46. Čtyřicet šest na prdel

Když následující den Kingsley Pastorek ve své kanceláři spatřil Harryho Pottera, nevěřil vlastním očím.

Mladík před ním stál s výrazem, který jasně dával najevo, že tuhle změnu neplánoval. Opět. Kingsley si zhluboka vzdychl a odolal nutkání plácnout se rukou do čela. Někdy měl pocit, že šéfuje cirkusu, a ne ministerstvu kouzel.

Jakmile mu mladík vylíčil, co se stalo, chvíli na sebe mlčky hleděli a přeměřovali si jeden druhého. Harry na Pastorka koukal s upřímnou lítostí a z očí se snadno dalo vyčíst, že potrestal akorát sám sebe. Naopak Pastorek na něj shlížel odevzdaně s pocitem, že i malému nevyzrálému dítěti by bylo jednodušší vysvětlit, že nemá něco dělat. Protože Harry Potter byl samostatná frustrující kapitola v knize jeho vlastního života.

Pak soucitně nadhodil. „Harry?“

„Pohnojil jsem to,“ klesl zničeně na židli před Pastorkovým stolem, aniž by čekal na výzvu. „Všechno… Já to vím.“

„Harry,“ řekl pouze napůl zklamaně, napůl soucitně. Nebylo složité vycítit z mladého muže, jak mu je. Pastorek viděl, jak ho to vnitřně užírá a věděl, že nemá cenu do těch čerstvých ran přisypávat zlomyslně sůl, i když by si to ten pitomec zasloužil.

Harryho největším trestem byl fakt – stejně jako při první nežádoucí přeměně – že už je to definitivní. Za předpokladu, že nehodlal k Oblouku chodit z plezíru každého čtvrt roku, to by z něj chytil ministr už nejspíš psotník nebo dračí spalničky.

A Harry Potter, teď už ve vší parádě, vypadal, že s touhle staronovou situací není nikterak spokojený.

„Už podruhé jsem neuposlechl vaší rady.“

„Zase…“ zakroutil hlavou muž s temnou pletí a vložil si obličej do dlaní. Chvíli byl ticho, načež si promnul kořen nosu a spánky ve snaze trochu ulevit migréně, která se pomalu dostavovala.

Někdy mu tento dospělý muž opravdu přišel jako puberťák, který dělá věci jen proto, aby vzdoroval. Ale u Harryho věděl, že to není touha po vzdoru, ale že jádro pudla je právě v tom, že jeho srdce překypuje láskou a snahou pomáhat. Ale ani tak svému kmotrovi nepomohl, že?

Proč nedokázal pro jednou věřit Kingsleyho úsudku a nenechal to na něm? Harry byl odjakživa hodně nerozvážný a spontánní. Dost často si tím jen přitěžoval, protože nedokázal odhadnout situaci. Pastorek si naivně myslel, že za ta léta praxe, co byl bystrozorem, se už naučil, kdy je lepší počkat a kdy ne. Evidentně se mýlil.

Chápal jeho pohnutky, nicméně právě proto měl být Harry trpělivý. Nikdy není nic zadarmo a bylo dokázáno, že více hlav více ví.

Jeho haló akce na záchranu kmotra už mu začínaly mírně zvedat tlak.

Dal si načas, než se plně uklidnil a pokračoval. „Už bych si měl začít zvykat na to, že udílet rady zrovna tobě je jako mluvit do zdi. Totiž, že je to naprosto bez efektu. Alespoň máš zpátky svou podobu a identitu. Nesmíme to brát tak zoufale…“

Smutný pohled smaragdových očí však říkal něco jiného. Jejich majitel vzdychl. „Nerozumíte tomu. Já už nechci být Harry Potter. Mně to tak vyhovovalo.“

„Já to chápu. Ví to už někdo další?“

„Ne. Ale nemám odvahu to říct Dracovi. My dva…“

„Vím, že jste se měli brát, na to nezapomínám,“ podotknul ministr a odstrčil stranou nějaké papíry, aby se lokty mohl opřít o stůl. „Je mi jasné, že to mění celou situaci.“

„Netuším, co mám dělat. Podělala… Totiž podělal jsem to. Zničil jsem si život. Zničil jsem ho nám oběma. Draco o mě takhle už nebude stát.“

Starší muž si ho chvíli prohlížel. Tušil, že jeho vztah k Dracovi přerostl v něco silnějšího, ale nikdy by nehádal, že jeho láska překročí i hranice pohlaví. Nebo bylo v Harrym Potterovi víc, než svět vůbec tušil. Nedokázal stejně smýšlet o Dracu Malfoyovi, ale nemohl mladíkovi odepírat naději, protože mladého Malfoye zas tak dobře neznal.

