5. Pět smyslů

Když se Harriet ráno probudila s vlasy trčícími do všech stran, bylo teprve nějakých šest hodin. Ve svém starém pánském flanelovém pyžamu vešla do kuchyně se záměrem uvařit si ranní povzbuzovací kávu. Bylo pondělí a čekal ji první den v práci po tom vynuceném volnu. S Pastorkem se definitivně domluvili, že Harry Potter si vzal na delší dobu dovolenou a bude na celý ten čas zastoupen Harriet Evansovou. Tiše přitom doufala, že to jméno nikomu nic nenapoví.

Když už stála na prahu kuchyně, naskytl se jí nevídaný pohled. Hned byla překvapením přimražená k zemi a nebyla schopná na pár vteřin sebou ani pohnout.

Následovalo výmluvné: „Hermiono!“

U plotny stála dívka s kaštanovými vlasy a usmívala se od ucha k uchu. Bylo na ní vidět, jak je svěží a v dobré náladě. V ruce měla obracečku a na pánvi se jí smažila vajíčka. Hůlkou přitom udržovala vařečku v pohybu, ta míchala ovesnou kaši.

Zatímco dívka zřejmě kuchtila pro Harry snídani, u stolu seděl tolik známý mladík se zrzavou kšticí, která byla vidět jen zpoza novin.

V moment, kdy Harry oslovila svou kamarádku, zrzek vzhlédl. Od úst mu kapal džem a toastem drobil na stůl, samozřejmě úplně mimo talíř, který mu jistojistě pořádná Hermiona Grangerová vnutila, ale bez užitku.

„Rone,“ dovolil si ještě poznamenat bývalý nebelvírský chytač.

Oba dva se na ni usmáli. To už k ní Hermiona přiběhla s hrnkem kávy, v níž byly dva cukry a trochu mléka, tak jak to Harry míval rád, a vybízela ji, aby se posadila.

Harriet bez mrknutí splnila její přání a poměrně ochotně se nechala obskakovat.

„Víš, věděla jsem, že jdeš dnes zase do práce a chtěla jsem ti uvařit slavnostní snídani a povzbudit tě. Vstávali jsme s Ronem o půl šesté, abychom to k tobě stihli. Ron byl sice dost mrzutý a s jeho škodolibostí navrhnul, abychom tě vzbudili dřív, ale však ho znáš, co bych ti povídala,“ usmála se dívka vroucně a Harry její úsměv opětovala, načež zrakem spočinula na kamarádovi, který si ji teď pozorně prohlížel, jelikož ji od návštěvy u Munga viděl jen jednou a to v době, kdy ještě neprodělala tu změnu, kterou byla nucena podstoupit díky Hermioně.

„Ty už nemáš brýle, Harry?“ To bylo první, co mu vstoupilo na jazyk.

Harry se usmál. „Ne-…“ Chtěla ještě něco dodat, ale Hermiona jí, skočila do řeči. „Celý život nosil Harry brýle. A jelikož už to není ten Harry, ale ta Harry a potřebuje, aby ji nikdo nepoznal, zkusili jsme změnu. Navrhla jsem Harrymu, totiž Harriet, aby si pořídila kontaktní čočky…“

„Kámo, to je šílená změna. Vůbec tě nepoznávám a to nejen proto, že máš, “ ve výmluvném gestu pohnul Ron rukama okolo hrudníku a naznačil vlnitý opis, načež dodal, „něco navíc… Ty brýle dělají hodně. A nevím, jestli si zvyknu vnímat tě jako ženskou, furt mám tendence k tobě mluvit jako bys to byl ty…“

„Ale to jsem pořád já,“ oznámil vyčítavě Harrietin hlas. „Jen vypadám trošku… Jinak.“

„Trošku?“

„Ronalde,“ okřikla Ronalda jeho přítelkyně, „když se neumíš vžívat do lidských citů, tak svoje rty raději neotvírej, leda jen v případě, pokud bys toužil po tom, aby ti do nich vletěla moucha!“

„Já vím,“ procedil ostýchavě Weasley, „já vím. Omlouvám se, ale pořád si prostě nemůžu zvyknout. Je to tak nové… Čerstvé… Já no…  Hmm…  Dobrou chuť,“ popřál Harrymu a raději znovu schoval svou hlavu za novinami. Na tváři Harriet se usadil úsměv. Věděla, že to Ron nemyslí špatně. Na to ho znala až příliš dobře.

