43. Třiačtyřicet let snění

V Doupěti se to za ta léta vůbec nezměnilo a vše bylo při starém. Všechen nábytek tak, jak si ho Harry ze svých mladých let pamatovala, tolik obdivované hodiny ukazující, co právě členové rodiny dělají, byť už o pár ručiček ochuzenější, byly také stále na svém místě.

Přece jen se dnešního večera v tomto domě něco změnilo. Z jindy veselého a přelidněného domu hlaholících lidí s dobrou náladou se dnes stalo sídlo tryzny.

Paní Weasleyová seděla v obývacím pokoji na sedačce a horoucně k sobě tiskla svou dceru, která usedavě plakala. S láskyplnou něžností jí vplétala své prsty do vlasů, jako malé dítě ji utěšovala a broukala jí do ucha uklidňující tóny písně, kterou měla ráda jako malá.

Ginny ji pevně držela kolem pasu, zatímco se hlasité štkavé steny ztrácely v objemném hrudníku Molly Weasleyové.

Harry, která stála opodál, s tíhou na svém srdci sledovala dívku, kterou kdysi milovala, jak propadá žalu. Nedovedla si představit, jaké by to bylo, kdyby Draco opravdu zemřel. Dokázala se do Ginny vcítit. Vypadalo to, že ona a Oliver Wood si plánovali mnohem zářivější budoucnost a Harriet, přestože to nebyla její vina, se cítila provinile za to, že nedopadli Stana Silničku dřív.

Pokud by se tak stalo, jistě by zabránila zbytečné smrti Olivera Wooda a možná i mnoha dalším. Mimo jiné taky zármutku v rodině Weasleyových.

Artur Weasley se objevil ve dveřích jako stín. Podíval se s melancholickým úsměvem na rtech na černovlasou bystrozorku a poplácal ji po rameni jako by přesně věděl, na co právě myslela. Harry pokrčila obočí, když mu pohled vrátila a hned posléze se odvrátila zrakem do vzoru károvaného koberce jako by byl něco nad míru zajímavého.

„Není to tvá vina,“ zašeptal pak Artur přesně ta slova, která dívka potřebovala slyšet. „Byla to jen shoda okolností, které nemohl nikdo očekávat. Kdyby to nebyl Oliver, byl by to někdo jiný. Důležité je, že jste ho dopadli. Mohlo umřít mnohem více lidí. Měla bys být na sebe hrdá. Je to smutné a nefér, ale Ginny už to nějak zvládne, vždycky to bylo silné děvče.“

Harry pomyslela na všechny útrapy, kterými musela zrzka projít. Začalo to už posednutím Voldemorta v jejím prvním ročníku, všemi událostmi na konci jejich studia a během války, přes úmrtí jejích bratrů až po ignoraci, kterou v posledních letech měla dennodenně na stole od Harryho. A teď tohle. Ne, Ginny taky neměla dvakrát snadný život. Jako by se jí osud vysmíval.

Harry si odfrkla. „Hrdá na co přesně? Že jsem ho nechala, aby ublížil tolika lidem?“

„Ty nejsi – jakže to ti mudlové říkají? Bůh? Tak přesně to nejsi, Harry, a nemůžeš si na něj ani hrát. To, co se stalo, byla jenom jeho volba. Tys netahala za nitky a nikoho nenutila, aby bral životy. Každý je svým pánem. A zabíjet lidi je špatné. Stan Silnička to neměl v hlavě v pořádku, to už přece není tvoje vina. Dělalas, co bylo ve tvých silách a opovaž se o tom pochybovat,“ zmáčkl její rameno a jeho modré upřímné oči se vpily do těch smaragdových. „Svět není spravedlivé místo, ale musíme se naučit v něm žít. Nesmíš se vinit za něco, cos nemohla ovlivnit. Je to smutné, ale je to tak. Nemůžeš nést na ramenou břímě celého světa, protože ne každý počin je způsobený tvým rozhodnutím.“

I když Harry Evansová nikdy neměla otce, byla si jistá tím, že pokud by měla s hrdostí někoho tímto titulem nazvat, byl by to právě pan Weasley. „Děkuju, pane Weasley.“

***

Když ten samý večer bystrozorka seděla v kuchyni u čaje a nepřítomně hleděla na dno hrnku, všechno jí najednou přišlo nebetyčně triviální. Po její pravici seděl Draco a po očku ji mlčky sledoval. Nechtěl narušit to její sebezpytující rozjímání, ať už bylo o čemkoliv, přestože jistou představu měl.

