Fandom: Harry Potter
Když Sirius Black před časem překročil práh svého starého domova a Harry na vlastní oči mohl spatřit, že jeho snaha dostat ho ven z oblouku nepřišla vniveč, šeď všedních dní najednou nahradily barvy.
Modrá obloha, zelená tráva, zlaté slunce. Všude kolem najednou byl kolorit a tolik zapomenutá sytost. Smích. Štěstí. Černobílý svět plný smutku a utrpení jako by najednou byl jen pouhopouhou špatnou vzpomínkou namísto nevydařené minulosti.
Kdo by trpěl pro Draca Malfoye, když se zase na svět vrátil dlouhá léta oplakávaný kmotr, o kterého Harry přišel tak náhle, aniž by ho stihl lépe poznat?
Harry se Siriem tu noc nespali, protože si měli o čem povídat dlouhé hodiny a pořád to nebralo konce. Vypili spolu celou karafu čtyřicet devět let staré whisky, která se schovávala ve sklípku rodiny Blacků a která čekala, až bude vypita při vhodné příležitosti. Jaká příležitost by taky byla vhodnější než návrat zmizelého kmotra. Jediného člověka, kterého mohl Harry považovat za pravou rodinu.
Mladík v tom všem veselí úplně zapomněl na to, že někde na Malfoy Manor pobývá jistý Zmijozel s platinovými vlasy, který mu doslova zlomil srdce.
Noc byla příliš krátká na to, aby Harry mohl Siriovi zrekapitulovat svůj proběhnuvší život za posledních osmi let. Příliš krátká na to, aby mu detailně popsal kdejaký veselý nebo špatný zážitek.
Ještě o šesté hodině ranní oba dva seděli v křeslech v salónku, upíjeli ze sklenic, jejichž obsah opakovaně mizel, až po dopití celé karafy museli přejít na rudé víno.
Vzpomínali na společné časy, na Harryho rodiče, na zábavné chvilky, které spolu trávili před osudným dnem, kdy se jejich cesty rozdělily. Sirius Harrymu také nezapomněl z celého srdce poděkovat za vlastní oběť. Harryho to natolik v jeho podnapilém stavu dojalo, že se rozbrečel. Jeho kmotr naopak dojat jeho dojetím se rozbrečel taky. Možná za to ale také mohlo prázdné dno jejich sklenic. Protože nakonec nebylo co pít a to bylo nanejvýš znepokojivé, frustrující, trýznivé a žalostně dojímavé.
Nakonec se oba dva dojatě a uslzeně objali, načež v těsném objetí usnuli na pohovce.
***
Bolest hlavy nebyla nikdy tolik nelítostná jako dalšího dopoledne. Slunce – zlatavé a hřejivé i přes podzimní počasí - se skvělo skoro ve středu oblohy a svítilo oběma spáčům přímo do obličeje, kde šimralo do nosu.
Kocovina, která Harrymu bránila v tom, aby se byť jen o píď pohnul, přivolala zbožnou myšlenku o brzkém umírání. Jeho hlava se zřejmě zrovna dnes rozhodla, že si zahraje famfrpál. Připadalo mu jako by mu uvnitř lebky lítala zlatonka a odrážela se od jednoho ucha k druhému. Kde zůstal jeho mozek, to bylo záhadou, ale zřejmě se během noci rozpustil a vytekl ušima.
Teprve teplá ruka, která se za doprovodu mlaskotu a chrápotu, přehoupla přes jeho bok, ho dočista probrala. Sirius byl uprostřed tvrdého spánku a zdálo se, že s ním ani po těch letech v Oblouku alkohol nic tak hrozivého neudělal.
A pak Harry uslyšel ten smích. Ten hlasitý pobavený smích, který vycházel ode dveří.
Stačilo pár vteřin a byl na nohou. Kocovina nekocovina. Problém byl pouze v koordinaci, neboť jeho tělo se, jak bylo vidno, ještě úplně nezbavilo promile v krvi. To jeho nohám dávalo pěkně zabrat.
Remus Lupin tam stál opřený o rám dveří a s pobavením sledoval scénu před sebou. Přestože mu srdce bušilo zběsilou rychlostí, protože vidět po takové době svého nejlepšího kamaráda opět mezi živými byl zázrak, nenechal se tím unést. I když to pořád nechápal.
