52. Na padesáté druhé Shaftesbury Avenue

Bylo to už několik dní, co Harrymu skončilo volno. I když teď na ministerstvu nebylo příliš práce, kromě papírování, stejně byla potřeba bystrozorů na běžné pochůzky. A ke své nevoli téměř každý den potkával jeho. Snažil se jeho jméno nevyslovovat ani v duchu, aby ho to příliš nezraňovalo. Ale vyhnout se mu nemohl tak jako tak. Draco Malfoy byl bystrozorem stejně jako on a občas se stávalo, že se setkali na chodbách nebo u nějakých drobnějších pochůzek.

V každém případě ho ale blonďatý dědic ostentativně ignoroval jako by tam s ním vůbec nebyl. A Harry pochopil, že už nemá smysl ani doufat. Bylo to zbytečné. I když to věděl už v ten večer, kdy ho Draco nadobro opustil.

Ale přestože bylo jeho srdce roztříštěné na několik kusů, tak se v posledních dnech cítil o dost lépe.

A nebyla to jen zásluha jeho nebelvírské povahy, která věděla, že musí jít kupředu a nezdržovat se na místě, kde mu každý kout připomínal to neslavné vale. Nemálo za to mohl i jiný element a ten element se příhodně jmenoval Charlie Weasley.

Od chvíle, co se vrátil do Londýna a začal pracovat na ministerstvu kouzel, se s Harrym setkával téměř každý den u oběda a častokrát spolu vyráželi ven i mimo práci. Charlie byl zábavný společník, který měl tu schopnost přivést Harryho na jiné myšlenky. Vedle něj bylo všechno o tolik jednodušší a veselejší, že si Harry sotva kdy vzpomněl na nějakého Malfoye.

Bylo to příjemné překvapení, protože v minulosti se s Ronovým starším bratrem prakticky nevídal vůbec. Ani netušil, že by spolu mohli mít něco společného kromě zájmu o famfrpál. Potkal ho jen párkrát v životě a to při příležitostech, které se kolem nich přímo netočily. Většinou šlo o oslavy rodiny Weasleyů, což byly různé svatby, narozeniny a svátky. Ale letos jako by to osud chtěl, aby ho potkal zrovna v tuto nechvalnou dobu.

Častokrát si ho prohlížel, měl tendence ho porovnávat se svým kamarádem Ronem, ale i když byli ti dva bratři a těžko by se mezi nimi zapřely geny, tam ta podobnost končila. Protože povahově byl každý z nich úplně jiný.

Ronovi chyběla Charlieho divokost, jeho entuziasmus a odhodlanost. Charlie žil ze dne na den, užíval si každého východu a západu slunce. Harry v životě nikoho neslyšel vyprávět tolik šílených historek. Zvlášť v tak mladém věku. Vypadalo to, jako by Charlie prožíval životy dva na místo jednoho.

Nemohl si pomoci, ale fascinoval ho. Možná ne tak jako Draco, ale bylo tam to něco, co ho k němu přitahovalo. Co ho nutilo, aby ho každý den vyhledal, byť kvůli nějaké hlouposti a Charlie nevypadal, že by mu to vadilo.

Netušil, jestli to má nějaký hlubší význam, vlastně Harry vůbec netušil, co se to v něm právě bije za emoce, pravdou však bylo, že nebýt mladého krotitele draků, asi by se utápěl doma v depresích. Zejména i proto, že ani Sirius už netrávil tolik času doma. Jen Merlin věděl, kam ten záletník pokaždé mizel, ale vracel se většinou až k ránu. A když Harry odcházel do práce, samozřejmě ještě spal.

Černovlasý mladík seděl v malé restauraci nedaleko od ministerstva a čekal právě na svého obvyklého společníka. Unylým pohledem za okny sledoval listí, které rozfoukával vítr do stran. Byl už listopad, přesto však bylo venku ještě neobvyklé teplo. Na sychravý podzim rozhodně.