Už zamýšlel, že jí nechá prostor a tiše se vytratí, aby mohla přemýšlet, když v tom jako by se probrala z transu. Letargie táhnoucí se několik minut byla tatam, když sebou cukla, jako by ji píchla včela.

„Jak to bude dál?“ zeptala se potichu a obrátila se na Draca.

„Co tím myslíš?“

„Zase jsme tu zůstali jen my dva. Lina je pryč, se svou sestrou a vrátí se do práce, Remus je se Snapem a ty máš zase svůj život zpátky. Už tady nemusíš se mnou dál žít.“

„Asi jsem se přeslechl,“ zazněl ledový tón z úst bývalého zmijozelského prince, „ale skoro to znělo jako bys mě odtud vyhazovala.“

„Vůbec ne,“ opáčila Harry dychtivě, až málem převrhla hrnek s čajem. „Jen si prostě nejsem jistá tím, jestli to, co mezi námi je, není jen výsledek tvého omezeného výběru. Možná si neměl na vybranou a prostě…“

Draco plácl dlaní do stolu a zamračil se, „Chceš tím snad říct, že jsem si s tebou začal jen proto, že jsem neměl s kým jiným šukat, Evansová?“

Harry razance a podrážděnost jeho hlasu na chvilku vyděsila. Nečekala tak přehnanou reakci. Spíš nějaké pichlavé a typicky sarkastické poznámky.

„To nemyslíš vážně,“ pokračoval Draco a pak ukázal prstem na její prsteníček. „Myslíš, že bych si tě pověsil na krk jen z takové kratochvíle? Možná, že mám rád sex, Evansová, ale ne natolik, abych kvůli němu z nudy obětoval svoji svobodu!“

Harry se mírně usmála. Draco si to zřejmě neuvědomoval, ale nepřímo jí právě vyznal hluboké city. Měla nutkání jedovatě poznamenat něco o chování Malfoyů, ale nechtěla hada dráždit bosou nohou.

„Nepřemýšlel si někdy nad tím, kdo jsem? Nebo raději kdo jsem byla?“

„Co záleží na tom, kdos byla? Nejsme už dost staří na to, abychom zapomněli na minulost, na všechny pitomý křivdy, když můžeme spolu prožít budoucnost?“

„Vážně si to řekl nahlas?“ otevřela překvapeně rty. „Já snad blouzním, ale vážně mi tady Malfoy dělá kázání v oblasti milostného života a projevuje svoje niterné emoce? Ještě před půl rokem by ses mi vysmál. Zníš jako romantik, přestaň, než si na to zvyknu,“ zelené oči hrály pobavením, ale zároveň polichocením.

Plavovlasý mladík protočil oči v sloup.

„Řekni to na rovinu. Byls hňup, Malfoyi! “ zadeklamoval a zkřivil koutek úst.

Harry se rozesmála. Draco Malfoy, zmijozelský dědic impéria jednoho z nejčistokrevnějších rodů na světě, opravdu ušel velký kus cesty. Už dávno nemohla o něm říct, že je to ten samý namyšlený a rozmazlený zmetek, jakým býval.

