54. Čtyřiapadesátileté manželství

Nový případ, který Harry s Dracem dostali na starost, se jevil na první dobrou nenáročně, ale pravdou bylo, že mohl být víc zapeklitý, než se zdálo. Nicméně Harry měl poměrně konkrétní představu o tom, jak se všechno ve skutečnosti odehrálo a stačilo ty domněnky pouze potvrdit. Některé důkazy ho o tom přesvědčovaly víc než dost.

Jako správný bystrozor věděl, že nikdy není nic stoprocentní a že kolikrát je třeba pátrat taky po jiných souvislostech. Zároveň se na případ dívat z více úhlů. Analyzovat ho i z těch nejabsurdnějších a nejzainteresovanějších pohledů laika. Hledat pointy tam, kde by jindy být zaručeně nemohly. A někdy jen stačilo dodat trochu lidskosti a dvě a dvě zkrátka daly dohromady čtyři.

Draco vypadal stejně jako on přesvědčený o tom, že důvod dívčina zmizení nebyl akt nenávisti nebo pomsty, takže otázky typu, zda měla někdy nepřátele, byly zcela nepodstatné. Šlo spíš o pracovní postup, aby mohli vyvrátit proměnné.

Stejně jako Draco měl svou představu o celém příběhu. A ta se odlišovala od toho, co si mysleli její rodiče. Ostatně byl Zmijozel a dokázal se mnohem lépe vžít do jejich situace než kdo jiný.

Nicméně ani jeden z nich nemohl nad tím vším mávnout rukou, neboť jednou jim případ byl udělen a oni ho museli co nejdřív vyřešit.

Oba dva věděli, co si ten druhý myslí, aniž by se o tom bavili. Nejspíš to byla nějaká zvláštní forma nitrozpytu, která jim zůstala ještě jako nějaká jizva poté, co byli spolu. Takříkajíc viděli do myšlenek toho druhého a ani k tomu nepotřebovali legilimens.

Jejich konverzace se po dobu společné spolupráce smrskla jen na formální fráze, informační poznatky a pozdravy. Ať už Kingsley tímto tahem zamýšlel cokoliv, prozatím se to nesetkávalo s úspěchem. Harry cítil, jak moc s ním Draco nechce mluvit a jak moc s ním nechce být ani v jedné místnosti. Nějak měl ale neodbytný pocit, že v tom vězí ještě něco víc, nedokázal si však vysvětlit, co by to mohlo být. Důležité bylo, že ho Draco ostentativně ignoroval. Ba co hůř – neměl ani sklony k rivalitě jako na škole, když se špičkovali. Byl mu naprosto volný.

Za normálních okolností by ho ta skutečnost mučila, trhala mu příslovečně srdce na kousky, kdyby ještě nějaké měl, ale tak nějak se vůči tomu už stihl obrnit. Možná, že být s ním byl nejlepší lék k tomu, jak si na nově nabytou situaci mezi nimi zvyknout. Bolelo to, ale dalo se to snést. Alespoň neměl Draco tendence ho uřknout za to, že si málem vzal za ženu chlapa a že to zcela určitě pošramotilo nejen jeho pověst, ale hlavně ego.

***

Minerva McGonagallová seděla za svým stolem v ředitelně a čekala každou chvíli návštěvu. Harry Potter s Dracem Malfoyem jí poslali spěšnou sovu z ministerstva kouzel.

Bylo to teprve pár hodin, co se dozvěděla, že je její vnučka pryč. Její dcera, se kterou se vždy snažila prohloubit mateřské pouto, avšak ne zcela úspěšně, se jí většinou s ničím nesvěřovala, pokud si to nevynutila. Ani když šlo o tak závažné věci jako je únos člena rodiny. Ale nejspíš nakonec usoudila, že tohle možná za zmínku stojí.

Byla celý Zmijozel. Po svém otci. Budiž mu země lehká.

Ředitelka si pročítala stále dokola dopis, který ji poslala. Nemohla tomu uvěřit. Bylo neskutečné, že zrovna její vnučku by někdo mohl unášet. Proč promerlina? Chtěl peníze? Potřeboval vliv? Bylo v tom něco osobního? Bylo to proto, že se stala ředitelkou Bradavic a její vnučka byla důvodem nějaké pomsty?

Na druhou stranu – mladá čarodějka byla hodně impulzivní, mohlo se stát cokoliv. Uchovávala si v duši malinkou naději, že je to všechno pouze omyl. Byl to vůbec únos?

Minerva byla vždy dost silná na to, aby své emoce příliš neprojevovala. Její rodiče a její čtyřiapadesátileté manželství ji v tom vycvičili velmi zdařile. A i když teď cítila strach, velkou tíhu na srdci a konečky prstů se jí třásly, zatímco pořád držela v rukou nažloutlý pergamen, nedala na sobě jinak nic znát. Ve tváři vepsanou lhostejnost a chladný nadhled. Nešlo to. Přestože byla v místnosti sama. Občas si připadala, jako by už ani nebyla člověk, když nedokáže uronit slzu. Její bolest už navždy zůstane ukrytá někde v hloubi jejího srdce.

