4. Čtyři vraždy stačí, drahoušku!

 

 

Harry si dal hodně záležet, aby byl k nepoznání. V kouzelnickém světě byl někdo, to nemohl popřít, byl mediálně známou osobností a jeho jméno znal kde kdo. A nejen to, i jeho tvář byla známá všem, nejen jméno. Kdyby ho, teda teď už ji, nedej bože někdo v Bradavicích poznal, byl by s ním amen. A to nemohl dopustit. Chtěl, aby se tohle vše utajilo, dokud se to nevyjasní, dokud mu zase někdo nevrátí jeho tělo, dokud to zase nebude on, sám sebou. A ten někdo, kdo by mu-jí měl vrátit tělo, kdo to asi může být, že?

Všechnu svou hrdost byl ochoten kvůli tomu hodit za hlavu a podlézat té osobě jen proto, aby byl vyslyšen.

 

Obsidiánové dlouhé vlasy nechal spuštěné podél obličeje, aby mu stínily do tváře, spadaly mu až k loktům a zabránily výhledu k jeho obličejovým rysům. Na očích měl brýle, jejichž sklíčka byla mírně ztmavlá, díky Hermioně za znalost toho kouzla. Na sobě měl volné džíny a dlouhé volné černé triko, přes které měl přehozenou stejně černou mikinu zavázanou přes klíční kosti kolem krku. Z nějakého důvodu Harry v paměti vylovil starou vzpomínku, obrazec z Dudleyho komiksu o Batmanovi. Jo, tak nějak teď vypadal, až na to, že nenosil masku a technologicky vzdělaného sluhu jaksi zapomněl najmout.

 

Nikdo nevěděl, kde se tu vzal. Nikdo si ho nevšimnul. Lezavé kamenné chodby Bradavic byly skvělým útočištěm pro existence, jako byl teď on.

Když se před hodinou v rychlosti přemístil před bradavickou bránu, heslo už znal, takže věděl, jak se dostat skrze ni dovnitř. Poté se v tichosti vplížil na pozemky hradu. Snažil se splynout s davem. Nebyl příliš vysoký a jako dívka působil jako jedna z místních studentek. Až na to, že svým oděvem tak nějak nezapadal do zdejší skvadry.

 

Cestu do sklepení znal jako svoje boty. Byl tam nejednou a ve většině případů proto, že mu Snape napařil školní trest.

Třásl se. Měl obavy, že ho ten nerudný a pomstychtivý chlap vyhodí, že ho udá, prodá kouzelnickým novinám jako sólokapra, že se mu vysměje do obličeje a třískne před ním dveřmi, ale hlavně, že ho jeho jediná naděje nechá na holičkách.

Ještě dobré dvě minuty postával před jeho kabinetem, než se odvážil zaklepat. Zprvu jemně, ale když se stále nic nedělo, zaklepal podruhé a tentokrát o dost silněji.

 

Uslyšel pár rychlých kroků. Dveře se otevřely. A v nich se tyčila temná majestátní postava Severuse Snapea. Harry polknul.

Snape si ji chvilku tiše prohlížel, jako by se ji snažil zařadit. Ale nevzpomínal si, že by tahle dívka chodila do některé ze zdejších kolejí, ale možná jen už začíná senilnět… Po těch letech, co ty nesnesitelné haranty učil, už si skoro přál, aby zapomínal jejich jména.

 

„Profesor Snape,“ poznamenal jakoby informativně Harry a dovolil si mu pohlédnout do očí, nad nimiž se krčilo černé obočí v otráveném gestu.

„Výborně, poznala jste mě, jak chvályhodné… Vy jste…“

„…sem přišel-la v neodkladné a naléhavé žádosti, pane. Ne, já nejsem zdejší,“ poznamenala, když si ji Severus Snape stále přeměřoval a jeho vráska na čele se víc prohlubovala.

Lektvarový mistr pouze stál. Ještě více stáhnul obočí. Hlavou se mu honila myšlenka o tom, jak tyto neomalené a drzé osoby vaří v hrnci plném žhavé lávy a užívá si jejich ubohé prosby o pomoc. Jak si ta osoba mohla dovolit, jak mohla mít tu drzost, se nepředstavit?