„Byls hňup, Malfoyi!“ sklonila hlavu. Pak pokračovala. „Ale co když to není minulost. Nemohl si přece počítat s tím, že už navždy zůstanu takhle. Co když se zítra, za měsíc, za pět let nebo za pět minut něco stane a ze mě zase bude jen ten hlupák Potty, se kterým si musel vyprovokovat kdejakou potyčku.“

Draco se na chvilku zarazil. Měla pravdu. Nad tím nikdy nepřemýšlel. Tak nějak doufal, že už vše zůstane tak, jak je. Ale jak se musí cítit ona? Celý život byla mužem a najednou se z ní stala ženská. Třeba ještě pořád doufala, že bude zase tím zjizveným Potterem, kterým kdysi byla. To by pak ale znamenalo, že už s ním nechce být, nebo že pro ni není prioritou.

„Hodláš se v brzké době přeměnit zpátky, nebo mi tím chceš naznačit, že už o mě nestojíš?“ zeptal se jednoduše.

„Ale vůbec ne. Jenže takové věci se mi zkrátka honí hlavou. Jestli si někdy uvažoval nad tím, kdo jsem. Kým bych zase mohla být. Co když je to jen dočasné? Co kdyby sis mě vzal a já se po svatbě zase změnila v muže? Nikdy ses toho neobával?“

„Upřímně, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Chceš mě snad odehnat? Chceš být zase Harry Potter?“ jeho hlas zněl nakřáple, přesto se snažil udržet zdánlivost toho, že je nad věcí a tento rozhovor ho vůbec nevyvádí z míry.

Harry chytila jeho dlaň do své. „Pravdou je, že mám od Snapea potvrzené, že už se to nedá vzít zpátky. Teda prozatím neví, jak by to mohlo jít. Nepovedlo se mu ještě vyvinout žádný utrejch, který by mi zase trvale vrátil moji starou podobu. A… Myslím, že… Sama už jsem přesvědčená o tom, že to ani nechci.“

„No tak o co tady jde,“ skočil jí do řeči Draco. „V tom případě se tím všechno usnadňuje, nemyslíš? Nemusíme nad tím ani uvažovat.“

„Jde o princip.“

„Na principy ti kašlu, Evansová!“

„Budeš mi pořád říkat příjmením, až budeme svoji?“ popíchla ho a ještě víc sevřela jeho dlaň.

„Zřejmě,“ procedil přes zuby.

„Malfoyová bude znít divně,“ podotkla a nakrčila u toho škodolibě nos.

Draco to přešel bez poznámky, „Moc se upínáš na to, co bylo. No a co. Tak seš zatracený Harry Potter. Smířil jsem se s tím já a ty víš, že to už něco znamená. Smiř se s tím i ty. Žiješ se zatraceným Dracem Malfoyem, nevšiml jsem si, že by ti to doteď dělalo potíže. A teď nejde o to, jestli máš reprodukční orgány uvnitř nebo zvenčí, proklatě. Vezmu si bývalého chlapce, který zabil ty-víš-koho ani neví sám jak, není to ironie? Díky Merlinovi už jím nebudeš, takže něco takového nás nemusí zajímat.“

„Možná máš pravdu. Možná nad tím prostě jen moc přemýšlím.“

„Malfoyové mají vždycky pravdu!“

„Přesně tuhle odpověď jsem čekala,“ rozesmála se z plna hrdla Harry a jen nádech poté byla umlčená rty svého budoucího manžela.

Pak se k romantickému gestu přidaly i nenechavé ruce a taky poněkud živější kus Dracovy anatomie, který se o ni začal přes látku chtivě otírat. Mrštný a vlhký jazyk byl všude. Na ušních boltcích, po stranách krku, na klíčních kostech. Bledé ruce doputovaly přes pas nahoru až k jejímu výstřihu a tam započaly svou dráždivou hru.

Harry hlasitě vzdychla a nechala se do toho žáru zcela dobrovolně stáhnout. Tahle noc ještě skýtala zajímavé možnosti a ani zemětřesení by je nepřesvědčilo v tom, aby teď přestali.

***

Remus seděl sám a opuštěný v obývacím pokoji a smutně hleděl do zdi naproti sobě.

Od té doby, co se jim podařilo dopadnout Stana Silničku, se Severus málokdy ukazoval doma.