„Víš co, vezmi si pár dní volna. Stejně teď pro vás nemám žádný případ. Kdybych tě tu nutně potřeboval, pošlu sovu nebo depeši krbem. Vezmi si volno a všechno si v klidu promysli.“

Párkrát ho poplácal po rameni a snažil se ho uklidnit, přestože v něm samotném to trochu vřelo. Stejně se to míjelo účinkem a nebylo na tom nic překvapivého. Nepomohl by sám sobě, natož Vyvolenému chlapci. Harry tím uškodil zejména sobě, nikomu jinému. Opravit pár rozdrolených cihel na Odboru záhad byla otázka jednoho možná dvou mávnutí hůlky.

A vypadalo to, že protentokrát si ani neodnesl žádné vážnější zranění, než jak tomu bylo minule.

Nakonec se mladý bystrozor zvedl ze židle, když v tom ho za ruku uchopil Kingsley. „A nemaluj ještě čerty na zeď. Láska nespočívá jen v tělesné přitažlivosti. Možná tě mladý Malfoy mile překvapí.“

„O tom silně pochybuju,“ sklopil mladík s havraními vlasy oči k zemi. „Pro někoho jako je Draco, je to dost důležitý aspekt."

Pak vyšel rovnou ke dveřím. Ještě, než za sebou zabouchnul, otočil se na muže za stolem, „Pane ministře…“

Oslovený zdvihl hlavu.

„Díky…“ procedil smutně Harry.

„Za co?“ optal se Kingsley, zatímco se mračil.

„Že se na mě nezlobíte.“

Kingsley se ve skutečnosti zlobil, ale celou situaci navzdory všemu chápal. „Co mám s tebou dělat, Harry,“ chápavě se usmál. Tichý hlásek v jeho mysli ale pronesl něco jiného. Zasloužil bys čtyřicet šest na prdel!

***

Harry si sice vzal volno, jak mu bylo doporučeno, ale ne přesně tak, jak si Kingsley představoval.

Ráno, co ráno se vracel do své kanceláře na odboru záhad, přestože ho ministr vysloveně požádal, aby se tam už nevracel. Ale on musel. Musel to spravit. Musel to zase vrátit tak, jak to bylo, než přijede Draco. Opakovaně se tajně vloupával k Oblouku a dotýkal se ho na různých místech, poněvadž doufal, že ho zase přemění nazpět. Ovšem snaha se míjela účinkem. Jako by ten oblouk fungoval jen v situacích, které nedokázal předvídat. Jako by vycítil z Harryho, že když chce, nedostane to zadarmo.

Snad jako by to byl záměr a ta pochybná neprobádaná magie nereagovala na nynější Harryho podněty.

Byl to osud? Nějaká vyšší moc? Něco nebo někdo to tak chtěl? Někdo za obloukem?

Jakou vlastně Oblouk měl doopravdy moc? Dodnes to nikdo nezjistil. Nikdo na tomto oddělení ani mimo něj nikdy nevypátral, co za jeho závěsem je, co znamenají ty ševelící hlasy a proč tady vlastně je. A když se o to někdo pokusil, ničeho nedosáhl. Harry Potter byl první osobou, na kterou ten kus kamene reagoval. Ale proč?

Byl rozhodně první v historii čar a kouzel, komu se stalo něco tak významného jako je změna pohlaví. Věděl, že minstr najal pár svých lidí, aby se Oblouku začali okrajově věnovat právě kvůli změně, která se s Harrym udala, ale prozatím tomu ještě stále nevěnovali tolik pozornosti, kolik bylo potřeba.

A proto se bývalý Nebelvír tolik snažil dozvědět aspoň něco. Proč ta magie přestala fungovat? Proč z něj tehdy udělala ženu a teď zase muže? A proč ho nepromění znovu? Měl to na svědomí fakt, že tam chodil záměrně, ale tentokrát s jiným cílem než původně?

Co tehdy hrálo hlavní roli, když se Oblouk rozhodl změnit jeho genetický kód? Krev? Když se praštil, vždycky krvácel, nebylo tomu tak?

Ale háček byl v tom, že to nebyla příčina, nýbrž důsledek. Krev spustil až právě následný pád, který pro změnu zase vyvolal dotek.

