68. Za osmašedesát let

Místností se ozývalo pobavené hihňání, které prokládaly steny a spokojené mručení. Krev hučela ve spáncích a za doprovodu zběsile tlukoucího srdce se ozval šum saténu, to když se z matrace sesunula přikrývka na zem.

 Za potemnělého přítmí svíček Harry sledoval, jak z něj Draco překvapivě něžným způsobem sundává svršky a šeptá přitom láskyplná slova o tom, jak je jen jeho. Tolik se za ty měsíce, co spolu byli, změnil. Harryho ta skutečnost dojatě hřála u srdce a byl si jistý, že tentokrát už jim nic do cesty nevstoupí. Draco, jeho Draco. Byl tak majetnický, ale přesto šetrný. Kdyby mu před lety v Bradavicích někdo řekl, že Draco Malfoy umí takový být, vysmál by se mu s chutí do obličeje a poslal ho rovnou ke Svatému Mungovi na vyšetření.

Zajel rukou do platinových vlasů v momentě, kdy se Dracovi podařilo sundat z něj bílou košili poté, co zatáhl za rukáv, který mu i se zbytkem látky sjel po paži. Poodhalil tak jeho viditelně vzrušené bradavky. Ty vystouplé snědé hrášky, které ho pořád nepřestávaly vzrušovat.

Jednu z nich oblíznul horkým jazykem a Harry při tom doteku necudně zavzdychal a prohnul se v zádech. Chtěl víc, mnohem víc. A Draco to věděl a možná proto ho trápil a dával si načas.

Líným pohybem jazyka obkroužil druhou z bradavek a při té příležitosti zajel prsty dolů k Harryho podbřišku. Uvolnil pásek a džíny, a pak svou nenechavou dlaň s dlouhými prsty nechal sklouznout pod ty dvě zbytečně obtěžující vrstvy oblečení.

Aby Harry nebyl Dracovi nic dlužný, navzdory tomu, že si moc rád užíval jeho péči, přidal do díla i vlastní ruce a vehementně ze svého milence sundal všechny svršky, na které dosáhl.

Stačilo pouhých pár desítek vteřin a oba si mohli vychutnávat pohled na nahé tělo toho druhého. Draco zpod dlouhých řas sledoval, jak se plamínky svíček odráží na lesklém kroutícím se těle muže pod ním. Byl neskutečně svůdný a ani se nemusel příliš snažit.

Sklonil se, aby si dravě vzal jeho rty a aby je mohl s vervou plenit. Potřeboval to, musel to mít. Přitom se svým krví nalitým klínem otřel o Harryho stehno. A když se sklonil ještě níž, ucítil na břiše i jeho vlastní tvrdost, která si žádala o pozornost. Odtrhl se od něj rty a škodolibě se usmál. Na Harrym bylo vidět, že už byl vydrážděný na sotva únosnou míru, protože měl zornice rozšířené natolik, že to vypadalo, jako by měl černé oči.

Oba věděli, že tahle předehra trvala už příliš dlouho a ve vzrušeném pohledu druhého mladíka viděl jasný souhlas.

Uchopil jeho penis a několikrát po něm přejel umně dlaní. Už se dávno naučil, jak s jeho tělem zacházet, Potter byl v posteli překvapivě hlasitý a jeho tělo bylo jako minové pole. Draco snadno našel všechny ty erotogenní zóny, díky kterým bylo snadné vynést ho až k samotné extázi. A on miloval hru s jeho tělem. Byla to zábava a zároveň to bylo i umění. Sledovat, jak se ten mlhou opředený zrak klopí vzhůru, jak polibky obtěžkaný spodní ret mizí mezi zuby, jak se ten uzlíček nervů pod ním třese. V tu chvíli se Harryho sten rozlehl po celé místnosti.

Rozhodně ho musí mít.

Teď hned!

A o pár úderů srdce později už byl Draco v něm. Chvíli si ten okamžik vychutnával se zavřenými víčky. Horké sevření svalů mu na okamžik zastřelo mysl, a když se hned na to pohnul, měl co dělat, aby se v tu ránu neudělal. Kdyby otevřel oči a viděl výraz druhého mladíka, bylo by určitě po všem.

