56. Padesát šest řádků

Přesně jak Harry s Dracem předpokládali. To, co našli na dalším z vytyčených bodů, je dovedlo na novou stopu, která už byla mnohem konkrétnější, než kterákoliv jiná doteď.

Vyšší magická univerzita v Glasgow nebyla nijak obrovská. Rozkládala se na ploše asi o velikosti fotbalového hřiště, neměla žádné další sesterské budovy a studenti měli k dispozici pouhé tři fakulty. Nic okázalého a na první pohled nic vzbuzujícího prestižní dojem, avšak byla to jedna z těch menších univerzit s dobrým jménem budujícím perspektivní kariéru a budoucnost.

Konkrétně fakulta kouzelnického práva čítala pouhých pár desítek studentů. Nebylo proto příliš obtížné se během necelé hodiny domáknout toho, že jeden z těch mála vyučujících -  profesor studia pro styky s kouzelnickou veřejností - byl ve škole nepřítomný zhruba stejně dlouhou dobu jako jejich hledaná potenciální oběť. Podle všeho měl dračí spalničky, ale nijak a nikým nebylo prokázané, že je tomu skutečně tak.

Tím spíš hrálo bystrozorům do karet, že profesor to byl velmi mladý, pouze o sedm let starší než Damonda. Podle místních studentek velmi přitažlivý a podle všech očitých svědků spolu údajně měli s obětí velmi přátelský vztah a často je studenti viděli si povídat na chodbách. Jeden by byl dokonce přísahal, že se spolu několikrát zavřeli v profesorově kabinetu a občas se chovali velmi zvláštně, jako by je člověk nachytal při něčem nekalém.

Samozřejmě vztahy mezi studenty a učiteli byly přísně zakázané. Zejména z etického hlediska, aby nedošlo k morální konfrontaci ve vztahu vyučující – student. Aby tak vztahy neovlivnily jak hodnocení, tak průběh celkového studia obou – učitele i žáka. Byl to jakýsi místní kodex. Ne, že by se tomu Harry nebo Draco podivovali, už jen z pohledu laika by byl takový vztah nevhodný, pokud by měl student spát se svým profesorem, a pak od něj očekávat ohodnocení a být z obliga.

Už jen tento samotný fakt jasně poukazoval na motivy – teď už z více důvodů jistého – útěku milenecké dvojice.

Za ten den Harry s Dracem nastřádali více než dost důkazů, které jasně poukazovaly na pravdivost jejich teorie. A nejenže chybějící profesor nebyl ani ve svém bytě, ve kterém měl podle všeho ležet s dračími spalničkami, nebyl ani u svatého Munga, kde by v jiném případě měl se svou nemocí být. Dokonce ani nikdo z jeho rodiny neměl ponětí o tom, že by dračí spalničky vůbec má.

Na to spolubydlící Damondy z koleje vypověděla, že měla už delší čas podezření, že mezi nimi něco bylo. A nedbale pohozený vzkaz pod Damondinou postelí (který se našel díky ostřížímu zraku Draca), ve kterém rozpoznala profesorovo písmo, byl další z usvědčujících předmětů, neboť obsahoval jasné vyznání citů. Mimo jiné i čas a místo schůzky v den, kdy oba dva zmizeli.

Nebylo už co řešit. Případ byl jasný. Zbývalo pouze najít oba dva viníky a informovat o průběhu vyšetřování všechny strachující se příbuzné a úřady.

***

Ten večer se oba dva bystrozoři vraceli do kanceláře poměrně utahaní. Nejenže obešli celou rodinu obou pohřešovaných, ale taky museli sepsat protokol a všechno zdokumentovat i na ministerstvu.

Věděli, že následující den je čeká hledání, i když pár tipů na místa určení už měli. Dracovi při té myšlence spadl obrovský kámen ze srdce, když se blížilo jeho vysvobození z přítomnosti a spárů Harryho Pottera, kdysi řečené Harriet Evansové.

