, takže ho můžeme použít hned před odchodem a nebudeme se už na místě muset zdržovat,“ vysvětlovala znovu Harry dívce plán, aby ji uklidnila…

„Až tam Stan dorazí, ukryjete se. Draco se za vás bude vydávat a zabaví ho a já mezitím půjdu zachránit vaši sestru. Nebude to čekat, jistě tam budou nějaká opatření, ale nečekám nic složitého, neboť by ho určitě nenapadlo, že se na to místo někdo může dostat. Nemohl tušit, že jeho metodu použijeme proti němu. Vy jste pro něj nezvěstná. V jeho očích můžete být i mrtvá, pokud má na vás detektor a monitorování, pak vás v posledních týdnech ztratil úplně z hledáčku, protože tento dům vás chránil. A pokud já vím, žádný jiný důvod, že vás nemohl najít, už není, jen ten poslední – smrt. Kouzly se dá zařídit, že člověk nejde vyhledat pár dní, pokud jde o monitorovací zaklínadlo, ale nejde udržet takovou dobu bez průběžného obnovování, které má i vedlejší účinky, které se dají dohledat. A pokud používá voodoo, tak se vaše spojení přetrhlo, u tohoto druhu černé magie se to dá přerušit jen málo způsoby a pochybuji, že by ho napadl jiný než smrt. Má vás za neschopnou motáckou šmejdku, promiňte mi ten výraz. Zkrátka od vás neočekává nic víc. Proto se nebude cítit ohroženě. Navíc si myslí, že jeho případy už nikdo neřeší. Zmateme ho,“ udělala dramatickou pauzu a ohlédla se na Draca, který stále seděl zaraženě. Ale bylo poznat, že poslouchá a vnímá.

„Jakmile se vrátím s vaší sestrou, obě se přesunete zpátky do domu, kde počkáte. Budu si muset vykouzlit stejné šaty jako vaše sestra. O zbytek se postaráme s Dracem,“ zhluboka se nadechla. „Budeme se za vás vydávat, aby vás nehledal, a dopadneme ho. Pokud vše půjde podle plánu, nic se vám ani vaší sestře nestane. Vás potřebujeme do domu dostat, aby si všiml vaší přítomnosti a do domu dorazil. Jakmile tam bude i vaše sestra, už to kontrolovat nebude, bude mít jiné starosti. A celá ta situace ho zmate, protože vás určitě měl za mrtvou. Bude přemýšlet nad tím, jak jste ho převezla, rozčílí ho to. Je to typ člověka, který se veze se svým egem. Nebude uvažovat s čistou hlavou. A další věc je, že očekávám, že nebude vysílat na Draca kletby, pokud si bude myslet, že jste to vy. Nebude čekat útok od nečaroděje a od někoho, jehož sestru má v moci. Je to jednoduchý plán, nic by se nemělo pokazit, pokud jsme ho správně odhadli… A pokud ne, jsme cvičení bystrozoři, umíme improvizovat. Buďte v klidu. Ani se nenadějete a uvidíte se se setrou.“

Lina visela na každém Harrietiném slově, „Ale co když budeme muset s Patrishou odejít bez vás? Neumíme se přemisťovat,“ napadlo ji znovu něco děsivého. „A letax doma nemám. I do práce jezdím metrem.“

Harry se usmála, „Pro tento případ jsem nechala registrovat přenášedla. Jedno je nastavené, aby vás doneslo do mého domu, druhé je na cestování mezi vězením vaší sestry a vaším domem. Je na nich uvalená magie, která bude reagovat pouze na vás, takže je nikdo jiný nemůže použít.“

Nakonec si mladá sekretářka vzdychla a dopila hrnek kávy.

„Asi bych se měla jít připravit,“ usoudila.

„Určitě. Běžte. Nechte nám tu pár vlasů, my se taky připravíme.“

 

 

Když Harry odlívala mnoholičný lektvar do dvou sklenic a Draco z hřebenu dívek vybíral hnědé vlasy, rozhostilo se mezi nimi ticho.

Evansová po očku sledovala svého přítele, jak pečlivě probírá zoubky hřebenu a jak se přitom tak prazvláštně mračí.

„Děje se něco?“ dělala si o něj starosti, vypadal hodně nervózní.

„Mám špatný pocit. Zatraceně špatný pocit. A moje zatracené špatné pocity mi nikdy nepřinesly nic dobrého!“ vyhrknul.