Snažil se zachovat chladnou tvář a nedat na sobě znát, jak moc se ovládá. Jak moc se přemlouvá, aby si ho teď a tady tvrdě nevzal a neošukal ho do bezvědomí.

Nadechl se a dovolil si otevřít víčka. Podíval se druhému mladíkovi do tváře a našel v ní spokojenost. Zarudlé tváře kontrastovaly s potem slepenými černými vlasy a jeho rty zdobil nadšený úsměv.

Pak se ty opálené dlaně posunuly na jeho ramena a skrz ty nestydaté rty hříšně uniklo: „Draco, já už to nevydržím, opíchej mě.“

A Draco Malfoy mu jeho tichou prosbu velmi rád splnil.

Chytl ho pevně za stehna a prudce přirazil až na doraz. Na moment se z něj zase vymanil, aby celý ten pohyb zopakoval. Několikrát. Už se ani nesnažil zachovávat zdání, že je nad věcí a bez přetvářky dal průchod všem svým emocím. Vzrušeně vrčel a Harry mu do toho rozkošně úpěl.

A pak, když už tušil, že se blíží jeho vrchol, změnil úhel přírazu. Podle hlasitého vyjeknutí si byl naprosto jistý, že trefil svůj cíl. Věděl, že už to potrvá jen chvíli, než se dostaví vyvrcholení, ale odmítal se tomu poddat jako první.
A když několikrát špičkou svého penisu přejel po Harryho prostatě, tak se Nebelvír pod ním začal nekontrolovatelně třást. Ze špičky žaludu se vyronilo několik kapek čiré směsi a Draco věděl, že má vyhráno. Sevřel kolem jeho boků pevně prsty, až mu zbělaly klouby a prudce do něj přesností přirazil. V ten samý okamžik se Harry s výkřikem udělal na vlastní břicho, aniž by se někdo z nich dotkl jeho tvrdého penisu.

Plavovlasý Zmijozel, který byl v ten moment pevně sevřený jeho boky a horkostí těla, ten nátlak už nevydržel, dovolil si dostat se přes ten pomyslný okraj, který oddaloval a s hrdelním zavrčením Harryho jména do něj vyvrcholil jen pár trhaných nádechů poté.

Leželi unaveně v posteli. Draco měl položenou hlavu na Harryho hrudi a těžce oddechoval, zatímco se Potter mazlil s jeho jemnými vlasy. Z jejich spokojené idylky je však nakonec vyrušilo naléhavé zaklepání na okenní tabulky.

Zelenooký Nebelvír se ohlédl k oknu a uviděl za ním drobnou sovičku. S omluvným pohledem se odvalil od Draca a pořád nahý přešel k oknu, aby jí otevřel.

Druhý z mladíků přitom spokojeně sledoval to pevné pozadí v zorném poli a vtíravé myšlenky se opět stočily k nemravným aktivitám. Možná si chvíli odpočine, a pak si dají druhé kolo.

Z přemýšlení ho probral až chladný mrazík, který se dostal na moment do místnosti, když Harry otevřel okno a na ruku se mu posadil Papušík.

Začetl se do psaníčka, které malá sova přinesla a zatímco očima míjel řádek po řádku, začal se usmívat čím dál víc. Nakonec se na Potterově obličeji rozlil dojatý úsměv a na okamžik jeho oči vypadaly, jako by byly ze skla. Leskly se a Draco by přísahal, že se jeho partner každou chvíli rozpláče.

„Co je to?“ optal se ho zvědavě.

„Píše mi Ron. Hermiona dnes večer porodila. Narodila se jim dcera.“

„A kvůli tomu si tak naměkko?“ nechápal mladík v posteli.

„No… Dala jí jméno Harriet.“

Zmijozel na okamžik zdvihl obočí, chtěl něco uštěpačného poznamenat, ale nakonec usoudil, že protentokrát… Protentokrát to nechá být, protože vidět Harryho šťastného dělalo šťastným i jeho. A bude i za osmašedesát let. Za sto let. Kdykoliv. Dokud je smrt nebo Alzheimer nerozdělí.