Po snídani Harriet Hermiona dopomohla ještě s něčím. Dohlédla, aby se její „nová“ kamarádka oblékla co nejlépe, aby vzbudila dobrý dojem a donutila ji vzít si černé šaty po kolena se sakem, aby vynikly, podle jejích slov, její dívčí nohy. Harry dělalo nemalé potíže dostat se do silonových punčoch, které nikdy v životě na sebe nenavlíkala. Házela nohama, zuřivě roztahovala materiál, a když se jí hned napoprvé podařilo udělat do nich díru, musela je spravit reparem.

Nato Hermiona Harry nechala podstoupit zkrášlovací proceduru, která spočívala v tom, že ji nalíčila a upravila jí vlasy. Make-upem pořádně zamaskovala klikatou jizvu ve tvaru blesku, aby nebyla nijak podezřelá a nakonec stačilo jen…

„Co to je, Hermiono?“ Harrietino, teď již tenké a upravené obočí vzlétlo nahoru, rty se jí zformovaly do úzké čárky, která vždycky jinak symbolizovala hněv profesorky McGonagallové.

„To jsou podpatky, Harry,“ oznámila libozvučně a nevinně Hermiona, přičemž se pobaveně zakřenila.

„A co s tím jako mám já dělat?“ věděla, co by s tím měla zhruba dělat, ale nechtěla si připustit, že by se nechala donutit k něčemu takovému jako je vzít si vysoké boty, na kterých se při nejmenším jistojistě přizabije. Dodneška Harry nepochopila, proč něco tak ponižujícího ženy podstupují.

„Coby? Nosit na nohou, od toho jsou to boty, Harry. Na hlavu ti je rvát nebudu.“

„Hrozně vtipné, Herm. Ale k tomu mě nedonutíš!“

„Jsi hrozně skeptická, Harriet…“

Harry tímhle vyvedla z míry. Pořád to bylo nové. Ačkoliv ji Hermiona už celý týden oslovovala jako dívku, stále si na to nemohla úplně zvyknout. „Nebuď pesimistka.“

„Já jsem realista. Jsem jasnozřivec, vidím do budoucnosti a víš, co v té budoucnosti vidím? Harriet Evansovou rozplácnutou jak širokou, tak dlouhou na chodbě ministerstva a jak se jí všichni smějí! Ty si snad ze mě děláš legraci!“

„Na to si zvykneš, Harry. Věř mi, chce to jen zvyk. Udržet rovnováhu. A s tím si ty přece poradíš. Bylas nejlepší chytač v celých Bradavicích. Na koštěti si to zvládala bravurně.“

Ano, dostala ji. To byl argument za všechny galeony. Ulovila ho na jeho ego. Hermiona moc dobře věděla, jak přemluvit Harryho Pottera.

Teda možná, než Harry došlo, že koště a vysoké podpatky asi nemají moc společného.

***

Ta neznámá štíhlá žena působila už na první dojem sebevědomým dojmem. Její chůze byla ladná a působila půvabně a k nakousnutí.

Draco Malfoy stál opřený o nedaleký sloupek a od momentu, kdy se sem žena přemístila letaxovou sítí a on si ji náhodně všiml, z ní nespustil zrak.