„To je tím počasím. Neboj se, možná bude potíž trochu se Stanem, ale jinak by se nemělo nic stát. Na tohle jsme se připravovali měsíc. Jestli náš plán ztroskotá, vymyslíme prostě nový. Prioritou pro dnešek je, abychom dostali Patrishu domů,“ pro změnu uklidňovala teď jeho. Ale kdo uklidní ji?

Sama byla nervózní a potřebovala přesně taková slova slyšet. Když je vyslovovala ona, neměla takovou váhu a rozhodně na ni nepůsobily konejšivě. Člověk sám sebe přece nikdy neuklidní, je plný pochybností, i když ostatním nalhává opak.

Nakonec se natáhla pro několik vlasů od Liny, vložila je do sklenice a vlasy, které jí podal Draco, vložila do druhé. Tu si vzala sama. Sklenici, ve které byly Lininy vlasy, podala jemu.

„Odporné,“ podíval se blonďák na neblaze vyhlížející břečku.

„Tak se na to nedívej, když to vypadá příšerně, nepiješ ho přece poprvé.“

„Ne, odporné je to, že musím pít odvar z někoho, koho nemůžu vystát,“ pokrčil nos a snažil se nevnímat několik plavých vlasů, které se pomalu nořily do obsahu.

Harry to obešla bez poznámky, ale v zásadě věděla, jak se cítí. Když v druhém ročníku pili s Ronem odvar z Crabbea a Goylea, taky si nepřipadala zrovna šťastně. Ze všech lidí zrovna ti dva nemožní tupci.

 

 

***

 

 

Severus stál u zrcadla a upravoval si kravatu. Nešla mu zavázat, protože ji na sobě neměl dobrých dvacet let. Nikdy nenosil hábity, v nichž byla vázanka nebo kravata. Považoval to za nesmyslný mudlovský doplněk.

Dlouho se u ničeho tak nevztekal. Když už asi počtvrté uvázal dost nesymetrický uzel podobající se spíš tomu lodnímu, afektovaně ji zase rozvázal a zavrčel.

Něco za jeho zády se z plna hrdla zasmálo. To něco se poté v mžiku oka objevilo hned za ním, aby to mohl spatřit v zrcadle.

Remus se pobaveně usmíval a natáhnul ruce kolem Severova krku.

„Ukaž,“ vzal do každé ruky jeden konec, „budu tě to muset naučit,“ vykonal dle Severuse nějaké prapodivné pohyby, načež jeden konec protáhnul druhým a následovně mu u krku uvázal pořádný solidně vyhlížející uzel.

„Nevidím důvod, proč takové zbytečnosti na krku nosit častěji, je to jen dnes pro tuto příležitost,“ podíval se do zrcadla, v němž vyhledal Removy oči.

„Jsi roztomilý, když se vztekáš, Severusi,“ pronesl Remus a zezadu ho políbil na krk.

Severus zavřel oči a dovolil si přijímat tyhle příjemné něžnosti, které mu v životě tolik chyběly.

Sice byl Lupin vlkodlak a jako takový měl nadlidskou sílu, přesto uměl být jemný a vzrušujícím způsobem smyslný. Rozhodně dokázal ukojit jeho potřeby.

Po dlouhých letech Snape našel sobě rovného partnera, který věděl, co Severus potřebuje a věděl, jak to zrealizovat, aby se mu to líbilo. Někdy mu připadal až pateticky rozněžnělý, jindy až sadisticky rozpustilý. Jeho vlastní sexuální náruživost se střídala jako každý den počasí. A Remus se v každé chvíli uměl přizpůsobit a pokaždé vycítit, na co má náladu. Bylo to až neuvěřitelné. Jako by s ním sdílel jednu mysl a jedno tělo.

Když se pak ruka otřela o jeho klín a Lupinům jazyk lemoval jeho ucho, hrklo v něm.

„Nech toho, na to teď není čas, za hodinu se musíme přemístit.“

„Když já si nemůžu pomoct, Severusi, pořád mám na tebe chuť.“

„Já nejsem kousek dortu, Lupine!“ zamračil se profesor-vědec, který měl být právě dnes před veřejností oceněn za přínos ve vědě v kategorii lektvarů.

Žádná Morganina cena za výzkumy, rovnou Flamelova cena první třídy. Ta největší pocta.

Jistě tam bude plno novinářů a jeho jméno konečně pozná celá kouzelnická Británie a možná i celý kouzelnický svět. Aspoň k něčemu byla ta léta praxe dobrá.