Bylo už něco po sedmé hodině, když do kanceláře, v níž Draco s Harrym dolaďovali ještě pár posledních odstavců, někdo vešel. Napsali padesát šest řádků, které Draco při všem tom rozčílení stihl spočítat. Když však inkoustem zaznamenal poslední tečku a úlevně vydechl, vešel dovnitř zrzavý krotitel draků s úsměvem, který boural všechny hranice roztomilosti a neodolatelnosti. Teda pro jiné, ne pro Draca.

„Harry,“ zvolal vesele a pár neposlušných vlasů mu přitom sjelo na odhalené rameno, na němž se táhla poměrně viditelná jizva od dračího drápu. „Slyšel jsem, že už končíte. Zrovna jsme se se vrátili a říkal jsem si, že bych zašel na jednu skleničku do Děravého kotle. A nerad bych tam byl sám, nechtěl bys mi dělat společnost?“

Draco Malfoy se zatvářil nerudně a v duchu si pomyslel něco o vtíravých krvezrádcích, nicméně neřekl na to nic a snažil se reagovat jako by se ho to vůbec netýkalo.

Ani jeden z přítomných si jeho změny nálady nevšiml. Respektive ani jeden z nich nedal najevo, že by si toho všiml. Draco se však nepřinutil k tomu, aby se přestal angažovat coby zaujatý pozorovatel. Sledoval, jak se Harry jemně usmál a i když jeho unavený výraz dával jasně najevo, že nemá až tak náladu, tušil, že na otázku odpoví kladně. Jinak by to přece nebyl samaritán Potter, že ano. Viděl, jak se černovlasý bystrozor už nadechoval k odpovědi, načež ho sám předběhl.

„Nemohl bys laskavě počkat, Weasley, až to tady dokončíme? Na rozdíl od tebe totiž máme ještě nějakou práci,“ dal si záležet, aby zněl co nejvíc lhostejně, ale nepodařilo se mu to úplně. Do jeho hlasu se nezvaně vkradl chlad, který dodal tónu na jedovatosti. Ačkoliv to nebylo v jeho případě nic neobvyklého.

Harry si ho zvědavě prohlédl, ale neřekl na to nic. Možná se mu to jenom zdálo, ale vypadalo to, jako by něco Malfoye popudilo. A nějak nevěřil, že by to bylo vyrušení z jejich práce. Otočil se poté na Charlieho a pokrčil rameny.

Chvíli si svého kolegu přeměřoval, ale nakonec se na Charlieho se zdviženým koutkem znovu usmál a pravil: „Necítím se na to, abych dneska někam chodil. Jsem trochu unavený. To víš, hodně práce. Nechceš si dát skleničku u nás doma, Charlie? Sirius určitě ocení společnost, přece jen tráví hodně času sám a nemá co dělat. My to tady s Dracem dokončíme a já se k vám pak připojím. Sklep je plný skvělého pití.“

Tak tohle bylo snad ještě horší. Pomyslel si nakvašeně bývalý zmijozelský chytač. Jestli si Draco ještě před chvílí myslel, že je největší zlo zažehnáno, pak jeho představivost nebyla dostatečně při smyslech. Politoval svou přirozenou lstivost, která, jak se zdálo, vzala nohy na ramena a nechala ho v rejži.

Jakmile blonďák vyposlechl řečený návrh, měl sto chutí Pottera přirazit silou ke zdi a vyfackovat ho. Vynadat mu do nestydatých děvek a ignorantských a naivních důvěřivců.

Tak on se celou tu dobu snažil, aby ti dva spolu nebyli sami někde při skleničce, která vede ke dvěma až třem, a pak rovnou do hřejivé náruče toho druhého, a ten idiot ho nakonec pozve k sobě domů? Byl vážně tak naivní, nebo to na něj jen hrál? Nebo hůř… Byl to záměr?

A pak to rozsekl ten Weasleyovic potěr. Jako by toho nebylo málo.

„Intimita, to já rád,“ zdvihl laškovně obočí nechutně svaly opředený Weasley a Harry měl ještě tu drzost se tomu zasmát, neboť to bral jako vtip.