Nakonec se Harry zatvářil podivně sklesle, snad jako by ho něco nepříjemně zamrzelo.

„Vidíš, taky jsme mohli mít děti, kdybych byl ještě ženská!“

Draco na něj chvíli zíral, nevěda, co přesně na to odpovědět. Zkoumal, jestli to myslí opravdu vážně. Nakonec se však rozesmál.

„Jsme kouzelníci, Harry, pokud budeme jednou chtít rodinu, vždycky se to dá nějak zařídit.“

Vstal a přistoupil k Harrymu. Objal ho a věnoval mu drobný polibek na čelo.

„A na takové myšlenky máme ještě zbytek života,“ načež zdvihl jeho levou ruku a podobným způsobem políbil snubní prsten na jeho prsteníčku.

Ve smaragdových duhovkách to zajiskřilo dojetím. Dneska byl Harry neobvykle naměkko.

„Dostat se až sem nebyla snadná cesta,“ usmál se a opřel si čelo o Dracův nos. „Byla dlážděná potem a krví. A hlavně trpělivostí a pochopením nás obou. Děkuju ti, Draco, žes to se mnou nevzdal.“

Zavládlo mezi nimi tiché souznění, a když se Harry lehce roztřásl zimou, mladý Malfoy ho odvedl k posteli a přikryl dekou, která se stala obětí jejich předešlého řádění a smutně doteď ležela opuštěná na zemi.

Lehl si vedle něj a rukou ho objal kolem pasu, přičemž se na něj s vážnou tváří zadíval. To, co řekl pak, Harryho doslova vykolejilo.

„Moje matka by tě měla ráda. Svým způsobem vždycky k tobě cítila respekt a úctu, i když by to nahlas nepřiznala. Nikdy by se nevzepřela mému otci, ale poznal jsem na ní, že nesdílí jeho názory a pohnutky už dávno. Nikdo z nás je nesdílel. Nikdo z nás nechtěl být otrokem choromyslného chlapa s ambicemi až půdu plnou ghúlů. Ale otec byl svým způsobem srab, i když se nás tím podivným způsobem snažil chránit. Vždycky mi vtloukávala do hlavy, že musím být za každých okolností svým vlastním pánem. Otec pokrytecky prohlašoval, že Malfoyové tohle, Malfoyové tamto, ale ve skutečnosti byl jen ubohou loutkou někoho jiného.“

To bylo poprvé od té noci s noční můrou, co Draco o Narcisse nahlas mluvil. Harry věděl, že ke svému otci chová despekt a mezi řečí ho párkrát i urazil, ale o své matce nemluvil nikdy. A kdykoliv se téma nepohodlně točilo podobným směrem, zatvrzele se tomu vyhýbal. Za její smrtí toho bylo víc, ani to nemusel říkat a Harry to poznal.

Mladík s jizvou na čele ani nedutal, tenhle okamžik byl pro Draca jistě mnohem víc obnažující než fakt, že vedle něj pořád ležel tak, jak ho takříkajíc pán Bůh stvořil. Přejel prsty po jeho lícní kosti, aby vyjádřil svou podporu a Zmijozel pokračoval.

„Nikdy jsem se nikomu nesvěřil s tím, co se tehdy stalo. Ten večer, cos porazil Temného pána, se obětovala, abych mohl žít. Teta Bellatrix byla Pánova nejvěrnější, popravdě si myslím, že byla dost na hlavu. Vyžadovala po nás věci, které se matce nelíbily. A když vyšlo najevo, že s celou tou ideologií matka nesouhlasí, strýc Rodolphus ji chtěl předhodit Tem… Voldemortovi. Ani otec se jí nezastal, bál se. Tvrdil, že mě tím chrání, ale pro mě to byl zasranej zbabělec. Nikdy ji nemohl milovat, když si v první řadě chránil vlastní krk. Musel jsem vyrůst, abych to začal pořádně chápat.“

Harry se k Dracovi víc přivinul, s hrdlem staženým tak úzce, že sotva dýchal. Neměl sebemenší ponětí, že se jeho milovanému děla taková příkoří. O krutosti Lestrangeových věděl svoje. Na druhou stranu dost věcí začalo dávat smysl. Například Zmijozelovo chování v průběhu let. Byla to naučená póza, kterou se chránil před světem. Lucius Malfoy v něm pěstoval sobectví, povýšenost, nedůvěru a strach už jen odrazem svého vlastního chování. Rodiče byli pro děti přece vždy vzor.