„Ale jsi zatraceně dobrý kus masa!“

„A to mi říká vlkodlak,“ poznamenal posměšně Severus. Otočil se a prohlédnul si svého přítele, „Ty ještě nejsi připravený? Na co čekáš? Mám tam snad jít sám?“

„Samozřejmě, že ne, ale máme pořád hodinu. A když nad tím přemýšlím, Severusi, za hodinu se dá stihnout věcí,“ dlaněmi uchopil jeho boky a přitisknul si ho blíž. Jemně se otřel rty o jeho, a pak mu fouknul na nos.

„Máš pravdu,“ zdvihl Severus zlotřile jeden koutek úst, „mohl bych si napsat projev,“ vysmekl se z objetí a odešel do pracovny.

A Remus se opět začal na místě smát. „Za tu hodinu bude jistě nejméně třicet šest palců dlouhý, jak tě znám, můj drahý,“ oznámil si sám pro sebe, neboť lektvarista za sebou zanechal pouze svou známou tělesnou vůni po bylině, kterou často využíval do lektvarů pro zjemnění chuti a jejíž využití znal pouze Severus sám.

Pomyslel si, jak prchlivý umí být. A jak samolibý. Ale rozhodně si nemyslel, že by se mu časem začal Severus zajídat tak, jako se to stalo u Tonksové.

Severus byl totiž ten pravý. A celý svůj vlčí život na něj čekal. Na okamžik, až se to stane a on konečně najde partnera, který mu bude vyhovovat.

Co na tom, že je jím muž. Co na tom, že je jím protivný a nenávistný Severus Snape. Právě tohle bylo kořením jejich harmonického vztahu. Severusova tvrdošíjnost a paličatost a Remova věčná touha po škádlení, po rozverných útocích na jeho ego. Oni dva se narodili jeden pro druhého.

Díky Merlinovi, že se kouzelníci dožívali vysokého věku a oni ještě dostali i ve středních letech možnost začít znovu. Tentokrát bez zbytku záškodnické bandy.

V poslední době nějak příliš přemýšlel nad celou situací, rekapitulací nad vlastním životem a Severusem samotným. Tohle určitě musela být zamilovanost. Co jiného by to bylo?

 

 

***

 

 

Hnědovlasá dívka, jejíž vzhled byl doposud známý jen z fotografií, se dívala na identické dvojče Liny Roseové vedle sebe.

„Měl by ses tvářit trochu pokorněji, Draco, Lina na tváři nenosí tak naštvaný výraz,“ napomenula ho a v duchu se nesmírně bavila nad tím, jak se Draco durdil a protestoval proti tomu, proč zrovna on se musí vydávat za tu ženštinu a ne za její sestru.

Harriet už mu po několikáté vysvětlila, že s jeho citlivou povahou, což myslela samozřejmě ironicky, se pro Patrishu, která bude jistě vyděšená až k smrti, vydat nemůže. A proto si role vyměnili, aby on zamezil rozptýlení Stana a ona tak mohla pro dívku zajít. Jistě byla lepší kandidátkou na konejšivšího zachránce.

„Jdeme na to?“ optala se jindy běžně černovlasá dívka se zelenýma očima. „Přemístíme se,“ ohlédla se na vyděšenou Linu, která se snažila smířit s tím, co přijde. „Chytněte se mě a připravte se na to, že to bude otázka několika minut, než Stan Silnička dorazí. Jak jsme si řekly, schováte se hned, jakmile dorazíme. Pokud možno někam, kde vás nenajde. Nesnažte se být statečná, jde o hodně.“

Baculatá dívka s vystrašeným štěněčím výrazem bez jakéhokoliv protestu přikývla. Rozhodně neměla v plánu být statečná.

 

 

***

 

 

„Lino, běžte,“ zašeptala Harry dívce do ucha, přičemž přikývla na Draca. „Schovejte se v pokoji a nevylézejte, dokud vám nedáme znamení, tohle si vezměte,“ vložila jí do ruky drobný předmět, který Lině ukazovala ráno. Bylo to jedno z přenášedel.

„Teď chvilku počkáme, Stan bude jistě brzy upozorněn na vaši přítomnost a dorazí každou chvíli. Běžte a nevytahujte paty.“

Ministrova sekretářka ani nepípla. Vzala do ruky přenášedlo a ve spěchu se vytratila do ložnice, která byla za rohem. Měla strach. Celá se třásla, ale nedovolila, aby její zbabělost překazila plán, který by mohl zachránit její sestru. Věřila jim, věřila Harriet, že to zvládnou.