Když mu to dnes ráno Kingsley řekl, nevěřil svým uším. Byl to zázrak. Něco, co už nikdo nečekal a co si ani nedokázal nikdo představit, že bylo vůbec možné. A i když Pastorka vždycky považoval za důvěryhodného člověka a přítele, musel se o jeho slovech přesvědčit sám na vlastní oči. A nebylo těžké odhadovat, kde vůbec hledat.
A navíc – Harry byl zase Harry Potter. Zatímco byl zaneprázdněný a zaslepený vlastním neštěstím, přihodilo se jeho přátelům tolik nečekaných událostí.
Trochu se za sebe zastyděl. Vždyť mu unikly tak podstatné věci. Uvědomil si, jak Harriet v poslední době zanedbával, když nestihl ani zjistit, že se její původní já opět vrátilo v celé své přirozenosti.
Lakonicky zhodnotil situaci slovy: „Pohled pro bohy… A vlkodlaky, samozřejmě.“
Harry se na něj mírně usmál. Věděl, že kdyby více roztáhl rty, zřejmě by mu praskla hlava, tak se o to raději ani nepokoušel. Sirius byl stále uprostřed opojného spánku, nerušen přítomností dalších dvou osob. Černovlasý bystrozor se k němu otočil a rukou do něj vrtnul.
„Nech ho spát. Zaslouží si to,“ pohlédl na něj šťastně Remus a věnoval spícímu opilci něžný úsměv. „Ještě budeme mít spoustu času si spolu promluvit.“
Pak pohlédl na mladíka vedle něj a procedil, „Možná, že my bychom si taky mohli promluvit, co říkáš, Harry Pottere?“
Bylo to jako úder do tváře. Už dlouho ho nikdo neoslovil celým jeho pravým jménem. Jeho starým jménem. Vrátilo ho to do reality, ze které včera se Siriusem utekl. Chtěl to už konečně někomu říct. A Remus se jevil jako vhodný kandidát.
Chvíli na to už strávil dalších pár hodin popíjením silné kávy a srkáním odporných dryáků proti kocovině.
Kolem třetí hodiny odpolední se Tichošlápek spokojeně probral a se vší energií vkráčel rozjařeně do kuchyně. Ve chvíli, kdy spatřil Remuse, se mu rozzářily oči. Udělal pár prudkých kroků a v dva nádechy poté svého někdejšího přítele držel v náručí a točil s ním kolem dokola. Šťastný, že ho znovu může vidět.
***
„Řekni mi, Remusi, je pravda, co mi Harry říkal?“ optal se zamračeně toho večera Sirius, když seděli ještě pořád v kuchyni a vyměňovali si nejen hromadu sentimentálních vyznání, díků a šťastných úsměvů.
A zatímco si Harry se Siriusem mimo jiné vyměnili taky mokré obklady na čelo, aby utišili tu nepřetržitou bolest hlavy, Remus se s neidentifikovatelným pohledem ve tváři podíval do těch zelených očí, které se v ten moment klopily do stolu.
Muž s vlasy protkanými stříbrem se otočil na svého kamaráda. „Musíš být konkrétní, Siriusi, Harry toho jistě během včerejší noci napovídal mraky.“
„Ty a Snape?“ uhodil na něj muž, jehož tvář kdysi ztrhaná pobytem v Azkabanu, nyní působila o mnoho mlaději, než si kdo pamatoval. Nehodlal chodit kolem horké kaše, na to si byli s Remusem až příliš blízcí. A Náměsíčník věděl, že Tichošlápek navzdory faktu, že pocházel z aristokratické rodiny s tvrdou výchovou, neoplýval nijak zvlášť taktem.
„Hmm… To je…“
Sirius ho však nenechal domluvit. „U všech smrdutejch utrejchů, Remusi, já si vždycky myslel, že máš vkus!“
Harry pro jistotu složil hlavu na předloktí na stůl. Měl rád oba dva přítomné muže a nerad by byl důvodem jejich hádky nebo ve střetu jakýchkoliv zájmů, takže se pro jistotu vzdal postu soudce i kata. Nakonec zjistil, že tahle nová poloha vůbec není špatná a že i jeho žaludek se dokonce trochu zklidnil.