Většinou o něm slyšel jen z doslechu od jiných, sem tam se o něm dozvěděl něco z novin, ale jejich kontakt byl tak minimální, že sám sebe začal přesvědčovat o tom, že to není tím, že by Severus neměl zájem, ale tím, že má moc práce.

Přeci jen mu nechával doma krátké vzkazy. Byť byly den ode dne věcnější a cizejší a už se v nich neobjevovala žádná přívětivá slova. Ale co by kdo chtěl po studeném čumáku Severusovi Snapeovi, že?

Byl zkrátka moc zaneprázdněný. Oficiálně.

Musel poskytnout plno rozhovorů, podstoupit nemálo autogramiád. Navíc se stal právoplatným a uznávaným členem akademie věd, věnoval se dál svému výzkumu a chodil na schůze s alchymisty, jejichž jména se kdysi učil ve škole z knih. Měl naplánovaných i několik přednášek pro veřejnost.

Největším překvapením však pro Rema bylo, když jeho příteli přišel dopis z Bradavic od Minervy McGonagallové. Lupin věděl, že by ho neměl číst a jeho morálka na něj pokřikovala, ať to nedělá, ale nikdy by ze Severuse nedostal, o co jde, neboť stejně nikdy nebyl doma. Otevřel ho, přestože se styděl za to, že pokušení neodolal.

Minerva ho v dopise přemlouvala, ať neodchází ze školy. Stálo v něm, že se Severus ucházel o místo ve Flamelově vědeckém ústavu, což bylo jeho snem po celých třiačtyřicet let jeho existence.

Vlkodlak věděl, že konečně jeho partner dosáhl svých snů, měl být na něj hrdý, to v jádru vlastně i byl, ale pocit samoty uvnitř jeho srdce mu napovídal, že Severusův úspěch a jeho přítomnost jsou jako zásada a kyselina. Reagují opačně.

Nicméně fakt, že chtěl po tolika letech odejít ze školy a nechat Minervu na holičkách, s ním zatřásl asi nejvíc.

Co se to se Severusem za tu dobu stalo? Vždycky byl necitelný bastard, ale nikdy nikoho z blízkých nezradil. Ne doopravdy. V jádru to byl zásadový chlap, přestože někdy na zabití.

Ještě nedávno byl relativně milý, na Severuse, předcházel si ho – svým vlastním způsobem, věnoval se mu a snažil se propojit jejich zájmy. Začali spolu bydlet. A pak najednou začalo jít všechno z kopce. Stačil nečekaný úspěch a najednou přehodnotil priority.

Začali se sami sobě oddalovat. Práce pro něj začala být nejdůležitějším faktorem v životě. Začal všechny kolem sebe přehlížet a šel přes mrtvoly za tím, co chtěl jen on sám, nehledě na to, že za sebou nechává zraněná srdce.

Remus nejednou přemýšlel nad tím, jestli by v tomto případě Severuse přemluvil samotný Albus Brumbál, kdyby ještě žil. Ale v situaci, v jaké byli, už si nebyl jistý ani tím. Možná, že bylo načase dát tomu netopýrovi ultimátum.

Ale nebyl by to Remus Lupin, aby neměl strach z toho, že si Severus vybere práci místo něj. A něco mu říkalo, že to nebyl jen pocit, ale že to opravdu udělá.

Byl příliš zbabělý na to, aby ten krok udělal. Ale nesnášel už tu ignoraci příliš dlouho? Začal Severus Snape trpět manýry hvězdy prahnoucí po pozornosti a uznání? Tím, co vždycky neférově vyčítal Harrymu? Kde se tohle všechno v něm vzalo? A kdy přesně tento zlom proběhl?

Zvedl se z křesla a zašel si nalít něco tvrdšího do sklenice. Tahle noc bude zřejmě ještě dlouhá a nelítostná, pokud mu jeho vlastní myšlenky nedají pokoj.

A čekat nemělo smysl, protože Severus Snape – naše nová celebrita – byl někde na tahu se svými výjimečnými kolegy z Akademie věd.