Harry kývnula na Draca. „Hlavně pokorně a vyděšeně, jako bývá Lina, zvládneš to?“

„Co si o mně myslíš, Evansová!“ zahřměl postaru Draco, jehož ego bylo právě uraženo.

Harriet se pro sebe usmála. Trochu jí tohle škádlení scházelo. Měla by ho provokovat častěji.

„Dobře, já se schovám… A ty…“

Nestihla to ani doříct, neboť v ten moment se do salónu někdo přemístil. Hlasité prásk ozvučilo místnost a hned posléze se ozval i skřípavý smích, který dráždil uši.

V ten moment mohla Harry zpozorovat, jak její snoubenec v těle Liny Roseové stojí tváří v tvář samotnému Stanu Silničkovi.

„Myslela sis, že mě přelstíš? Mrcho? Za tohle tě čeká trest!“

 

Harriet Evansová nečekala ani minutu. Vzala do ruky přenášedlo a poklepala na něj hůlkou. Počkala, než bude aktivní a poté, co ještě zkontrolovala situaci a viděla Draca, jak se vzbouzí bývalému smrtijedovi, se svět kolem ní zatočil. V podbřišku pocítila zvláštní přesto tolik známý pocit.

Barvy se ztrácely, udělalo se chladno.

A než se nadala, neudržela rovnováhu a s hlasitým žuchnutím dopadla na studenou kameny dlážděnou zem.

 

Když zvedla hlavu, spatřila kolem sebe pouze šedivé zdi, stejně kamenné jako zem. Naproti na konci chodby prostorám vévodilo zrezivělé staré okno se záklapkou pokryté staletou špínou a pavučinami.

Postavila se na nohy. Musela jednat rychle, nesměla si to tady příliš dlouho prohlížet. Teď už to byla otázka několika minut a nesměla dopustit, aby se někomu něco stalo. Aby se Patrishe něco stalo a hlavně… Aby se Dracovi něco stalo. Svíravý pocit na hrudi neustával, ale nesměla se tomu poddávat.

 

Porozhlédla se kolem sebe, aby se lépe zorientovala a vymyslela, kudy se vydat. Někde tady Patrisha byla, jinak by ji sem přenášedlo nepřeneslo. Stiskla ho pevně v ruce ve snaze vycítit z něj možný směr. Před ní se objevila křižovatka cest vedoucích někam do nitra budovy. Vypadalo to tady jako starý polorozpadlý hrad. Ale neměla čas nad tím přemýšlet.

Semkla hůlku a zavřela oči s tím, že si před sebou představila Patrishu Roseovou. „Ukaž mi,“ zavelela kouzlem, přičemž držela stále pevně přenášedlo, které jako na povel zakmitovalo jako buzola a v hůlce to lehce zavibrovalo.

Cela, ke které se dostala, byla celá ponořená do tmy. Za prohnilými mřížemi byl cítit zápach plísně a zatuchliny. Nebylo zde žádné okno a jediný vzduch sem proudil skrze zamřížované dveře, které byly řádně zaopatřeny proti jakémukoliv útěku.

 

„Patrisho. Patrisho, jste tady? Ozvěte se, prosím.“

Chvilku byl klid. Harry však zaslechla někde na konci místnosti pohyb a zalapání po dechu.

„Patrisho, nebojte se mě. Já jsem z ministerstva kouzel, z oddělení bystrozorů. Přišla jsem vás odtud dostat. Vaše sestra už na vás čeká.“

„Svatá Mario, matko boží, už jsem ani nedoufala,“ zaznělo přiškrceně a potichu ze zatuchlého rohu.

Pak se něco začalo plížit po podlaze. Až se to doplížilo k mřížím. Harry se tak tak držela, aby nevypískla. Před sebou spatřila dívku, která bylo sotva totožná s tou, která byla na fotografii a s tou, které se měla podobat nyní.

Patrisha byla vyhublá a špinavá. Na těle jí visely potrhané a prohnilé šaty. Pleť měla zsinalou, ruce, kterými se podpírala, měla plné puchýřů a kůže na nich se zdál jako z vosku. Oči měla mírně zapadlé a zarudlé, nemluvě o černých kruzích pod víčky. Po tváři se jí rozlézal ekzém a vlasy už od pohledu byly mastné a zcuchané.

Harry měla představu, že něco podobného uvidí a věděla, že se bude muset později kouzlem upravit, aby byla identická, přesto tak zubožený stav nečekala. Na okamžik se jí nedostávalo slov, jak musela zadržovat příval soucitu, na který teď nebyl čas.