„Nepozvete mě dále? Nebo tady budeme stát na chodbě, pane?“

Zase ta nebetyčná drzost, Severus stále nic neříkal, ale tváře mu začínaly mírně rudnout vzteky, nic však na sobě nedával znát.

Ten tón. Ten klackovský projev, ta samozřejmost v hlase. To všechno odněkud znal. To nevychované vystupování. Nebylo se čemu divit.

Tahle škola nikdy nedávala lekce slušného vychování, což by měla, a byla plná malých drzých spratků, kteří mu pili svou přítomností krev. Sám nechápal, co tady na škole ještě pohledával a na okamžik se přistihl, jak se snaží najít na tu otázku odpověď. Marně.

Nebylo divu, že takto dnes jedná každý, když vyrůstá v tak nekonzervativní době. Kde se poděl ten starý respekt?

 

„Měl bych vás spíš vyhodit a prásknout za vámi dveře, slečno…“ Snape chtěl docílit toho, že se už konečně ta ženská představí, ale zdálo se, že neměla vůbec chuť ani otevřít ústa. Pouze zvedla ruku a prsty odhrnula pramen vlasů z čela. Pronikavě si profesora prohlédla, jako by tím chtěla něco říct. Nervózně přešlápla.

Jakkoliv v nitru byl Severus Snape zaražený nebo šokovaný či snad překvapený, nedal to na sobě v žádném případě znát. Jen mu po chvilce zacukaly nepatrně koutky úst a obočí vyletělo pobaveně vzhůru.

Ustoupil ze dveří a vyzval příchozího, aby vstoupil. Respektive vstoupila.

„Pojďte dál, Pottere. Jaké úžasné překvapení mít vás tady.“

 

Dívka o necelou hlavu nižší vstoupila dovnitř. Profesor zavřel za sebou dveře a na tváři se mu zhostil výsměšný úcul. Harry si ho ihned všiml, ale nic nenamítal. Nechtěl dráždit hada bosou nohou, jak se tak říká. Byl odhodlaný prosit na kolenou.

„Dal bych si čaj, zelený, kdybych mohl… Děkuji,“ oznámil pouze, protože Severus Snape jen tak stál a prohlížel si ho.

Snape byl v takovém rozpoložení, že samým zadostiučiněním a veselím na to nic neřekl a jal se připravovat čaj, zatímco se zdálo, že má vskutku dobrou náladu.

 

 

Když po dobré hodině Harry profesorovi všechno vysvětlil a osvětlil, jeho tvář byla opět chladně strnulá, jen v očích byl nebývalý lesk a bylo na nich znát nesmírné pobavení.

„A co čekáte ode mě, Pottere?“ otázal se nakonec, když se místnost ponořila do ticha. „Abych vám uvařil depilační odvar nebo vám snad doporučil kosmetiku? Nebo nějakou antikoncepci? Představa, že byste se jednou měl stát matkou, mě sice dost pobavila, ale na druhou stranu… Možnost, že byste měl nějaké potomky vám podobné, ta mě přímo děsí…“ snažil se přitom vypadat smrtelně vážně, ale za tím chladným hlasem slyšel, jak moc se celou situací baví. Ani od něj nic jiného nečekal. Přesto zaťal ruce v pěst, nicméně pro vlastní dobro věděl, že se teď nesmí s tím chlapem začít hádat, zkrátka ho nechal, aby se mu vysmál, hlavně, když mu nakonec pomůže.