Když někdo zaklepal na dveře, bez přemýšlení s jasnou předtuchou, o koho jde, vyzvala návštěvu dále. Větším překvapením však pro ni bylo, když kroky nebyly dvojího páru, ale pouze jednoho.

Místo Harryho a Draca totiž přišel někdo  úplně jiný. Někdo, kdo znal heslo.

***

Celou cestu do hradu bylo mezi mladíky tíživé ticho. Draco občas věnoval Harrymu podivný pohled plný výčitek a čehosi, co na něj působilo dost mrazivě, ale jinak spolu neprohodili jediné slovo. Za ten den slyšel Harry Draca promluvit snad třikrát, poprvé, když ho ráno pozdravil, podruhé, když se domlouvali na návštěvě ředitelky a potřetí to bylo zrovna ve chvíli, kdy vyslovoval heslo ke chrliči, který se vzápětí odsunul a dal jim možnost vystoupat po točitých schodech do ředitelny.

Byli už kousek ode dveří, ale než minuli posledních pár schodů, dostihla je poměrně hlasitá výměna názorů dvou hlasů, z nichž jeden byl víceméně dominantnější a mnohem razantnější. Harry by ten hlas poznal na míle daleko.

„Jak to myslíš?“ Minerva McGonagallová zněla hodně překvapeně.

„Přesně, jak jsem to řekl,“ odpověděl pichlavě hluboký baryton a i přes zavřené dveře bylo hmatatelné, že těch pár sekund ticha bylo vyplněno přísnými pohledy obou účastníků.

A v ten moment Draco promluvil počtvrté, „Takhle vytočeného jsem Severuse ještě neslyšel,“ úplně zapomněl na svou zášť vůči Harrymu a se zdviženým obočím se na něj podíval, jako by v jeho pohledu hledal potvrzení.

Harry se jeho zájmem nenechal zmást a jen přikývl. Navíc to byla pravda. Poznal Snapea už z mnohých stránek té jeho příšerné povahy. Věděl, jaký je a umí být, ale takhle nepříčetného ho ještě nepoznal. Snape si vždy uměl udržet chladnout masku a jeho pichlavé poznámky, které bývaly zároveň důkazem nevole a rozhořčení, dokázaly vykolejit nejednu netrénovanou povahu. Kdo ho znal, časem už věděl, co očekávat. A přestože byl kolikrát nad míru naštvaný, pořád to nebyla taková smršť, jaké byli právě s Dracem svědky. Zdálo se, že něco jeho zpupnost vybičovalo na nejvyšší možnou míru, kterou se jen tak někomu nepoštěstí vidět.

„Prostě končím! Finite incantatem! Už jsem tady ze sebe dělal dost dlouho blázna. Vtlouct do hlavy něco té sebrance je nad mé možnosti a benevolenci. To dřív naučím tucet trollů stepovat.“

„Severusi, co tak náhle? A uprostřed semestru? Vždyť víš, že za tebe snadno nenajdu náhradu, zvlášť v tuhle dobu. Za chvíli budou svátky, bude pololetí. Řekni mi, kde mám hledat profesora na lektvary?“

„Upřímně, Minervo, je mi to naprosto jedno. Už jsem ti jednou říkal, že končím, nechal jsem se tenkrát přemluvit. Ale můj pohár trpělivosti přetekl. Už toho mám tak akorát a ještě víc. Mám mnohem důležitější věci na práci. Hodnotnější. Mám svůj výzkum, své místo v akademii věd. A to je teď pro mě klíčové.“

„Jistě, už to chápu,“ zazněla hrubě ředitelka školy, v jejím hlase bylo cítit zklamání. „Jsi teď slavný a konečně oceněný a už je to pod tvou úroveň trčet někde na škole a učit studenty. Jak by to asi vypadalo, kdyby někdo tak vážený a s takovým géniem marnil svůj čas na střední škole pro kouzelníky! Studenti ti nejsou dost dobří.“

„To nejsou studenti, to jsou ghúlové. Jejich mozkové buňky pracují akorát tak dostatečně na to, aby zvládli ukojit základní potřeby k přežití!“

„Severusi! Přestaň, už to přeháníš! Co by ti na to asi řekl Albus? Z toho, co říkáš, by měl smrt…“

„Zajímavé, já myslel, že z toho, co jsem řekl posledně, už měl smrt,“ poznamenal cynicky a hluboce se uchechtnul.