„Siriusi, nech toho, teď není vhodná doba abys…“
„Řekni, že to není vážné!“ pobídl ho prosebně bývalý Poberta.
„Ne, není.“
„Díky Merlinovým podkolenkám!“ oddychnul si Black a úlevně se usmál.
„Už ne,“ dodal Remus.
Černovlasá hlava Harryho Pottera se zdvihla zase od stolu a vyměnila vlastní pohodlí za zvídavý pohled směrem k vlkodlakovi.
„Rozešli jsme se,“ ujasnil mu to Remus, když viděl ten beznadějný výraz.
„C-cože?“ zašeptal nechápavě Vyvolený chlapec a s nevítanou pichlavě známou připomínkou vlastní situace, se mu tvář bolestivě nakrčila.
„Nějak jsme se nepohodli,“ připustil neochotně Remus. „Trochu víc… Řekl bych. Asi to byla od začátku chyba.“
„Ale to… Je neuvěřitelné,“ Harry byl natolik přesvědčený, že tihle dva spolu vydrží, že si už pomalu začínal zvykat i na to, že Remův partner je samotný Severus Snape.
„Chci říct, když to nevydrželo ani vám dvěma, jak by mohlo jiným… Uhm… Vám podobným?“ díky momentu překvapení úplně zapomněl na kocovinu a pokračoval ve svém přemýšlení. „Neříkám, že mám Snapea rád, ty víš, že se zrovna dvakrát nesneseme. Ale vypadali jste jako spokojený pár, svým dynamickým způsobem jste se doplňovali a nebyl jsem jedinej, kdo to vaše jiskření vnímal. Byly chvíle, kdy jsem vám to i záviděl. Prostě tomu nemůžu uvěřit. Co se stalo?“
„Harry!“ napomenul ho Sirius. „No snad nechceš Rema podporovat v tom jeho pochybném vztahu se Srabusem?“
„Siriusi,“ osopil se na něj Lupin, „ten Srabus má jméno.“
„Nezastávej se ho, Moony,“ zahučel Sirius nedůtklivě. „Nevšiml jsem si, že bys mě opravoval, když jsme byli ještě ve škole.“
„Tehdy jsem byl naivní slaboch. Časy i lidi se mění, Tichošlápku.“
„Srabus je pořád stejný parchant, nikdo mě nepřesvědčí o opaku!“
Remus na nic nečekal, zvedl se ze židle a beze slova šel ke krbu.
„Kam jdeš?“ následoval ho rozhořčený Black.
„Pokud chceš být nepříjemný a hrubý, Siriusi, i po tom letitém odloučení, kdy jsme tě všichni doslova oplakali, tak nevidím důvod, proč bych měl dál zůstávat, nechat se urážet a tyhle žvásty poslouchat,“ napřímil se v ramenou. Už to nebyl ten stydlivý nemocný kluk, o kterého míval Sirius starosti.
„Severus možná není žádný svatoušek, ale je to čestný člověk. Má můj respekt. A bohužel i moji lásku. Smiř se s tím. Jinak dál nemůžeme být přátelé. I přes skutečnosti, že už s ním nejsem. Nedočkáš se dne, kdy bych zhrzeně na něj začal házet špínu, ať už je situace jakákoliv. Sám víš, že jsem to nedělal nikdy. Ani když jsme byli ještě v Bradavicích,“ zatvářil se jako Minerva McGonagallová, když sebrala Nebelvíru několik desítek bodů. Navzdory tomu, že byl ten pohled dílem zklamaný a rozhořčený, byl taky pevný ve svém přesvědčení.
Očividně to zabralo, neboť bývalý vězeň polknul, až se mu zhoupnul na hrdle ohryzek a zalapal po dechu.
Poté se Remus Lupin otočil na Harryho a jeho výraz zjihl. „Děkuji ti za tvoje slova, Harry. Vážím si toho a předně jsem hrdý na to, že na rozdíl od Siriuse dokážeš zapomenout na staré křivdy.“
„A co se týče toho, o čem jsme mluvili,“ na chvíli se odmlčel, aby se poškrábal v prošedivělých vlasech, „dej mu čas. Já věřím tomu, že není všechno ztraceno.“
Harryho jeho slova potěšila, nicméně nesdílel se svým bývalým profesorem stejnou víru. Na to znal Draca Malfoye příliš, aby si mohl dělat podobné iluze. I přes to odevzdaně poděkoval.