„Hermiona říkala, že jen vy mi můžete pomoci. Nedávno jste údajně vyvinul pro Svatého Munga nějaký lektvar na bázi mnoholičného. Na nějaká trvalá poškození způsobená přeměnami nebo vážnými nehodami…“

„Copak Grangerová a to její všechno-znám-všechno-vím. Ale tady se nejedná o proměnu, která byla způsobena kouzlem nebo lektvarem, Pottere!“

„Já vím, jen jsem přemýšlel…“

„On přemýšlel… Salazare, zapiš to do kroniky… Nechte si to otisknout na hábit.“

Harry zrudnul vzteky, ale obešel to bez poznámky a zopakoval: „Jen jsem přemýšlel, že byste mohl třeba na něco přijít…“

„Na něco bych přijít mohl, kupříkladu na Vánoce, Pottere, pokud upečete výtečného krocana, už jste si pořídil kuchařku?“ vysmíval se mu dál ponořený ve své nové zálibě.

Harry zavřel víčka a na chvíli se nadechnul. „Že byste třeba mohl přijít na něco, co by mi pomohlo se tohohle,“ ukázal na své tělo, „zbavit… Pro Severuse Snapea je to přece nová výzva,“ zahrál tomu netopýrovi na ego.

„Vždy arogantní a ješitný, že ano, Pottere! Řekněte mi, proč bych vám měl pomáhat?“

Černovlasá dívka se mu zahledí do očí, v očích má jasnou prosbu. Hlavou se jí mihnou otázky, jak Snapea nalákat na něco takového. Musí si myslet, že je to příležitost, jak kupříkladu nějak proslavit jeho jméno, dát mu důležitost. Na to on přece slyší. „Protože byste třeba mohl získat Merlinovu cenu za výzkumy? Získal byste jistě větší uznání než doposud. Byl byste populární, všemi obdivovaný vědec a alchymista. Váš patent by se zapsal do dějin. Učili by se o něm děti ve školách, nejen v Bradavicích, ale určitě i v Kruvalu nebo Krásnohůlkách. Mohl byste experimentovat… Na mně… To by se vám přece líbilo.“

Sledoval, jak se Snapeův výraz mění do zamyšleného, jak to na něj zapůsobilo. Začal si prsty mnout bradu a bylo vidět, že nad tím vážně dumá. Mít Pottera v hrsti, to si vždycky přál!

„A já bych vám samozřejmě nezůstal nic dlužný.“

„Nestojím o váš vděk, ani uznání.“

„Ale o uznání ostatních ano. Mohl byste si to u mě vybrat jakkoliv. Jako kouzelnický dluh.“

„Jakkoliv? Tomu už říkám vyjednávání, Pottere. Lákavá nabídka, ale měl byste se mít na pozoru s tím, co říkáte. Mohl byste toho litovat.“

„Mohl, ale řekněte mi, co v tuhle chvíli můžu tak ztratit? Tak pomůžete mi?“

„Uvidíme, co se dá dělat. Přijďte v pátek v sedm večer.“

„Děkuji.“

„Ale nic neslibuji.“

 

Harry alias Harriet už byla na odchodu, její dlaň se už pomaličku dotýkala kliky, otevřela dveře, když v tom se zarazila na prahu dveří. „A pane, nemusím vás doufám žádat o vaši diskrétnost?“

Severův koutek úst znovu vylétl vzhůru a v očích se mu zablýskalo. „Však víte, Pottere, vaše tajemství je u mě jako v hrobě…“

Provokativně se na ni usmál. Harry s obavami polknula, ale raději už nic nenamítala a rychle zmizela z jeho dosahu.

 

 

***

 

 

„Hermiono, kde je Ginny?“

„Pochop. Musíš ji dát čas. Je to teprve pár dní a ty očekáváš, že s tebou bude chtít jít nakupovat? Teď jsi žena, zkus se začít do ní i vžívat!“ opáčila na otázku Harryho kamarádka trochu prudčeji, zatímco se lehce mračila.

„Tobě se to řekne, tys jí byla vždycky! Já jí jsem necelý týden,“ sklopila zrak. „Je mi líto, co teď musí Ginny kvůli tomu zažívat. Kéž bychom mohli… Ale to nejde, když jsem teď tohle…“ oči se Harriet zalily slzami, kterési si hned poté prsty utřela. Bylo jí trapně. Tohle by Harryho Pottera přece nikdy dřív nerozbrečelo, cítily se všechny holky vždycky takto?