Ale za zkoušku to přece stálo…

Když už páté ráno Harry stál před kamenným runami obtěžkaným vstupem do neznáma, byl připraven na vše a v pravé ruce držel napřaženou hůlku. Pokud to ani dnes už nemělo vyjít, rozhodl se, že se vší tou zbytečnou snahou skončí. Představa toho, že bude muset čelit následkům své do nebe volající hlouposti, ho děsila při každém vstávání i usínání.

Koneckonců se měl zrovna dnes vrátit Draco domů. Té konfrontace s ním se bál nejvíc.

V posledních dnech si přehrával veškeré možné scénáře, které by mezi nimi mohly proběhnout, ale k jeho smůle ani jeden nebyl pozitivní a neměl šťastný konec.

Zatnul zuby a jemně procedil: „Sectusempra,“ ale jen tak, aby sám sobě příliš neublížil. Čekaje, co se bude dít, sledoval, jak se napříč jeho dlaní začala objevovat tenká krvavá řezná rána. Sykl, ale zatnul zuby. Pár nádechů na to napřáhl ruku a krvavou plochou se dotknul kamenného oblouku a poté i závěsu v něm.

Postřehl, jak začaly být šepotavé hlasy zničehonic hlasitější. Překrývaly jeden druhý, až se po chvilce zdálo, že téměř křičí. Jako by to byly výčitky směřované jeho směrem. Měl z toho velmi špatný pocit a tělem mu projel elektrizující impulz, který akorát způsobil, že mu naskočila husí kůže a na dně žaludku se mu usídlil pomyslný těžký uzel. Pak náhle všechno ustalo.

Harry s divoce bušícím srdcem strnule stál s nadějí, že se něco významného stane. Pět vteřin, deset, třicet, minutu, dvě minuty, pět minut. Ale nestalo se vůbec nic.

Bezmocně padl na kolena a hlasitě zakřičel, „PROČ!“

Nic už nemělo cenu.

***

„Harry?“ tolik známý hlas Draca Malfoye se rozléhal halou. Blonďák si zvesela kráčel po chodbě, jako by se mu přihodilo něco velmi pozitivního. Za doprovodu pískotu uložil na zem zavazadlo s věcmi, a pak šel rovnou do kuchyně. V očekávání slavnostní večeře, kterou si v dopisech přímo vyžádal, vykročil až natěšeně a zvesela.

Ale když však do kuchyně dorazil, setkal se pouze s dřezem plným neumytého nádobí. Nikde žádná pečeně nebo aspoň brambory. Žádný pudink nebo nějaký hloupý ovocný dezert.

Byl zvyklý, že ho Harry záměrně neposlouchala na slovo už z principu, což byla urážka cti Malfoye, ale nebyl zvyklý na to, že by byla až tolik nelidská a ignorantská. V jádru doufal, že mu udělá aspoň palačinky nebo něco jednoduššího, protože o jejích citech si byl víc než jistý. A měl vážně hlad jako vlk.

Těšil se, že po týdnu zase uvidí přívětivou tvář. Že ji obejme, políbí, společně povečeří, a pak prožijí další z jejich vášnivých nocí, kdy ji do svítání nenechá spát.

Nechtěl být podezíravý nebo paranoidní, ale už teď se mu zdálo, že tady něco nehraje. Harry nikdy nenechávala kuchyň neuklizenou. Vždyť na to stačilo jedno z těch kouzel, co ji naučila Weasleyovic paní máma. Proč by to nechala v takovém stavu?

„Harry?“ zavolal Draco znova, tentokrát mnohem hlasitěji. Nedostávalo se mu však stále žádné odpovědi. Byt byl až mrtvolně tichý a jeho hlas se jako ozvěna odrážel ode zdí.

Poté, co prohledal jejich komnaty, mu nezbývalo nic jiného než ještě zkusit přijímací salónek.

Jak jinak. Jakmile se postavil do širokých dveří a opřel se o jejich zárubně z masívu, spatřil chomáč černých vlasů, jak se neúspěšně schovává za opěradlem křesla. Usmál se.

Bylo možné, že Harry usnula, a proto ho neslyšela. Mohl by ji překvapit tím, že ji zezadu obejme a políbí. Když si však nakročil, aby ji pohltil v objetí, křeslo se najednou obrátilo čelem k němu a on tak mohl po dlouhých měsících zase spatřit tvář svého někdejšího rivala.

Tutam byly dlouhé černé vlasy. Pryč byly ženské proporce a s nimi i jemnější rysy. Jediné, co se nezměnilo, byly ty hluboké oči. S obrovskou provinilostí se na něj upíraly a prosily o odpuštění.