Dlaň, kterou léta zdobily jizvy z divokých úplňků, se natáhla pro letaxový prášek. Dva kroky na to tělo vlkodlaka pohltily oslnivé nefritové plameny. Vrátil se do bytu, kde na něj nikdo nečekal. Na místo, které zelo nekonečnou prázdnotou, jež sypala sůl do čerstvých ran a doléhala na rozbolavělou duši.
***
Sirius se snažil usnout ve svém starém pokoji, který nikdo léta nepoužíval. Byl značně rozladěný.
Copak se všichni jeho blízcí zbláznili? Pouštět si Zmijozely k tělu?
Tak nejprve se dozvěděl, že jeho kmotřenec to jako ženská táhl s mladým Malfoyem. A pak, aby toho nebylo málo, mu ještě řeknou, že Remus se dal dohromady s tím protivným do černé magie zažraným netopýrem Srabusem? Co se to tu u všech Nebelvírů dělo, že se nechali ošálit zrovna jimi? Sirius si připadal jako by se dostal do jiné alternativní reality, kde se všichni jeho blízcí museli zbláznit. Všechno bylo tak chaotické, tak obrácené naruby.
Pro něj to bylo jako by žil další den hned poté, co spadl do kamenného oblouku, ale ostatním plynuly roky dál a jako by se opravdu za tu dobu změnili. Připadal si trochu jako vetřelec, který tady nemá co pohledávat. Jeho nejbližší – ti, které znával – už tady nebyli. Byli lapeni do sítí lstivých a prohnaných Zmijozelů, což mělo za důsledek, že dneska už z nich byl někdo jiný.
Jeho dětinská mysl nedokázala vstřebat všechny ty názory a pochopení ze strany ostatních. I Harry, přestože byl i po těch letech Blackovy absence pořád o dost mladší, se jevil rozumově vyspělejší, než byl on sám. Byl z něj dospělý a sečtělý muž.
Bylo to značně znepokojující. Nebo za to mohl tento prokletý dům? Dům plný černé magie, dům plný zmijozelské solidarity.
Obával se dalšího dne. Jestliže se k němu neustále dostávaly tyhle otřesné zprávy, co se asi tak dozví zítra? A pozítří? A další dny? Ještě někdo z jeho známých sešel z cesty? Ještě někdo se nechal zviklat?
Ale. Bylo tady to všudypřítomné ale, které tady bylo téměř vždycky, když v něčem vězel zádrhel. Ten nepříjemný pocit někde na dně žaludku, který Siriuse nutil nad vším dumat. Ten svíravý vjem, který mu nedovolil hodit to všechno za hlavu a stát si za svou pravdou.
ALE. To slovo jako by ho pronásledovalo vždy a všude. Ale. Možná se totiž choval opravdu jako sobec. Možná to uchopil za špatný konec. Možná byl přehnaně zaujatý. Jako pokaždé. Možná byl… Prostě Sirius Black.
Vždycky byl takový…
…blbec.
Vzdychl. Zachumlal se do teplé deky a zavřel oči. Nechtěl už nad tím přemýšlet. Hryzalo ho špatné svědomí a až příliš ho to znepokojovalo. Nutilo ho to analyzovat každou nuanci, nutilo ho to zacházet do protivných detailů a sebepoznání. A čím víc si uvědomoval, v čem se mýlil, tím spíš se začínal nenávidět. Sebereflexe uměla nejednoho člověka nepříjemně potrápit.
Zachoval se přesně tak, jak by se zachoval kdejaký pravý Black. Podle vzorce, kterému se celý život snažil vyhnout. Odsoudil někoho jen proto, že to neuměl přijmout. Tím hůř, že to udělal jednomu ze svých nejlepších přátel a to se prostě nedělalo.
Pokud dostal šanci na nový život, zřejmě by nebylo od věci se trochu polepšit. A pravděpodobně by mohl být víc tolerantní a vstřícnější. Už i proto, aby se jeho matka mohla roztrpčeně převalovat v hrobě!
Škodolibě se usmál. Za tohle to přece stálo.
Nakonec se nechal vtáhnout do Morfeovy náruče a poklidný spánek si ho přece jen té noci našel.
Komentáře