47. Sedmačtyřicetiletý pradědeček

Malfoy manor vždy působilo chladným a nepřívětivým dojmem. Ať už tady Malfovi bydleli po staletí a generace, sídlo se v ničem neměnilo. Už odmalička na Draca shlíželi předci z obrazů s výrazem, který nikdy nevěstil nic dobrého.

Jeho pradědeček s plnovousem a upravenými licousy v jasně plavé barvě, který zemřel, když mu bylo čerstvých sedmačtyřicet let, si Draca při každé příležitosti prohlížel jako zloděje, který přišel rodinu připravit o majetek. Občas svraštil husté obočí a ostře mu nakázal, ať si upraví kravatu nebo uhladí vlasy, aby se nemusel stydět za to, že je jeho předkem. Už tak ale poznal, že se něčím liší.

Draca tyto prostory nikdy dřív tak netísnily jako teď. Celá tato vila byla najednou jako sídlo hrůzy a úzkosti. Dům byl obrovský, napříč léty skřítky udržovaný, ale prázdný. Draco byl v něm téměř sám. Jediná živá bytost, která se ještě sem tam nachomýtla, byla stará skřítka, kterou si Lucius najal po Dobbyho odchodu a několik párů zvědavých očí jeho předků.

Více než kdy dřív na něj pradědeček z obrazu hleděl nevraživě. Draco cítil, že chce něco poznamenat, ale zřejmě mu Malfoyovská pýcha bránila v tom, aby se k něčemu takovému jako je rada snížil.

Věděl, že je Draco jeho posledním potomkem a že by měl dělat čest jejich rodu, nicméně necítil povinnost se ho ptát, zajímat se o to, co ho tíží. Malfoyové byli přeci vždy sami o sobě dost silní na to, aby se vypořádali s jakýmikoliv problémy a jestli byl Draco z jeho krve, nebude přece žádný slaboch. Nesměl být.

I tak mladík seděl v polstrovaném křesle v salónku u krbu, hleděl zaraženě do plápolajícího ohně, v ruce držel sklenici naplněnou jantarovou tekutinou a už aspoň potřetí za poslední hodinu odevzdaně vzdychl.

Potter! Idiot!

Nechtěl se ptát, co se stalo. Nechtěl to vědět. Pro něj byl důležitý fakt, že se to vůbec stalo a tím pádem se všechny jeho plány zbořily jako domeček z karet. Vůbec se nepozastavoval nad pocity Pottera. Teď už mu do nich nic nebylo. Koneckonců za to celé mohl hlavně on. A Malfoy měl tušení, že Harry opět všechno zkazil, protože zničehonic by se něco takového nestalo. Ještě před nedávnem ho ubezpečoval o tom, že se nezmění. Že už zůstane ženou. Že Severus Snape není schopný najít lék. A když už něco takového tvrdil Severus, byl si tím jistý a Draco mu to věřil.

Napadla ho jediná věc, a to, že se ten pitomec zjizvená vydal znovu na Odbor záhad.

Udělal to snad naschvál? Byla to náhoda? Ne, on to přece vědět nechtěl! Ale něco uvnitř jeho hrudi mu říkalo, že to všechno nejde tak snadno skousnout a dělat, že se vlastně nic nestalo, protože ať už si to přiznal nebo ne, Harriet Evansová pro něj něco znamenala.

Přesto ani jednou nezauvažoval nad tím, že by se k němu vrátil, aby si promluvili, nebo že by dokonce přemýšlel o tom to s ním zkusit jako partner. On rozhodně nebyl na chlapy a jen představa, že by se některým nechal svádět, mu přišla značně odporná až se musel po těle otřást.

Harry… Byl teď chlap. Už ne Harry. Zase je to Potter. Jako dřív. Arcirival na kůži a na kost. Blbeček Potty, který zkazí, co může. Ty jeho oči…

Vzpomněl si, jak na něj Potter hleděl s tím psím výrazem, který tiše prosil o prominutí a možná i o trochu porozumění.