Zatímco Draco jasně na tom drzounovi poznal, že s ním flirtuje. A to přímo před ním!

„Tak fajn. Běž k nám. Vzkaž Siriovi, že brzo přijdu. Věřím, že se zabavíte i beze mě,“ řekl informativně, aby potvrdil celý plán. „Nebudu se zbytečně zdržovat, slibuju.“

„To víš, že jo, i když bez tebe to sotva bude ono,“ vypláznul na něj jazyk krotitel draků, a pak se vytratil. Zatímco za ním jemně bouchly dveře, Harry se dál jako smyslů zbavený usmíval do prázdna před sebou.

„Čemu se culíš, Pottere?“ nevydržel to Draco.

Musel svou otázku nakonec zopakovat ještě dvakrát, protože Harry jako by se vážně ztratil někde ve sněti svých myšlenek a vůbec nevnímal, že na něj někdo mluví. Taková potupa. On ho ostentativně ignoroval. Malfoye! Dal přednost Weasleyovic zrádci před ním.

Nakonec se s nechápavým pohledem na něj druhý černovlasý mladík podíval a naprosto vyvedený z míry ani nebyl schopný odpovědět.

On nad tím nuzákem vážně asi přemýšlel. A v jakém smyslu toho slova? Myslel na jeho svaly? Na to, že je přitažlivý? I Draco musel tiše přiznat, že byl přitažlivý. Merlinhergot, být ženská, asi mu zvlhnou kalhotky.
Ale chtěl se Potter na tom všem podílet? Líbil se mu?

„Já…“ začal Harry koktavě.

„Flirtuje s tebou,“ prohlásil věcně Malfoy, pronesl to spíš jako nezaujaté oznámení, přestože mu skočil přitom do řeči. Už od začátku mu bylo jasné, že Potter nebude schopný ze sebe nic dalšího vydat.

„Cože?“

„Říkám, že s tebou flirtuje.“

„Já jsem tě slyšel!“ zamračil se Harry naštvaně.

„Tak proč mě nutíš to opakovat?“ Draco se odmítal na něj podívat.

Hleděl pořád do lejster před sebou a dělal, že poupravuje několik vět. Jako by to snad ještě byla potřeba, když právě před okamžikem udělali korekturu posledního odstavce.

Harry si nenápadně odkašlal. Jako to dělával Snape, když chtěl někoho před celou třídou znemožnit. Nejčastěji jeho nebo Nevilla.

„Měl jsem dojem, že jsem se přeslechl. Vypadalo to totiž, jako bys říkal, že se mnou flirtuje.“

„Vážně Pottere, kdyby nedostatek inteligenčního kvocientu nadnášel jako levitační formule, tak tě nepřivolám ani Acciem,“ poznamenal ironicky Draco. „Přesně to jsem totiž řekl.“

Ano, nejlepší obrana je přece útok. V tom už se vyznal. Zvlášť co se týkalo tohohle individua, které kdysi nosilo brýle. Zajímavé.

Najednou se ty zelené oči zdály tolik pronikavé, když je nehyzdily obroučky brýlí. Vlastně nad tím předtím ani nepřemýšlel, proto se mu zdál Potter jiný, i když to byl zase Potter. Bez brýlí měl jemnější rysy.

Harry nečekal ani vteřinu. „A nemyslíš, Draco, že vzhledem k tomu, že ti do toho už nic není,“ velmi razantně zdůraznil slovo už, aby dal najevo, že si za to vlastně může jmenovaný sám, „je absolutně bezpředmětné, že mi něco tak zjevného sděluješ?“

Dělal, že přeslechl urážku, kterou ho Zmijozelák oslovil jako za starých časů.

Možná by si za normálních okolností Draco svou reakci rozmyslel, nicméně momentálně cítil, že by měl reagovat co nejdřív, aby upevnil svou jistotu v tom, že se vlastně nic tak hrozného neděje.