To ticho mezi sivým a smaragdovým pohledem by se dalo krájet na obrovské kusy a chytat do dlaní. Jeden mladík si přeměřoval toho druhého, ale ani jeden neměl odvahu cokoliv říct a celou tu šarádu spustit.

Dracovi mimoděk klesla čelist a když už měl otevřená ústa, po chvíli zaklel, „Salazare!“

Harry netušil, jak tohle prohlášení okomentovat. Čekal cokoliv – nadávky, řev, kletby, urážky, ale nic tak prostého a trefného.

„Řekni mi, že to, co vidím, není pravda. Že se mi to zdá. Že sním, a ještě jsem se neprobudil,“ pronesl potichu blonďák a překřížil si vzdorovitě ruce na hrudníku, maje v obličeji vyzývavý výraz.

„To bych lhal,“ opáčil zklamaně černovlasý Nebelvír a vstal.

Draco se zhluboka nadechl, „V tom případě… Myslím, že už je načase, abych se odstěhoval.“

Harry zaskočený tak náhlou reakcí, neudržel své emoce pod pokličkou a zkřivil bolestivě rty. Ne, že by takovou reakci sám ve všech těch svých pomyslných scénářích, které se mu prohnaly hlavou, nezrekapituloval jako možnost, ale emoce mu zastíraly racionální myšlenky a on nedokázal čelit tolik definitivní odpovědi. Odpovědi bez možnosti jakéhokoliv kompromisu nebo dohody, protože Draco očividně o kompromisy nestál a už vůbec nebyl ochotný dál v konverzaci pokračovat. Měl jasno.

Oči Harrymu podezřele zvlhly, ale stále se snažil nevyznít příliš hystericky. Naprosto chápal Dracovo rozhodnutí, i když neskutečně bolelo.

„Draco…“

„Potřebuješ to vysvětlit? Nejsem buzna, Pottere. Jsi chlap a já prostě s mužskýma nešukám. Doufám, že jsem to vysvětlil dost srozumitelně.“

„Draco,“ oslovil ho znovu něžně Harry a přejel dlaní po jeho rameni ve snaze si získat jeh pozornost, možná porozumění. Tohle prohlášení opravdu bolelo.

„Nesahej na mě!“ křikl tentokrát Draco a agresivně sprovodil jeho dlaň ze svého ramena. „Odcházím,“ oznámil prostě a netrvalo to ani pět minut, než byl pryč. A s ním i jeho sbalené věci.

Jejich minulost, jejich budoucnost, jejich city, jejich láska, vše, co dělalo z Harryho života to nejkrásnější.

Takže zase jako dřív – dva nepřátelé. Potter a Malfoy. Tohle byla jeho odpověď.

Harry si musel přiznat, že tento scénář, byť ho napadl, považoval po těch měsících za nemožný. Draco se za tu dobu, co bydlel na Grimmauldově náměstí, tolik změnil. Harry doufal, že si s ním alespoň promluví, ale nezbylo mu nic jiného než oči pro pláč. A bolest uvnitř jeho srdce byla mnohem větší, než si dokázal představit. Protože ho opravdu miloval. Bezvýhradně a bez předsudků. V jakémkoliv těle.

Draco se nezměnil, to jen on, Harry Potter. Ta láska tam totiž byla pravděpodobně vždycky. Jen ne vždy měla možnost rozvíjet se a sílit.

A stejně tak i umřít.

***

Kingsley Pastorek ještě večer stále seděl za svým stolem a podepisoval nějaké důležité dokumenty, když se ho rozhodl navštívit nečekaný host.

Klika na dveřích se pohnula a do přítmí kanceláře vstoupila vysoká silueta.

„Přejete si?“ oslovil Pastorek hosta.

„Vy jste ministr kouzel?“ optal se hlas, který byl muži povědomý, ale nedokázal ho v tu chvíli zařadit.

„Ano, jsem, co byste si přál?“

„U Merlinových vousů… Kingsley?!“

„Prosím? S kým mám tu čest?“ optal se zvědavě bývalý bystrozor a v momentě, kdy příchozí přistoupil až k jeho stolu, se chytil pravačkou šokovaně za hrudník.

„To není možné!“ zvolal jako nepříčetný.

„Tohle jsem chtěl říct já!“ zasmál se zvonivý hlas.

A pak ještě prohlásil: „Ty a ministr. U všech skřítků. Máti, podrž mě! To je teda gól!“