Toto období měl rád. Možná proto, že mu přinášel vždycky nová dobrodružství. Byl vysvobozením od Dursleyů, odváděl ho do Bradavic, které pro něj byly vždy tím pravým domovem. Ten pocit nostalgie se nezměnil ani po letech, i když už dávno do školy nechodil. Něco v něm se na to sychravé období každoročně těšilo. Měl rád, když si vítr hrál s jeho vlasy. Líbily se mu ty podzimní barvy všude okolo.

Zahloubaný do myšlenek ani nepostřehl, že si k němu ke stolu někdo přisedl.

„Omlouvám se, že mám zpoždění, na padesáté druhé Shaftesbury Avenue někdo vypustil chiméru, měli jsme co dělat, abychom ji chytili. Byla pěkně zákeřná, mrška. A než jsme promazali všem svědkům paměť, chvíli to trvalo.“

Harry se na něj jen jemně usmál, „Nevadí. Zamyslel jsem se.“

„Nad čím, pokud se můžu zeptat?“ pohlédl Charlie nepatrně zpět ke dveřím, když dovnitř vstoupil nový návštěvník a dveře zacinkaly.

„Nad tím, jak léta plynou, my jsme jiní, ale svět kolem je pořád stejný,“ podotknul možná až příliš filozoficky.

Charlie se zamračil, ale pravý koutek mu trošku cukal, „Vážně, Harry, měl bys přestat brát ty halucinogenní lektvary, nedělá ti to dobře,“ poplácal ho po dlani v hrané obavě.

Černovlasý čaroděj se znovu usmál, tentokrát ale mnohem pobaveněji. „Asi měl,“ vypláznul na něj jazyk a v ten moment si připadal strašně dětinský.

Zrzavý krotitel se pobaveně koukl k vedlejšímu stolu, kde si tamní strávník mumlal naštvaně něco pod nos. Pak se rozzářeně zadíval na toho nevinného kluka před sebou a zaujatě ho zanalyzoval. Mladší z mužů si pravděpodobně ani neuvědomoval, jak přitažlivý byl.

Harry se s Charliem znovu cítil jako dítě, vyvolával v něm touhu vrátit se zase do školních let. Nemyslet na budoucnost, nezaobírat se všedními starostmi. Častokrát si o něm pomyslel, že kdyby se narodil dřív, určitě by patřil mezi ostatní Poberty. Měl k tomu vysloveně předpoklady, protože jeho rošťácká povaha k tomu přímo vybízela.

Pohled mu sjel k desce stolu a poté k Charlieho levé ruce, která byla v zápěstí zarudlá a trochu nateklá.

„Co se ti promerlina stalo,“ dotkl se mimoděk prsty jeho ruky a aniž by si to uvědomil, něžně po ní přejel ve starostlivém gestu.

I přes jakýsi rozruch u stolu za Harryho zády, Charlie vnímal snad až příliš intenzivně, jak ho ten dotek rozechvívá. Přestože věděl, že si to druhý mladík neuvědomuje, měl obavy, aby neplácl něco rádoby vtipného, protože pak by Harry tu ruku zřejmě odtáhl. Za těch pár dní, co se pravidelně vídali, si stihl všimnout, že to nedělá záměrně. Že je to jen jakýsi zvyk. Grif. Starost ve většině případů. Možná to byl ten zachráncovský komplex, o kterém se pořád mluvilo v jeho souvislosti. Harry Potter, hrdina a nezištný zachránce.

Nakonec jen trochu zakroutil svou levačkou, aby se nenápadně co největší plochou dotýkal jeho kůže, a poznamenal, „To ta chiméra. Kousla mě.“

Harry vytřeštil oči.

Charlie honem dodal, „Neboj se. Nic to není. Vypadalo to mnohem hůř. Teď už se to jen hojí. Namazal jsem si to balzámem, který mám speciálně na takováto zranění. Vážně jsem v pořádku. Ani to nebolí. Zažil jsem daleko horší chvíle.“

„Nedokážu si představit, cos vlastně dělal celá ta léta v Rumunsku s draky. Je to poměrně nebezpečná práce,“ podotknul Harry.