„Vlastně máš pravdu, Potty. Je mi absolutní šumák, komu se vlastně líbíš a kdo se líbí evidentně tobě,“ nevydržel to v sobě dusit. „Tak dělej, jako bych nic neřekl.“

Harry se křivě usmál, „To je žárlivost, Malfoyi?“

„Cože?“

„Teď nedoslýcháš ty?“ zeptal se provokativně Harry.

„Nech si ty vtipy, Pottere. Ty se ti nevyplatí.“

„Já je dělám zadarmo,“ poznamenal černovlasý mladík a pobaveně se uculil.

Někde uvnitř v jeho hrudi srdce dvakrát poskočilo a udělalo dvojitý kolenotoč. Od hrdla až k pasu se jím prohnal hřejivý pocit. Namlouval si to? Nebo to opravdu byla žárlivost? Měl strach si přiznat, že by to tak mohlo být. Protože zklamání by pak bylo mnohem větší. Naděje byla to jediné, co mu dovolilo si byť na chvilku uvědomit, že by nemuselo být všechno ztracené, i když okolnosti nebyly zrovna příznivé.

Cítil, jak ho ten cit, který k Dracovi vzpínal náruč, ovládal. Jak si vroucně přál, aby si to nenamlouval. Bylo by možné, že by na tom přeci jen špetka mohla být pravdivá? Nebylo to hloupé zbožné přání?

Draco neodpověděl. A Harry měl obavy ptát se dál. Byla horší nevědomost nebo odpověď, která by mu znovu zlomila srdce? Byl zbabělec. Ať už si ostatní říkají cokoliv. Možná byl Nebelvír, ale ve chvílích jako byla tato, se cítil jako ten největší zbabělec na světě.

Nakonec dědic Malfoyovského jmění jen odložil papíry do složky a s ignorací jeho vlastní si došel pro svůj plášť, který visel v rohu místnosti na stojanu, přestože mohl použít přivolávací formuli. Zdržoval? Rozmýšlel si, co řekne?

Navlékl ho na sebe, uhladil si plavé vlasy do temene a s necitelným výrazem v obličeji se obrátil k Harrymu, jako by konverzace, kterou právě vedli, vůbec neexistovala.

„Mám dojem, že už jsme skončili. Teď, když mě omluvíš, půjdu,“ řekl věcně.

Když otevíral dveře a chystal se opustit místnost, Harryho zaplavil vtíravý smutek. Doufal, moc doufal, že mezi těma několika útočnými větami se něco stane. Doufal, že Draco něco řekne nebo udělá. Snad i doufal, že se něco změní. Možná – že mu snad řekne, že ho má pořád rád. I když má teď trochu jiné vybavení než na které byl zvyklý.

Věděl, že je to naivní přání a že se to nestane, přesto si dovolil doufat.

Nevěděl, co ho to popadlo. Kde vzal najednou tu odvahu, která mu doposud chyběla. Ale ve chvíli, kdy se Draco chystal za sebou zavřít dveře kouzlem, řekl Harry velmi zřetelně a jasně, tak aby ho slyšel, ta dvě nejneuvěřitelnější slova.

„Miluju tě.“

A on ho slyšel. Neřekl nic. Jen se na něj podíval. A něco v jeho očích jako by se usmálo. Dva zběsilé tlukoty srdce poté za ním dveře zapadly.

***

Jakmile Charlie dorazil na Grimmauldovo náměstí, Sirius už držel při uvítání v ruce láhev whisky a od ucha k uchu se na zrzavého mladíka křenil, zuby bělostně se skvoucí.

Bylo to teprve deset minut od chvíle, kdy mu přišla od Charlieho sova se vzkazem, ve které mu sděloval, jak se to mělo s jejich plánem.

„Hádám, že ti budu muset vystačit já,“ odfrknul si pobaveně Black.

„A já hádám, že nejsem natolik náročný, aby mi to nestačilo,“ oplatil mu tajemně Charlie.

A Sirius došel pro dvě sklenice.