„Harry,“ Hermiona opatrně položila dlaň na kamarádovo, teď už kamarádčino, rameno a druhou rukou ji uchopila za dlaň. „Teď na to nemysli, prosím. Promiň mi to. Pojď, přivedu tě na jiné myšlenky. Jdeme na ty nákupy.“

„Tím si mě moc nerozveselila, Hermiono,“ nakrčila Harriet nos a nechala se kamarádkou vtáhnout do prvního obchodu s oblečením. Celá ulice před ním hýřila šumem hlasů lidí různého věku a pohlaví.

 

 

***

 

 

„Hermiono, otoč se!“

„Ale no tak, Harry. To není nic, co bych ještě neviděla! Koukni se na mě, taky mám dvě…“ Hnědovláska se na svou „kolegyni“ přívětivě usmála. Zřejmě to ani nemyslela jako vtip, ale řekla to zcela vážně a o to horší to bylo.

„Mlč. Nejsem na to zvědavý…“ ozval se znechuceně druhý hlas.

„Zvědavá…“

„Cože?“

„Nejsi na to zvědavá,“ opravila ji Ronova přítelkyně a chápavě se usmála.

„Dobře, ale otoč se… Vlastně… Proč jsi se mnou v kabince? Ta je přece pro jednoho… Jdi ven!“

„Stydlivko,“ zachichotala se Harryho nová módní poradkyně, „jak myslíš.“

„Taky bych z toho chtěl mít takovou legraci!“

„Chtěla…“

„Dobrá, dobrá… Ale už jdi!“

 

Dobrých pět minut Hermiona slyšela, jak z kabinky vycházejí neobvyklé zvuky a skřeky. Různé hekání a narážení údů do zdí kabinky, vše doprovázely hlasité slovní kletby. Jako by tam Harry prováděl nějaké složité cviky. „Harry, co tam tak dlouho děláš?“

„Asi je to pokažené,“ ozve se z kabinky schlíple.

„Ukaž…“

„Ne!“

„Harry, pusť mě dovnitř a ukaž!“

„Ne, Hermiono, ne!“

 

Nakonec Hermiona vyhrála a závěs odtáhla. „Ukaž!“

Vlezla dovnitř a závěs za nimi zase zatáhla. Chvíli se snažila udržet vážnou tvář, když viděla dívku oproti sobě, ale moc dlouho jí to nevydrželo a během následujících pár vteřin vypukla v hurónský smích.

„Co je?“ otázala se černovlasá silueta uraženě.

Nebelvírská premiantka se ale nepřestala smát, „Máš to nasazené špatně. Musíš takto,“ rozepla své kamarádce zadní zapínání svrchního dílu ženského spodního prádla, otočila ho naruby, natáhla Harriet ruce a postupně je nasoukala do ramínek, načež mu podprsenku opět natáhla a znovu zapnula, ale tentokrát tak, jak to mělo být správně. „Teď… Teď to máš správně…“

Harryho obličej celý zrudnul. Nejen proto, že se jí Hermiona dotýkala na místech, která ještě sám – tedy sama pořádně neprobádala, ale taky proto, že něco s tou podprsenkou zřejmě nebylo v pořádku. „Je to jako aplikované inženýrství, proč to musíte dělat tak složité?“

A pak si protáhnula krk, zatímco se jí ramínka zaryla více do kůže ramen a zespodu jednoho košíčku vykoukl kus ňadra. „Hmm… To je asi trochu malé,“ poznamenala ještě nerudně, a hned na to se nepříjemně ošila.

Hermiona při pohledu na svou zklamanou kamarádku znovu vyprskla smíchy. Ale ten pobavený smích nakonec následuje omluva a odevzdaný pohled. „Máš pravdu. Jednu velikost asi přidáme. Jsi docela vyvinutá žena, Harry.“

„Zdrž se komentáře, Hermiono, a přestaň se zase smát. Z tebe se chlap nestal po třiadvaceti letech života v těle opačného pohlaví!“

„Máš pravdu, znovu se omlouvám.“

 

 

Poté, co spolu obě obešly obchody s ženským prádlem, zamířily do nějakého nóbl podniku, o kterém Harry nikdy neslyšela.