„No a ty jako bystrozor samozřejmě sedíš doma v teple na zadku a vůbec nepřijdeš do styku s nebezpečím, je mi to naprosto jasné,“ nadhodil ironicky mladík se zrzavým ohonem, na jehož opálené paži se zavlnilo tetování draka.

A Harrymu nezbývalo nic jiného než mlčky přikývnout. Nakonec si oba dva objednali jídlo. Tuhle restauraci Charliemu ukázal on, protože ji znal už roky a vařili tady hodně dobře. Dokonce, i když sem několikrát vzal Draca, přestože byla čistě mudlovská, vypadalo to, že mu i přes jeho snobské způsoby a chutě jídlo poměrně chutnalo. A to byla v jeho případě ta nejvyšší pochvala.

Jako první dojedl Charlie, který si vyžádal menší porci. Pak už jen okouzleně pozoroval svého kolegu, jak nemotorně do sebe dostává zrnka rýže. Natáhl ruku a přejel jí přes Harryho tvář a jemně bříšky prstů pohladil jeho horní ret. Harry se na moment zarazil a věnoval mu nechápavý pohled. Srdce mu divoce vibrovalo staccato a ruce na pár vteřin vypověděly službu, načež upustili nechtěně příbor na talíř.

„Rýže,“ oznámil klidně Charlie jako by udělal tu nejpřirozenější věc na světě. „Měls tam zrnko rýže. Vypadal si komicky,“ podložil si dlaněmi bradu, až se znovu vypnuly jeho svaly na pažích, na nichž se kromě tetování rýsovaly i jizvy.

A Harryho ten pohled v nečekaném prozření dost rozptyloval. Nepomohlo ani to, že Charlie svýma zelenomodrýma očima spaloval ty jeho smaragdové. Potter na moment přestal dýchat. Byl jako uhranutý. Sám netušil, jestli okouzlením, nebo prostým překvapením. Ale v momentě, kdy za Charliem hlasitě třískly dveře a ten hlasitý rámus předběhl průvan, se dokonale probral. Podíval se k východu, aby se zamračil na toho neurvalce, ale ten už tam nebyl.

„Malfoy,“ řekl prostě Weasley.

„Cože? Co s ním?“ nechápal Harry.

„Celou dobu na nás zíral. Vypadal docela naštvaně.“

„Zíral? Počkej, kde? Jak? Cože? On tady byl?“ otevřel překvapeně pusu bystrozor.

„Jo, celou dobu. Přišel chvilku po mně,“ přitakal Charlie. „Seděl za tebou u stolu.“

„On za sebou třískl?“

„Na Malfoye dost nevhodné, že, Harry? Vždycky se chvástali tím, jaké mají způsoby,“ rozesmál se pobaveně, nechápaje, že Harryho to rozladilo z úplně jiných důvodů. Ale pak vstal.

„No nic. Už musím jít. Povinnosti volají. Rád jsem tě viděl. Dobrou chuť a zase třeba zítra,“ poplácal ho po rameni a položil na stůl mudlovské peníze.

V mžiku oka byl tatam a zanechal Harryho zmateně sedět u nedojezeného talíře s myšlenkami na to, proč Draco Malfoy zmizel tak rozčílený. Ale hlavně s otázkou, co tady u všech zakladatelů vlastně dělal. A jak bylo vlastně možné, že ani nepostřehl, že sedí kousek od nich.

***

Od chvíle, co se posadil ke stolu, seděl Draco neklidně a snažil se ignorovat výhled, který se mu náramně rýsoval necelé dva metry před ním. Dnes šel do téhle restaurace proto, že už dlouho nejedl žádné pořádné teplé jídlo, a když nebylo moc práce, na jiné místo si zkrátka nevzpomněl. Jediné, po čem toužil, bylo se zkratka jen v klidu najíst.