Copak byl Draco Brumbál, aby měl porozumění pro každou Potterovu pitomost? Nikdy nebyl žádný samaritán, žádný soucitný šašek a už vůbec neměl pochopení pro idioty, kteří vždycky museli všechno jako naschvál zkazit zrovna v tom nejlepším.

Ptal se sám sebe, co ho vlastně štve nejvíc. Jestli fakt, že přišel o vcelku líbivou budoucnost po boku přitažlivé ženy, kterou měl překvapivě rád, nebo fakt, že Harry nedodržela… Nedodržel slovo.

Že z něj udělal pitomce. Zranil jeho ego. Poplival jeho city, pokud kdy nějaké měl.

`Dokáže Potterova pitomost změnit celý můj pohled na náš vztah?´

Zarazil se. `Jaký vztah?!´

Jistěže dokáže! On s mužskými nespí, promerlina! Znovu vzdychl a přivřel oči. Musel si to přiznat. Ne nahlas, ale před sebou sotva mohl skrývat, že ta příslovečná černá zející díra v jeho hrudi nemá důvod.

Potter mu ublížil. Jako se to už dlouhá léta nikomu nepovedlo.

Vlil do sebe celou sklenici naráz a popošel si ke karafě s bourbonem dolít dalších pár palců. Nebude přece troškařit. Ať už o to stál nebo ne, tato noc neměla v plánu nechat ho jít v klidu spát. Vypadalo to na dlouhé hodiny přemýšlení a rekapitulací jeho života. Jak minulého, tak toho, který mohl mít.

Zatracený Potter! Takhle to zkazit. Ve skutečnosti to mohl být docela fajn život. Měl ho vážně rád. Možná…

Ji. Ne ho, ale ji! Ale to už bylo přece jedno.

Pradědeček Malfoy si ve zlatavém rámu odkašlal.

„Co chceš?!“ ozval se otráveně podnapilý Draco.

„Trochu úcty ke svému předkovi, mladíku!“ zpražil ho drsným hlasem obraz.

„Nehraj si tady na nějakou úctu. Nikdy si mě neměl rád, stejně jako já jsem neměl nikdy rád tebe, akorát si jen všechny sekýroval. Nejenom mě, ale i matku! Nikdy pro tebe nebylo nic dostatečně dobré!“ dodal si kuráže plavovlasý mladík a všechnu svou frustraci ventiloval směrem ke svému vtíravému předkovi.

Husté obočí staršího Malfoye se svraštilo do nepravidelného chuchvalce. „Je vidět, že tě neuměla ani vychovat. Ostatně ani ona nebyla nejostřejším brkem v kalamáři, ale ty jsi ostudou celého rodu. Stydím se za to, že někdo jako ty nosí tak noblesní jméno Malfoyů. Ale něco ti řeknu, ty nevychovaný hulváte, jednou jsi Malfoy a měl by ses tak chovat! Pokud máš problémy, měl bys je řešit a nesedět tady, litovat se a opíjet se do němoty!“

„Já nemám žádné problémy! Všechno je v naprostém pořádku!“

„A proto tu vzdycháš jako stádo uřícených koní!“ popíchnul ho muž.

„Zrovna ty mi máš do toho co kecat, zatraceně. Jsi jen kus plátna, sám ani nemůžeš vzdychat, tak už zmlkni, starý morousi!“ ohnal se slovy dotčeně Draco.

„Jsi slaboch. Celý po matce, nedivím se, že jsi sám!“ oplatil mu to praděd a zdvihl bradu.

„Zmlkni!“ napřáhl se Draco se sklenicí, kterou stále držel v ruce. Nádech poté ji i s obsahem celou vrhl na plátno, kde se roztříštila do všech stran, zatímco se jantarová tekutina rozlila po malbě.