„Pán chtěl, abych přijal znamení Zla. Má matka se léta snažila, abych se tomu vyhnul. Hledala výmluvy, nasazovala vlastní krk za mě, aby k tomu nikdy nedošlo. Ten večer si ji povolal s tím, že při poslední bitvě budu stát po jeho boku jako právoplatný smrtijed. Otec zuřil, když jsem odmítl a má matka mi pomohla zmizet,“ polknul.

Na jeho hlase bylo citelné, že se mu to všechno neříká snadno, a když se kolem Harryho ramen sevřela křečovitě ruka, věděl, že je svědkem něčeho jedinečného, protože emoce z Draca kapaly jako hutný olej.

„Když se to Voldemort dozvěděl, zabil ji. Viděl jsem to, než jsem utekl. Mučil ji, ponižoval, označil za zrádkyni. Ani ji nedopřál rychlou smrt, Harry. Upálil ji. Zaživa. A já jsem to sledoval ze svého úkrytu a nesměl jsem vydat ani hlásku, jinak bych se prozradil.“

„Promerlina, Draco,“ Harry už nedokázal svůj vzlyk zadržet.

Draco hrdinně dál pokračoval, i když ho zradily oči, které se v přítmí svíček viditelně leskly. „Otce mučil, ale nakonec ho nechal být. A víš co? Podle mě si to mučení ten sráč zasloužil. Zasloužil by si víc. Byla to jeho vina. Byla jeho vina, že jsme v takových sračkách skončili. Byla to jeho vina, že to nechal dojít tak daleko. Byla jeho vina, že nebyl dost chlap na to, aby svoji rodinu zabezpečil jinak. Byla jeho vina, že nás nedokázal ochránit. Ona se obětovala, abych já mohl žít a být volný. Tak moc mě milovala, že za to nasadila vlastní krk bez ohledu na to, jak moc to bude bolet.“

Harry už ani nebyl schopný slov, přitisknul se k Dracovi, aby ho objal a hrudník se mu začal divoce vzdouvat pod návalem slz. Nedokázal ten pláč zadržet. Narcissa Malfoyová byla jako jeho matka. Draco se od něj vlastně v mnohém nelišil. Možná, že jeho osud byl dokonce ještě krutější.

„Proč mi to teď říkáš, Draco?“ zašeptal mu do ucha. Lehký třas druhého těla mu napověděl, že ten příval citů už mladý Malfoy neustál a vyhledal oporu v pevném sevření.

Chvíli jen tak spolu leželi, nechali doznívat ty rozvířené emoce opájení vlastní přítomností. Po chvilce ticha Draco zase promluvil.

„Říkám ti to, protože poslední týdny jsem si uvědomil jednu věc. Uvědomil jsem si, že jsem měl celý život problémy s důvěrou. Odháněl jsem od sebe lidi, nikdy jsem nebyl na vztahy, nikdy jsem nevěřil ani vlastním přátelům, Salazare, nikdy jsem nevěřil ani vlastnímu otci. Práci bystrozora jsem si zvolil, protože to byla pro mě snadná cesta, jak s tou nedůvěrou pracovat. Protože podezřelým nevěří nikdo, čekal jsem, že mě někdo podrazí a veškerou pravdu si musíš najít sám. S nedůvěrou se v takové branži zkrátka počítá.“

„Chceš tím říct, že…“

„Chci tím říct, že kromě mojí matky, Harry, seš první člověk, kterému jsem kdy v životě věřil. To uvědomění se ve mně šířilo tak nějak pozvolna, po té tvojí eskapádě na odboru záhad… Myslel jsem si, žes zranil moje ego, ale nebyla to úplně pravda. Uvědomil jsem si, že jsem ti začal věřit, opravdu věřit, otvírat se ti a vzal jsem to jako zradu, křivdu. Bolelo to, protože si pro mě znamenal víc, než jsem si byl ochotný přiznat. Navíc jsem si uvědomil, že jsem tě málem ztratil taky. A tvoje pohlaví v tom vůbec nehrálo roli.“

Harry si dal ruku přes rty, aby se znovu nerozvzlykal, tentokrát dojetím. Kupodivu Draco si z toho ve své cynické povaze ani nehodlal dělat legraci.