Samozřejmě to vůbec nebylo proto, že by si chtěl zavzpomínat na společné časy s Potterem! To ani náhodou. A už vůbec neočekával, že ho tady dokonce potká. Stačilo mu, že ho skoro denně potkával v práci.

Neměl v plánu ho brát ani na vědomí. On mu prostě musel zase zkřížit cestu. A ke všemu ještě s jedním z těch krvezrádců. Weasley! Je jich zatraceně moc. Přemnožili se. A lezou lidem do zelí. Vůbec se nestarají o to, kdo je vidí a kde jsou. Všichni mají v genech zakódovanou hlavní myšlenku – rozmnožování. S kýmkoliv, s ženskou, chlapem, s Vyvoleným…

Ti dva tady spolu flirtovali tak okatě, až se mu z toho zvedal žaludek. Potter vyplazující jazyk, Weasley osahávající mu kůži. Ještě scházelo, aby se tady začali navzájem olizovat jako dvě mrouskající kočky!

„Asi budu zvracet,“ zašeptal si nenápadně pod nos, a když se na něj ten krvezrádce otočil, rychle se podíval jinam.

Jestli ho slyšel, dobře mu tak! Ale vypadalo to, jako by neměl ani páru o tom, že je někým pozorovaný, natož někým nevalně odsuzovaný, protože se bezostyšně nechal osahávat Potterem po ruce.

Nesahej na něj! Nesahej na něj, to ti říkám, Weasley! Jsi na veřejnosti, ty barbare!

Zatracený Potter! Co si o sobě myslí? Nechat na sebe sahat cizím chlapem mezi lidmi za bílého dne. Přeskočilo mu? A vůbec! To si už za mě jako našel náhradu? To bylo dost rychlé. Asi potřeboval zahřát a utěšit. A když už jsem tam nebyl já, našel si jiného idiota, který to za mě udělá. Jak jinak! Ale vyměnit mě za Weasleyho? To je i pod tvoji úroveň, Pottere! To je ponižující. Jak může být lepší než já? Ha? To mi teda vysvětli!

Ve zdánlivém klidu si upíjel svou kávu, protože na jídlo při tomhle výhledu prostě už neměl žaludek, a četl si noviny. Přesněji řečeno se snažil číst noviny, ale jeho pozornost odvádělo stále něco jiného. Jistěže mu čas od času pohled střelil jinam, než zamýšlel. Ale jen občas. Dvakrát nebo třikrát. Možná čtyřikrát. S přivřením oka pětkrát. Možná jednou za pár minut. Víckrát určitě ne. To by na sobě zpozoroval. Taky tu neseděl tak dlouho, že ano!

Jenže v momentě, kdy se ten zrzavý špinavec začal dotýkat jeho Harryho, už neměl síly ani chuť tady déle zůstávat. On tohle přece neměl zapotřebí. Odhodil na stůl nějaké peníze i s dýškem, zapečetil je kouzlem, aby je nikdo neukradl, a pak se zuřivě vyřítil ven z restaurace.

Určitě to bylo tím vzduchem vevnitř! Ano, mohl za to ten prazvláštní zápach, co se usídlil nedaleko jeho stolu. Říkal mu nuzná Weasleyovská chudoba.

Zkrátka se jen potřeboval nadýchat čerstvého kyslíku. Promnul si bezděčně spánky prsty, aby mohl rozumně uvažovat a uklidnit. Nečekal další vteřinu a přemístil se před ministerstvo kouzel. Nestál o to, aby si ho někdo zevnitř přeměřoval přes vitrínu. Zvlášť ne Potter, který zjevně ani v zápalu své nadrženosti nepostřehl, že za ním Draco sedí u stolu. Jak ubohé a potupné.

Plný rozporuplných myšlenek a frustrace si Draco sedl na své místo, teď už konečně zase ve vlastní kanceláři, o kterou se nemusel s nikým dělit, zvlášť ne s ním. Nutno podotknout, že na práci neměl ani pomyšlení a rozervaně se chytil rukama za hlavu.

Merline, co to se mnou je? Zbláznil jsem se?!