Nečekal na žádnou reakci svého předka, otočil se na patách a jako stará fúrie si to šinul po schodech nahoru do své ložnice. Hlavně co nejdál od těch pitomých keců.

Pitomých trefných keců.

`Proč musí mít zatraceně ten plesnivý dědek pravdu?!´

Muž s licousy, který stihl dobře mířené ráně uhnout stranou do vedlejšího obrazu, natočil hlavu na bok a zatvářil se navýsost spokojeně. „Jak jsem říkal. Má problém!“

***

Pod klenbou řas se míhaly stíny, jak se oční víčka netrpělivě třepotala. Bolest vepsaná ve strhané tváři člověka, který toho zažil až příliš na svůj krátký život, by byla v ten moment i pro nezaujatého přihlížejícího do očí bijící.

Byla čirá jako křišťál, z něhož se dělaly věštecké koule. Byla ostrá jako Nebelvírův meč, kterým Harry zabil Baziliška. Byla štiplavá jako nepříznivá vichřice v zimních měsících, která v mrazu útočila do tváří.

Remus Lupin seděl opuštěný v bytě, který kdysi býval útočištěm porozumění a zpětně si vybavoval rozhovor, který mezi ním a jeho ex-přítelem proběhl před pár dny.

Dodával si odvahy několik hodin, neboť věděl, čemu bude čelit a že jeho protivník byl na úrovni. Pořád dokola si přehrával různé variace argumentů, kterými by mohl svého přítele oblomit. Avšak znal Severuse až příliš dobře a znal jeho hrdost, jeho neoblomnost a zatvrzelost. Neuměl prohrávat a hlavně si neuměl nikdy přiznat chybu. A to Remus moc dobře věděl.

„Severusi, musíme si promluvit. Takhle už to dál nejde!“ vstoupil jeden večer hnědovlasý muž do pracovny svého milence. Za těch pár frustrujících měsíců byly jeho vlasy protkané stříbrem už nejen na skráních, ale i na čele.

Kamenná tvář se otočila směrem k příchozímu. „Mluvíš mi z duše, Lupine!“

Severus zanechal všeho psaní a afektovaně odhodil brk stranou, nedbaje, že tím rozlil inkoust, který stékal ze stolu na nazelenalý koberec, byl kouzelník, nemusel se zabývat takovými zbytečnostmi.

„Kde jsi k čertu včera byl?!“ v mysli se mu vybavila vzpomínka na vlastní ukojování potřeb ve sprše, což způsobilo, že mírně zrudl.

Ale možná za to mohl i ten vztek, který mu proudil v žilách.

Položený dotaz Rema poněkud vykolejil. Nečekal, že by ten ofenzivní hned od začátku byl Severus. A už vůbec nečekal, že se bude ptát zrovna na něco takového. Severus nebyl pryč? A copak si všiml, že Remus nebyl doma?

Že by padaly meteority, zemi zachvátilo zemětřesení nebo Voldemort vstal z mrtvých a Remus si toho nevšiml? A kde vzal to právo mu spílat zrovna do takových věcí? Vždyť to byl zrovna on, kdo ho vyhnal do náruče ulic. Už neměl chuť se každý večer litovat doma sám a hledět do prázdných zdí, zatímco Severus si někde užíval slávy a věhlasu.

Na jeho tváři se jasně podepisovalo hmatatelné rozlícení, ale nebyl by to Remus Lupin, aby se na poslední chvíli nedokázal uklidnit.

„Ty máš tu odvahu a trpělivost na to, abys mi nadával, proč nejsem doma? Zrovna mně?“ prásknul rukama a na okamžik nevěřícně zakroutil hlavou.

„Co kdyby ses někdy podíval kolem sebe a zametl si před vlastním prahem, Severusi! Možná bys zjistil, že já jsem tady pro tebe vždycky byl, ale to tys byl ten, kdo tady nebyl!“ pokračoval dál, ale tentokrát se v jeho hlase jako bzučivý roj včel rojila počínající zlost smíšená se smutkem.