„Důvěřuju ti. Teď už i vím a nejednou jsem to udělal, že bych ti svěřil vlastní život a ty víš, že já mám svůj zadek strašně rád,“ neubránil se zdvihnutí koutku, aby Harryho trochu rozptýlil. Aby oba dva rozptýlil. Potřebovali to.

„Jo, já ho mám taky rád,“ zazubil se Nebelvír. „Docela dost, řekl bych.“

„Možná, že bys mi to měl připomenout. Napadá mě způsob, jakým by to šlo zařídit,“ pryč byla ta pochmurná nálada, která se v mžiku oka překlenula v laciný flirt.

A když se plavovlasý mladík vrhnul k Nebevírově krku, aby ho obtěžkal jazykem v příslibu dalšího orgasmu, Harry věděl, že než od toho vážného tématu zase utečou, musí něco říct. Nahlas.

V Dracově tváři se objevil trucovitý výraz, když se druhý hoch odtáhl.

„Než zase vyzkratuješ můj mozek – a to rozhodně není stížnost – musím ti něco říct.“

„Ty taky dokážeš navodit atmosféru…“

„Draco,“ podíval se mu do očí, zatímco si do dlaní vzal jeho tvář. „Já tě nikdy nezradím. Přísahám. Vždycky tady budu pro tebe, budu oporou a tvým pilířem. V dobrém i ve zlém. Dokud nás smrt nerozdělí.“

„Dokud nás smrt nerozdělí.“

Potter si zasloužil ty orgasmy dva!

***

Jediná má láska musí být jediná má nenávist.

Ten cit vznikl předčasně a dozrál se zpožděním,

miluji toho, koho nenávidím.

(W.Shakespear)

FINITE INCANTATEM!

Děkuji všem, kteří zvládli tuhle povídku dočíst až sem. 

Pravdou je, že schovávám ještě pár vystřižených scén, ale nejsem si jistá, jestli je vůbec zveřejňovat, vesměs jsou to vystřižené dialogy z kontextu a scény ze starých kapitol nebo i pár scén, které měly navazovat na tohle (jo, kdysi jsem měla dokonce i ten pitomej nápad psát na to spin-off na Chirius s Drarry v pozadí, ten mě naštěstí přešel), takže mám pár scének ze Siriova pohledu. Uvidíme.

I tak jsem ráda, že byť jen pár jedinců (ale aspoň někdo) ocenilo moji kdysi osmiletou práci (což je spíš ostuda, když to někomu trvá tak dlouho). Svým způsobem mám tuhle svoji obludu docela ráda, i když mi už nevoní, jakým způsobem je psaná, nicméně nostalgie je nostalgie a jakmile s tím má člověk spojené i období života, hned to bere jinak.

A ano, vážení... Je to vážně stará povídka, vážně rozsáhlá a vážně mi nestojí za to, abych jí věnovala víc času. Aspoň ty minimální opravy jsem tak nějak zvládla, ale přepisovat text už prostě v plánu nemám a nikdy mít nebudu ;). Zkrátka a dobře - nechala jsem ho tak jak byl nejen proto, že nemám zájem do toho investovat čas, ale i proto, aby měl člověk porovnání s tím, jak jsem psala tehdy. Vím, že jsem tam pořád po sobě zanechala hromadu chyb, opakujících se slov a frází, ale byl to tak trochu i záměr. Kdybych psala tuto fanfikci dnes, věřte mi, že by měla úplně jinou podobu.

I tak patří velké díky všem. Jmenovitě Mioně a Karin za nepřetržitou chuť psát mi povzbudivé komentáře ;)