Nikdy dříve ji tady neviděl, což ale ostatně nebyla žádná věda, byli na ministerstvu a denně tudy prošly stovky kouzelníků, které nikdy neviděl. Ale něco na ní bylo. Něco zajímavého, co nutilo Draca pozorovat ji od hlavy až k patě pořád dokola. Zaujala ho jako dlouho žádná jiná, musel jí připsat body k dobru. Zdaleka převyšovala všechny ženy, se kterými se kdy setkal. Zvlášť tady na ministerstvu, kde pracovaly samé staré brécy nebo nemožné slepice. Schopných bystrozorek tu bylo poskrovnu a úřednic jen o něco více, žádná však nebyla pro Draca ničím přitažlivá, třebaže jen trochu zajímavá.

A když tuhle svoji novou černovlasou libůstku spatřil, zalitoval, že je to asi naposledy, protože pravděpodobně přicházela s něčím osobním, co je třeba promptně vyřídit. Kéž by zavítala na oddělení bystrozorů a byla k němu přiložena jako klientka. Třeba by ji mohl dělat osobního strážce, ano, to by mohl. Nad rámec služeb poskytovaných ministerstvem. A po večerech třeba maséra… Kdo ví… Třeba i něco víc. Sám pro sebe si mlasknul.

Prohlížel si zprvu hlavně její nohy. V úzké sukni vypadaly její nohy skvostně. Nebyla sice příliš vysoká, ačkoliv nejmenší také nebyla, na ženy, které znal, její nohy však byly hříšně dlouhé. Správně tvarované a dozlatova sametové. Přirozeně kroutila svými boky a vypadala jako múza. Dracův vilný pohled si celé tohle představení vrýval hluboko do paměti, aby měl materiál na dlouhé zimní večery.

Dlouhé vlasy jí těžce spadaly až k pasu. Měla pronikavé oči hustě orámované dlouhými řasami, byly vidět skoro až z dálky. Ten pohled byl podmanivý a zračila se v něm přitažlivá jistota.

Byla opravdu lahoda ji pozorovat. Malfoy ji několikrát rentgenovaně projel odshora dolů a zase odspoda nahoru, načež znovu usoudil, že jo, s tou by si rozhodně dal říct a ne jednou. Teď už zbývalo se s ní nějak seznámit. Jeho šarmu málokterá odolá a byl rozhodnutý, že tuhle květinku donutí sténat jen při pohledu na jeho šarmantní úsměv.
 

Byl si skoro jistý, že šlo o nějako čistokrevnou čarodějku s dlouhým rodokmenem a se způsoby. Její pohyb a její výraz ve tváři o tom dával dost jasně znát. A její vkus byl projeven způsobem, jakým se oblíkala a tvářila, to všechno v Dracovi doslova vařilo krev a zvyšovalo samotný adrenalin. Byl lovec, který si našel svou ideální oběť. Kdyby měl v její souvislosti použít jen jedno jediné slovo, znělo by: sexy!

Nakonec byl nucený objekt svého zájmu opustit. Začínala pracovní doba, což znamenalo, že tahle malá nenápadná podívaná musela skončit a on se musel dostat do své kanceláře. Nejprve ho ale čekala ještě cesta za ministrem, tak jako každý den. V očekávání, že dostane pod svá křídla nějakou novou kauzu. Nesnášel oběžníky. Byly stručné a nic neříkající, proto ochotně podstupoval každodenní účast na koberečku u svého šéfa. Ostatně, Pastorek nebyl nejhorší volba pro kouzelníky, to musel uznat i on sám.

***

Jakmile dorazil ke kanceláři, ještě si ze zvyku upravil límec u šedé košile, načež se zaklepáním a výzvou ministra vstoupil dovnitř.

V ten moment se na místě zarazil a na pár krátkých vteřin se mu nedostával do plic kyslík. Měl co dělat, aby se neznemožnil samotným faktem, že začne popadat dech.

Byla tam.

Jeho múza.

Stála tam před ním v těch zatraceně přitažlivých černých šatech a měl možnost si pořádně prohlédnout její pozadí, protože byla k němu otočená zády. Moc hezké pozadí, nutno podotknout. Přiměřené oblé boky, pěkně tvarované půlky. Pevné, ale ne natolik, aby to bylo nepříjemné, až jí do nich zaboří svoje dlouhé prsty a donutí ji svíjet se blahem.