 

„Jsem Harriet Evansová. Teď už to bude v pořádku. Jen vás poprosím, běžte co nejdál od mříží, použiju na ně velmi silné kouzlo, nechci, aby vám ublížilo.“

„Dobře,“ odpověděla ochraptěle dívka, pak se mátožně postavila na nohy, sotva se na nich držela, až se nakonec zase podél zdi odplížila jako stín na druhou stranu, co nejdále ode dveří.

Harry namířila na zámek hůlkou. „Zakryjte si uši, bouchne to!“ pak se zhluboka nadechla a zvolala: „Bombarda!“

Děsivý výbuch následovalo zřícení několika kamenů. Železné mříže odletěly na konec kobky následovány štiplavým prachem.

Patrisha na druhé straně seděla zachumlaná do vlastní náruče a roztěkaně přečkala tu děsivou ránu, která by probudila i mrtvého. Místo dveří ve zdi zela obrovská díra.

 

Harry vešla dovnitř, překračujíc sutiny, které za sebou zanechala. Sklonila se k dívce a podala jí ruku: „Pojďte.“

Teprve v ten moment měla možnost Patrisha pořádně spatřit obličej své zachránkyně. „Vy…,“ zakoktala se a polknula. „Vy…“

„Není čas to vysvětlovat, slečno. Vzala jsem si mnoholičný lektvar s vaším vlasem. Je to součást plánu. A teď honem pojďte, musíte do bezpečí,“ zavelela a dívka nečekala ani vteřinu. Byť byla velmi slabá, pohotově se zavěsila za paži bystrozorky.

Když byly už na chodbě, Patrisha se zastavila. Poprvé za celou dobu spatřila paprsek světla, který prozařoval skrze okno, překvapilo ji to natolik, že nebyla schopná dalšího kroku.

„Patrisho, teď vážně na to není čas,“ napomenula ji Harry a jen úder srdce poté, co to dopověděla, se zpoza rohu ozval ten povědomý hlas. A značně vygradovaný agresí.

„U Grindelwalda! U jedovatých hadích ocásků! Takhle to nenechám,“ kroky se přibližovaly k nim. „Hej, lůzo, jdu si pro tebe, teď teprve ti ukážu, co to znamená, když jsem pekelně nasraný! A pořádně si to užiju!“

Harriet se na moment zastavilo srdce. Otočila se na dívku vedle sebe, která se tvářila ještě víc vyděšeně. Krčila obočí a do očí se jí draly slzy. „Ne… Ne, už ne,“ špitala.

Černovlasá bystrozorka se zařekla, že to tak daleko nenechá zajít. Patrishe se nesmělo nic stát! Slíbila si to, slíbila to Lině. A Stan Silnička nesmí uniknout spravedlnosti!

„Vezměte si to, rychle,“ dala jí do ruky přenášedlo, kterým přicestovala a poklepala na něj hůlkou. Pak zamumlala další zaklínadlo a šaty, ve kterých přišla, se proměnily v prapodivný zapáchající shluk nití, který měla na sobě Patrisha. Stejně tak její vzhled se stal přesným odrazem tolik zničené a pokořené vězenkyně.

„Vyhledejte svou sestru u ní doma a zmizte ke mně, bude vědět, co dělat. Vzkažte jí, že tam máte zůstat, obě dvě, dokud se nevrátím. V mém domě najdete pomoc, vysvětlete jim, co se stalo… A,“ už nestihla nic víc říct, protože v tu chvíli se přenášedlo aktivovalo a dívka, která se tvářila, že se v tentýž moment na místě sesype, zmizela do nenávratna.

 

Jako by to měla vypočítané, když Patrisha tak tak opustila chodbu, vstoupil do ní naštvaný Stan Silnička.

„Co to má…“ přeměřil si situaci. Pohlédl na díru ve zdi a cihly kolem, pak na hůlku v ruce své rukojmí, která byla k němu otočená zády. Víc už se nezdržoval. Využil okamžiku, kdy se Harry snažila zaujmout pozici a skočil po ní a silou ji povalil na zem. „Tohle,“ vytrhnul jí z ruky kus dřeva, „nebudeš potřebovat, ty špíno!“ a plivnul jí do tváře.

 

Evansová se v duchu začala proklínat, proč byla tak pomalá a nestihla zaútočit. Bylo ji víc, než nad míru jasné, že teď za to draze zaplatí.

 

Jak asi dopadl Draco? Je v pořádku? Neublížil mu Stan Silnička? Dostala se zpátky Patrisha v pořádku? Zvládla to Lina?

A co s ní teď bude?!

Je ztracená.