„Co děláme tady?“

„Jsi bystrozorka, nejsi? Reprezentuješ ministerstvo a navíc jsi atraktivní žena. Potřebuješ nějakou róbu, společenské šaty nebo něco takového, na večírky! Nebo tam chceš chodit v pytli od brambor? Pastorek tě určitě vyšle na nějaké benefiční akce nebo diplomatické schůzky.“

„To je pravda. Ještě, že tě mám, Hermiono. Kde bych bez tebe byl? Co bych bez tebe dělal? Myslíš na všechno.“

„Byla. Dělala,“ opravila Hermiona Harry už automaticky a když Harry svěsila ramena, tak jí jedno Hermiona semkla se slovy: „Na to si časem zvykneš. Všechno bude dobré, Harry.“

„Já vím, já jen… Je to velká změna.“

„Pochopitelně. Ale to neznamená, že si ji nemůžeš užít, no ne?“

Obě se na sebe usmály.

 

Následovaly butiky, sportovní oděvy, obuvnictví, obchod s džínami a také i drogerie nezbytná pro každou mladou dívku.

„Teď bychom mohly…“

„Hermiono, prosím tebe, time out. Už mě bolí nohy.“

„Já tě nechci tahat do dalších obchodů,“ ozve se dotčeně oslovená.

„Díky Merlinovi!“

„Ale napadlo mě,“ opáčila Grangerová, a už při těchto slovech Harry znovu zatnula zuby, aby nezavyla únavou, „že bychom mohly spolu zajít ke kadeřnici a do kosmetiky.“

„Nemusíš ze mě udělat miss Skotska, Walesu nebo snad jiných částí naší vlasti, máme oblečení, to bohatě stačí,“ v jejím hlase byla znatelná prosba, ale slečna já-vše-plním-na-sto-procent se nenechala obměkčit.

„Ale no tak, Harriet,“ poprvé ji Hermiona oslovila novým jménem, „podívej se na své obočí. I Brežněv by ti ho mohl závidět!“

„Dobrá, dobrá,“ vzdychnula poměrně neochotně Harry, už aby to měla všechno za sebou, proč s tím tolik ženský nadělají? „Ale víc už nic…“

 

 

***

 

 

Když už po několikáté dnes opouštěly jeden z podniků, Harriet lamentovala a házela rukama všude kolem sebe. Zuby měla semknuté, aby jí přes rty nepronikla vulgární slova, která ji po této návštěvě napadala.

 

„Připomeň mi, že až budu v práci, mám si do seznamu hledaných a podezřelých individuí, které je nutno zneškodnit, připsat další čtyři jména. To už máme prodavačku v konfekci, která za mnou chodila jako ocásek a nechtěla mi dát pokoj, dokud si nekoupím aspoň ten pitomý šátek. Růžový! S motýlky! Ani trochu se mi nelíbil! Potom ten skladník v obuvnictví, co mě plácl přes zadek, když jsme odcházeli. Ten umře hodně bolestivou smrtí! Pak ten chlap s vizitkou, co mě zastavil na ulici, abych mu přislíbil-a účast na focení aktů v časopise pro znuděné kouzelníky. A nakonec ta kosmetička!“ Harry si promnula prsty zarudlé oči.

„Čtyři vraždy stačí, drahoušku,“ rozesmála se Hermiona, „Harry, ty pláčeš?“

„Ano, oplakávám kořínky svých chloupků, které byly takovým násilím vyrvány ze svých důlků, a tu bolest, která z nich vychází!“ zazní ironicky černovláska a stále si mne oblasti kolem očí a obočí a syká u toho.

„Ale no tak, tak hrozné to být nemohlo!“

„Tys tam nikdy neseděla, že?“ optá se nedůvěřivě Harry.

„Ne, vlastně ne. Já si obočí upravuji hůlkou.“

„COŽE? Ono to jde i s kouzly?“ zastaví se zaraženě bývalý Nebelvír a hodí nerudný pohled směrem ke své kamarádce.