„Výborně, pane Malfoyi. Jsem rád, že jste dorazil, protože mám pro vás nějaké informace ohledně organizační změny.“

„Organizační změny?“ Draco přistoupil blíže. Pastorek oba dva vyzval, aby se posadili do křesel.

Draco jak ve zpomaleném filmu vnímal, jak si jeho společnice přehazuje jednu nohu přes druhou, zatímco tak vyhrnuje šaty způsobem, díky kterému že zahlédl její snědá stehna. Dlouhý pramen černých vlasů ji kluzce spadl přes rameno na levé ňadro, které se nepatrně pod jeho tíhou zhouplo. Polknul. Musela být jeho, prostě musela. Detailní představy o tom, co s ní bude provádět, ho přistihly skoro nepřipraveného.

A pak se na něj otočila. Poprvé měl možnost si ji detailně prohlédnout zblízka v obličeji.

Přišla mu něčím známá. Rozhodně mu nepřišla méně krásná, spíše naopak, ty její oči. Ty její dlouhé řasy, ten zelený pohled. Ten smaragdově zelený pohled. Ten známý zeleně smaragdový pohled. Stejně smaragdový jako míval Potter. Potter? Proč si něco takového vůbec pamatuje?

A v ten moment mu to došlo. Zapomněl dýchat, svět kolem zčernal a někde v jeho žaludku se mu vytvořil nepříjemný uzel.

Ani nevnímal, že na ni zírá s jasně výmluvným zájmem v obličeji, nedbal na to, že asi vypadal jako blázen. Ale v ten moment, kdy mu všechno zapadlo jako skládačka do sebe, ústa v rychlosti zavřel a jeho ocelový pohled tím rázem ochladl. Očima zavadil o místo, kde pod vrstvou make-upu tušil klikatou jizvu. Srdce mu divoce bušilo. Zorničky měl samým rozrušením rozšířené a čelist sevřenou jako v křeči.

„Pottere?“ Dodal ze sebe přidušeně.

Taková rána! Salazare, to nemohla být přece pravda. Nemohl tady toužebně spřádat plány na svedení Harryho zatraceného Pottera!

Harriet, která si jeho nepředstíraného zájmu všimla, se škodolibě usmála. „Malfoyi?“ Oplatila mu jedovatě.

Kamenná tvář. Nasadí kamennou tvář. Draco Malfoy na sobě nedal nic znát. Jako obvykle se zase jevil jako nedostupný arogantní floutek, který dělá jen to, co je v jeho vlastním zájmu, ale uvnitř jeho mysli byl obrovský zmatek.

Připadal si jako pošpiněný, zneužitý, zrazený. Myslel si, že potkal konečně ženskou, která by v něm možná rozsvítila to jeho světlo, zaplnila tu velkou nicotu, kterou si za normálních okolností odmítal přiznat. A kdyby přece jen ne, aspoň by si užil s jejím tělem, ale nebylo mu to přáno. Ani užít si k sakru teď nemůže! Není to ženská, je to jen Potter! Ten pitomec Potter! Jak se mu tohle mohlo stát? Jak ho mohl nepoznat? Jak mu mohl naletět? Je to Potter! Fuj!

A jak zatraceně dobře teď vypadal! Sakra!

Když ho viděl naposledy a Potter byl už ženská, vůbec nevypadal tak no… Přitažlivě, svůdně. Co se to s ním jen stalo? Jak je možné, že se z něj vyklubalo tohle? Jak je možné, že v Dracovi vzbudil obdiv?

Musel se těch myšlenek rychle zbavit, začínal se za ně nesnášet.