„Co to povídáš za nesmysly! Já jsem tady byl vždycky!“

Lítý hlas už se ani nesnažil krotit. „Pro všechny ostatní. Pro výzkumy, pro vědu, pro akademii věd, pro své kolegy, pro všechny ostatní. Jen ne pro mě!“

I klidnému vlkodlakovi praskly nervy. Tohle bylo poprvé v životě, kdy Severus slyšel Remuse zvýšit tak razantně hlas.

Rozléhal se přes celý byt a obsah se svou houževnatosti dostával až do jeho bubínků s takovou silou, že sám zprvu sotva dokázal oponovat.

„Nejenže si po večerech nebýval doma, chápal bych to, ale když už si tady byl, nikdy tady s tebou nebylo tvoje srdce, tvoje pochopení, tvoje duše. Tolik ses změnil a já jsem se to snažil přijímat jako dobrou věc a snažil jsem se tomu přizpůsobit, ale tys mi nedal ani příležitost. A já už nevím, jestli to dokážu dál snášet.“

Severus si teprve po chvilce uvědomil konečný obsah jeho slov. „Takže co tím chceš vlastně říct. Že jsme skončili?“ jeho hlas postrádal jakýkoliv zájem.

Vysunul se ze židle od stolu, postavil na nohy a z očí do očí čelil výzvě vlkodlaka.

Remus si založil ruce na prsou, aby dal najevo svou neústupnost. „Pokud nechceš nic změnit, pak to nemá smysl.“

„Nevím, proč bych měl něco měnit. Všechno bylo doteď v pořádku a nemám si na co stěžovat,“ zatvářil se Snape nadmíru spokojeně a začal očima barvy obsidiánu propalovat ty Lupinovy.

„Ano, to je to nejdůležitější, Severusi, viď? Hlavně, že ty si nemáš na co stěžovat. Tak pro tvou informaci, stěžuju si já! Už toho mám akorát tak dost. Přehlížíš mě. Práce je pro tebe důležitější. Když jdeme někam spolu, necháš mě tam stát samotného a ignoruješ mě. Přehlížíš potřeby druhých. Pro svůj úspěch nevidíš, že někomu ubližuješ.“

„Tak v tom je celý ten háček, Lupine? Závidíš mi můj úspěch? V tom to je? Nedokážeš snést, že je někdo o tolik lepší než ty?“

Arogantní egoistický bastard! Trvalo jen krátké vteřiny, než se Remus odhodlal a jednal. A zatímco se jeho dlaň vpřed napřažená důkladnou silou setkala s obličejem profesora lektvarů nedávno oceněného Flamelovou cenou, v žilách se mu prolilo oprávněné zadostiučinění.

„Tak tohle zřejmě chápu správně jako konečné vale. Tak se tu teda dál užírej v osamění a nedoceněný, Lupine,“ procedil skrze úzké rty nebezpečně mistr lektvarů a jal se balit si nějaké věci.

Načež se sebral a se slovy: „Pro zbytek věcí se vrátím jindy,“ se přesunul k hlavnímu vchodu.

„Jsi vážně ubožák!“ zachraptěl ublíženě Remus a nakonec za ním práskl dveřmi. Jen pár vteřin na to zaslechl, jak se tamní chodbou rozeznělo hlasité prásk, když se Severus přemístil.

Poslední jiskřička naděje pohasla a s ní pohasla i touha po hlubším citu, která se v Removi před časem usídlila. Raději toužil být sám, než aby opakovaně zažíval podobná muka. Chtělo se mu ulevit si a nechat slzy poklidně stékat po tvářích, ale najednou jako by už žádné neměl. Oči ho pálily, jak stále hleděl na zavřené dveře, jimiž právě odešel muž, kterého z celého srdce miloval. Zamrkal, ale nebyl schopný už dál ronit slzy.

Možná, že tu poslední slzu, která měla patřit Severusovi, už dávno prolil.