„Ano,“ přitaká brunetka.

„A tys mě nechala tohle podstoupit?“

„Musela sis pro začátek vyzkoušet, co to obnáší být ženou!“

„Jsi krutá!“

Kamarádka se jen usmála. Obešla tuto poznámku beze slova. „Jsme tady!“ zvedla vzhůru svůj zrak a koukla na cedulku, na níž byly vyobrazeny nůžky.

„Ne!“ osopil se na ni Harry. „Říkal jsem, že víc už nic!“

„Říkala!“

„Dej mi už pokoj, Hermiono!“

„Neříkala si, co by sis beze mě počala?“

„Tohle je už na mě moc!“

„Nebuď srab! Jen ti trošku sestříhají nebo upraví vlasy, nic hrozného to není. Trčí ti pořád podivně do stran a tváří se nepoddajně. Uvidíš, bude ti to slušet!“

V ten den kdysi bývalý Harry Potter už poněkolikáté odevzdaně a poraženě vzdychl.

Zatracený ženský!

 

 

***

 

 

Když dorazili na Grimmauldovo náměstí 12 a Harry konečně mohla odložit všechny tašky, v přijímacím salónku stála povědomá dívka se zrzavými vlasy.

Ginny.

Harry se samou radostí rozzářila a přiběhla k ní, načež ji láskyplně políbila na rty. Zkrátka ze zvyku. Zrzka jen konsternovaně stála a ani se nehnula. Černovlasá postava si uvědomila, co udělala a ihned se od ní odlepila.

„Promiň,“ sklopila zrak. „Omlouvám se. Je to zvyk, těžko se ho zbavuje. Měl jsem obrovskou radost, že tě vidím,“ po celém dni zase sklouzla do mužského rodu.

Ginny se nervózně usmála. „Já vím. To je v pořádku.“

V ten samý moment do místnosti vstoupila Hermiona. „Gin,“ oslovila kamarádku nadšeně. „Kde se tu bereš. Myslela jsem, že…“ nedořekla větu, aby se nedotkla Harryho citů.

Ronova mladší sestra se ihned chopila slova. „Tak co, máte vše potřebné za sebou?“

„Jistěže. Teď už jen zbývá poslední fáze!“ zašklebila se škodolibě brunetka a Harry v tu chvíli věděla, že se jí ten pohled nelíbil, protože tušila, že co bude následovat, se jí nebude líbit.

Harry se na Hermionu otočila s trochu vylekaným výrazem. „Jak to myslíš… Poslední fáze? Co jsi mi ještě zatajila?“

Dívka se znovu lstivě zasmála a vytáhla z kapsy nějakou podezřele vypadající krabičku. I na tváři Ginny se roztáhnul nelibě vyznívající úsměv.

Harry polknula, nevěděla, co se s ní teď stane. A co se bude dít. Ale hlasitě polknula a tiše doufala, že to nebude tak hrozné, jak to vypadá.

„Mohla bys, prosím, Ginny, zajít pro horkou vodu?“ otázala se nakonec slečna Grangerová.

„S radostí,“ opáčila až neuvěřitelně s klidem oslovená zrzka. Až příliš podezřele spolupracovala, přičemž její tvář stále zdobil stejně podezřelý škleb.

Tohle ROZHODNĚ nevypadalo dobře.

 

 

***

 

 

„Auuuuu! MERLINE! MORGANO! VŠICHNI SVATÍ! Kde jste?“ Harrietin dívčí hlas by byl slyšet až na ulici, kdyby její dům nebyl odzvučněn mocnými kouzly.

„Harry, nešij sebou!“ panovačný hlas Hermiony Grangerové si snažil zjednat respekt a zároveň ji ruka dívky přidržela.

„Co já už zažil věcí. Ale tohle je bezesporu ta největší bolest, kterou jsem kdy podstoupil! Kdepak zasrané crucio. Voldemort byl zelenáč! Místo kleteb, které se neodpouštějí, měl smrtijedům holit nohy voskem!“