Ne, tím, že zjistil, že je to opravdu jen Potter, trošku na ceně jako žena klesla. Ale neměnilo to nic na faktu, že byl opravdu přitažlivá žena. Ale silnější byl ten pocit uvnitř něj a toho se pevně držel. Přece si nenechá zamotat hlavu takovým nesmyslem. Pottera vždycky nenáviděl. A nic se na tom nezmění ani teď! Ani to, že už nemá pohlavní orgány zvenčí, to nezmění!

Snažil se soustředit na něj všech pět smyslů. Ano… Zrak… Zraku se líbil. Očím tenhle pohled lahodil. Krásná tvářička, ještě krásnější postava. A ty oči! Nemohl se z toho vzpamatovat! Měl Potter takové oči vždycky? Ale na první pohled se nedá věřit všemu, že?

Čich, podle čichu mu připadal více než přitažlivý. Ten estrogen by vycítil na míle daleko. A ty feromony kolem. Něco na jeho kůži jako by změnilo celou podstatu jeho osobní vůně. Hrála v tom roli i magie? Může se měnit i s pohlavím? A odkud ty pachy vycházely? Byly to jeho vlasy? Nebo prostě jenom kůže? Dost, tohle byl dost nanicovatý faktor, na to by se ani ohlížet neměl.

Hmat. Jistě, po hmatu by si rád sáhnul. Na ty boky a ňadra, křivky správně tam, kde měly být. Kéž by mu bylo povoleno, aby se prsty dotýkal té zlatavé kůže. Sáhnul by si a jak rád. Taky by měl na co. Byl to opravdu dobrý materiál. Ať je Potter jaký je, jeho nynější skořápka by jistě stála za hřích.

Jeho chuť mu říkala, že by si taky dala říct. Jak asi chutnají ty růžové rty? Plný horní ret úzce spjatý do úzké linky proti tomu dolnímu o něco užšímu, tolik vyzývající. Jak asi chutnají ty ušní lalůčky? Chutnaly by stejně tak jako voní? Kdyby se o ně jazykem otíral a okusil by jejich vláčnost, vsál mezi zuby a lehce skousl. Zaznělo by zadrhávané povzdechnutí a on by si dál bořil vlhkou cestu na ten obnažený krk a jamky mezi klíčními kostmi. Tělo pod jeho dotekem by se vzrušeně třáslo a on by měl pocit naprosté dominance. A ochutnal by daleko, daleko víc, než kam jeho představivost sahala. Oh, ale krucinál hergot!
 

Naštěstí tady byl pořád sluch. A ten byl nejstřízlivější. V momentě, kdy zaslechl onen povědomý hlas, byť sametověji zbarvený do ženských vokálů, před zrakem mu vyvstala tvář „starého“ Pottera.

Vybavil si všechny ty urážky, které těmi drzými rty kdy prošly. Všechny ty výhružky. Všechny potyčky, které spolu prožili. Nakonec na své místo nastoupil rozum a dal mu pár facek, aby se vzpamatoval, přestože jeho klín měl docela jiný názor. Ale on nikdy nebyl otrokem svých pudů, takže s tím nehodlal začínat ani teď.
Je to podělaný Harry zjizvený imbecil Potter.

Nesnášel ho, nesnášel, nesnášel! Jak se mohl nechat tak oklamat. Kdyby to nebyl on, skoro by si přiznal, že se za sebe stydí. Ale tuhle emoci neměl ve svém repertoáru.

„Jsem rád, že si rozumíte a mezi vámi je osobnější vztah,“ oznámil rádoby s ironií v hlase Pastorek. „Protože ty organizační změny se budou týkat hlavně vás dvou. Vyskytnul se jistý problém ohledně jednoho nového případu. Měl jsem na něj nasazené dva bystrozory, ale jeden z nich teď leží u Munga a má dračí spalničky. Ten druhý z případu vycouval, protože věří, že je ten prokletý. Musím uznat, že je to už třetí bystrozor, který záhadným způsobem na něco onemocněl. Tudíž nemám na to koho nasadit. V aktivní záloze mám už jen vás dva, zbytek je buď zaneprázdněný, nebo už mou žádost obezřetně odmítl.