„Severusi,“ vypískla starší žena, „jak tohle můžeš jen vypustit z úst! Byls jako jeho syn…“

„Byl, Minervo. To je všeříkající slovo. Byl. Albus už není a nebude. Jeho obrazy to nezmění,“ podle dalších slov se zdálo, že se zřejmě otočil na obraz, kde měl být ředitel. „A jak vidíš, stejně tady ani není, aby si náš rozhovor poslechl. Upřímně, je mi jedno, co by mi na to řekl. Jsem definitivně rozhodnutý a nic mé rozhodnutí nezmění. Zkrátka končím. Svou rezignaci ti pošlu ještě dnes. Doučím poslední hodiny a odcházím.“

„Jsem zklamaná. Velmi zklamaná. Myslela jsem si, že jsi jiný. Že tě to, čím jsi vždy nespravedlivě osočoval mladého Pottera, nikdy nemůže potkat. Že nejsi domýšlivý, nezřízený a ziskuchtivý. Nechci tě podceňovat, byl jsi vždy skvělý alchymista, ale se svým přístupem brzo narazíš, Severusi. Tohle nejsi ty!“ její hlas zněl sklesle a doslova zdrceně. Harry takhle bývalou ředitelku nebelvírské koleje nikdy mluvit neslyšel.

„Tvoje slova na mě nemají účinek. Možná je mi jednoduše jedno, že nejsem přesně podle tvých představ, hlavně, když budu spokojený. A to nebudu, dokud budu ještě chvíli zavřený mezi těmito stěnami s těmi ignoranty. Brání mi ve vzrůstu a rozvíjení mých schopností. A to už nehodlám dopustit ani na vteřinu. Hezké odpoledne a sbohem.“

„Severusi…“

Starší čarodějka už však nestihla víc doříct, neboť Severus Snape zuřivě otevřel dveře a Harry s Dracem se tak tak stihli schovat za malý výklenek, aby nebyli přistiženi při činu. Přičemž ani jeden z nich nepostřehl náhlou sevřenost prostoru okolo sebe a nevšiml si doteku toho druhého, jak se do sebe v mžiku oka opřeli.

Nakonec si to jako první uvědomil Draco a se zaraženým výrazem se beze slov od Harryho odtrhnul jako by se opařil. Ještě teď mu prazvláštně bušilo srdce, jak si uvědomoval jeho blízkost a pevně doufal, že to Potter nezaregistroval. Ještě by si mohl domýšlet nesmyslné příčiny, že?

Ono to totiž vůbec nemělo nic společného s tím, že se ho právě dotkl a že Dracovi tělem projel zimomřivý statický impuls, díky kterému se mu naježily chloupky po celém těle, a někde v podbřišku ho příjemně zašimralo.

A rozhodně to nemělo nic společného s tím, že ho zrovna napadlo, jaké by to bylo, kdyby Harryho políbil. Protože když se díval na ty rty, které i přes veškerou proměnu, byly stále stejné, nemohl popřít, že ho navzdory všemu přitahovaly.

Bylo by to stejné, jako když ho líbal v době, kdy byl ženou? Změnila se jejich chuť? Byl jejich dotek hrubší? A jazyk?

Myšlenky si s ním zahrávaly. Až nezdravě. Měl nutkání se o tom přesvědčit, i když mu rozum velel ústup. Jen ta lechtivá vzpomínka na ten dotek. Nebylo to přece tak dlouho, ještě pořád na to nezapomněl.

Stáli tam opření hrudníky a dýchali si do tváří. Dotýkali se končetinami, kam jen oko dohlédlo, možná i něčím víc. Vzrušovalo ho to mnohem víc, než by byl ochotný si přiznat a hlavně než by vůbec chtěl, aby ho to vzrušovalo. Salazare, vždyť Potter je chlap!

To nebylo nic, co by nemělo logické vysvětlení, že ne? Určitě v tom bylo nějaké kouzlo, nějaké vnuknutí. To by jinak jeho tělo přece neudělalo. Takhle by ho nezradilo!
Není přece masochista. A ke všemu, když má Potter toho zrzavého nuzáka.

Zatřepal hlavou a nechal tyhle nevítané poznatky propadnout někam na dno těch chaotických myšlenek. Zhluboka se nadechl.

Odstoupil od něj ještě víc, tentokrát s větším klidem jako by se nic nestalo. Protáhl se a smetl z klopy neviditelné smítko, zatímco si lehce ulíznul vlasy za ucho.

Na Harryho se už ani neohlédl. Udělal krok vpřed a zaklepal na dveře ředitelny. Za nimi se ozýval lomoz. Kdo ví, co ho způsobovalo, ale pokud tam ředitelka vztekle házela věcmi, mrzelo by ho, kdyby o ten výhled přišel.

Pak se ozvalo hlasité: „Pojďte dál.“

Minerva McGonagallová tak Draca vytáhla z téhle zašmodrchané patálie.

A Harry Potter stále stepoval rozpačitě ve výklenku s očima navrch hlavy, jako by si ještě třídil myšlenky.

Co se to právě stalo?