Přiznám se, že by mě za jiných okolností nenapadlo dát dohromady zrovna vás dva, ale nemám jinou možnost. A pevně doufám, že mě neodmítnete. Je to hodně komplikované. Teď byste už na vašich stolech měli mít lejstra, kde je vše vysvětleno. Dám vám den na rozmyšlenou. Samozřejmě budu chápat, pokud se rozhodnete se tomu vyhnout. Celou kauzu doprovázejí opravdu zvláštní události. Ale rozhodně nepřijmu jako důvod, kdybyste se tak rozhodli z osobních důvodů, které mají co dočinění s averzí vůči vašim osobám vzájemně. Oba dva jste profesionálové, a tak na vás nemusím apelovat, abyste se nechovali jako dva malí kluci…,“ přičemž si uvědomil, co řekl a obrátil se na Harriet, „promiň, Harry… Totiž nechovali jako dvě malé děti. Už nejste nepřátelé, teď musíte spolupracovat ruku v ruce, protože váš cíl je stejný. Věřím, že pro tebe, Harry,“ otočí se znovu na ni, „to bude výzva. Ty se přece nezalekneš ničeho, co je naplněno tajemnem a dobrodružstvím. Takže nebudu příliš váhat s otázkou na tebe, jestli to bereš nebo jestli si to ještě rozmyslíš?“

Harry neváhala ani minutu. Nechtěla se před Malfoyem vybarvit jako srab, kterým doopravdy nebyla. A co na tom, že teď nosí ženské šaty. Netušila, o jaký případ jde, ale v momentě, kdy jí Kingsley řekl, že je případ prokletý, stal se pro ni ihned zajímavým, takže odpověď byla více než jasná.

„Já přijímám. Nevím, jak Malfoy, ale já se toho nezaleknu!“

Tím, jak už byla zvyklá ze školy, v podstatě Malfoye nabudila, aby svou hrdost a svou pýchu dal všem na odiv, jak to jen ten snob uměl. Nebylo by to překvapující, kdyby přijal výzvu od svého arci rivala.

Zdvihla pobaveně koutek úst, i když neměla úplně v úmyslu hodit tím rukavici pod nohy svého soupeře. Pracovat s Malfoyem byla spíš noční můra.

„Když může Potter, tak já taky. Nemám si co rozmýšlet. Beru taky!“ Nenechal by se v žádném případě zahanbit zrovna Potterem a už vůbec ne ženskou. Ať už si byla duší stále ten hrdina se zachráncovským komplexem, ze kterého mu bylo zle, přestože ho svět tolik miloval.

„Výborně. Jsem skutečně potěšený, že jste oba dva souhlasili. Budeme muset podniknout nějaká opatření, aby vás nepostihlo to, co ostatní bystrozory. První dva se z toho sice už dostali a jsou momentálně na zdravotní dovolené, ale nesmíme nic podceňovat. Oba dva jste jedni z mých nejlepších, nerad bych o vás přišel,“ Kingsley se na chvilku odmlčel, a pak se otcovsky na oba dva podíval. „Buďte oba dva opatrní a nejen v terénu. Nebezpečí skrývá své nástrahy i na samotném ministerstvu. Jak jsem už řekl, složky s podstatnými informacemi máte na stole. Pokud byste si to ještě rozmysleli, pochopil bych to.“

„Nebudu si nic rozmýšlet!“ Oznámila afektovaně Harry a očkem sklouzla na Malfoye, s tichou prosbou o to, aby si to ten pablb ještě rozmyslel, protože na jeho sobeckého a do sebe zahleděné výlevy neměla náladu.

„Já taky ne!“ Dodal hrdě blonďák a rázně vstal, jako by tím snad Harry vyzýval k souboji.

„Výtečně. Takže teď už můžete jít, to je vše,“ dodal potěšeně ministr kouzel a spráskl rukama.

Zelený a šedý pohled se v nevyřčené výzvě setkaly.