2. kapitola - Já nerad prohrávám!

Hermiona a Ron se opět někam spolu vytratili. Proč mě to udivuje? To je tento týden už potřetí, co jsem tady zůstal sám. Je svátek všech svatých a většina studentů jela na prodloužený víkend domů, aby ho oslavili spolu s rodinou. Já samozřejmě nemám kam jet, i když mi Weasleyovi nabízeli, abych přijel domů s Ginny, ale co bych to byl za kamaráda, kdybych tu nechal Rona samotného.

To jsem si zase něco vymyslel. Měl jsem raději jet s Ginny, určitě bych se bavil víc. Kdo měl vědět, že Hermiona nakonec zůstane taky a nepojede domů za rodiči, jak původně tvrdila?

Zase bych uviděl Freda a George, jak paní Weasleyové dělají naschvály. Možná by tam byl i Bill s Charliem. A co místo toho mám? Jsem tu sám se sebou, protože Hermiona ani Ron na mě nemají čas. Teď momentálně si někde vyměňují genetické informace a já tu jen sedím u krbu a zírám na plameny, jak olizují polena. To jsem to dopadl. Dokonce tu není ani Colin, aby mi permanentně zvedal mandle tím svým vzýváním. Připadám si jak to poleno v krbu, jen počkat, až se taky pod tíhou toho vedra rozpadnu.

Měl bych se jít aspoň projít. Všechno je lepší než tohle tupé zírání na nic.

***

Jakmile vylezu před bránu, čerstvý vzduch se mi nažene do plic. Aniž bych nad tím přemýšlel, zamířím si sednout k jezeru. Už dlouho jsem tam nebyl. Venku je vcelku ještě teplo na to, že už je pozdní podzim. Všude je barevné listí a mírně fouká chladný vítr. Mám rád, když mi pročechrává vlasy. Cítím se tak volný. Ta samota už na mě pak tolik nedoráží. Dokážu líp přemýšlet, ujasnit si a protřídit myšlenky.

Když odstoupím pár kroků od brány, uvidím před sebou siluetu, a jak se od ní valí kouř. Cigaretový kouř. Má zelenošedý šál. Je to někdo ze Zmijozelu. Automaticky se mi na tváři usídlí výraz nevole. Když popojdu ještě blíž, zastaví se mi srdce. Před očima se mi promítne zpomaleně vzpomínka z konce září. Stojí přede mnou Malfoy. Draco Malfoy. Zpropadený svůdce a falešník. Zkracuje se mi dech a zrychluje tep. Ale to by neměl, že?

Zatím si mě nevšiml, ale já můžu vidět, jak v pravé ruce mezi dvěma prsty drží cigaretu a pomalu si ji posouvá ke rtům. Pak vyfoukne kouř. Netušil jsem, že Malfoy kouří, není to spíš mudlovský zvyk?
Ale vypadá přitom hodně svůdně. Sexy! Cože? Jsem zralý na psychomága.

Taky jsem nevěděl, že je Malfoy na chlapečky, tak proč mě udivuje, že taky kouří? Asi jak co a jak podle chuti a taky záleží komu. Zasměju se nad vlastníma myšlenkama a vzápětí bych si za ty do nebe volající nechuťárny nejraději nafackoval. Přemýšlel jsem takhle i v minulosti? Stává se ze mě zvrhlík!

O mysl se mi otře znovu celá ta úchylná vzpomínka z té noci. Z noci, kdy jsem byl tím parchantem zneužitej. Z noci, která ve mně vyvolala neuvěřitelné vzrušení. Z noci, která mi ukázala nové možnosti. Z noci, na kterou nemůžu přestat myslet. Z noci s tím parchantem Malfoyem.

Od té doby jsme se jen míjeli a dokonce i ta stereotypní rivalita mezi námi nějak ustala. Jako bychom jeden druhého ignorovali. Nebo to tam vždycky mezi námi bylo, jen jsme nedokázali za ty dlouhý roky přijít na to, že se na celou věc díváme ze špatného úhlu. Vždycky mezi náma panovalo zvláštní napětí, ale kdo mohl tušit, že jsme to vzali za špatný konec? Promerlina, co si to tu namlouvám? Prober se, Harry, vždyť je to Malfoy!

Každopádně, teď bylo ticho jako před bouří. Ani žádné jízlivé přezdívky jsme si nevyměnili. To jsem byl tak špatný milenec?

Godricku, na co to jenom myslím? Ten prevít mě zneužil. Připravil o nevinnost, způsobil mi bolest. Zneuctil mě, znečistil! Způsobil mi újmu! Jo, přesně tu! A taky slast! Slyším, jak mě ten druhý hlásek v mojí hlavě upozorňuje, že ne všechno z té noci bylo špatné. Spíš naopak. Pocítil jsem snad k němu něco jako… Náklonnost? No fuj?!

Sledoval jsem, jak Malfoy naposledy natáhl cigaretový kouř, a pak ten špaček odhodil a zašlápl.  Hned při dalším nádechu se otočil zpříma na mě! Nečekal mě tady, ostatně ani já jeho, že jo. Ale zkoprněle jsem se díval, jak se otáčí a ten jeho ostříží zrak si mě všimne. Vyletí mu obočí do čela a mlčky mě jen tak přeměří.

Hleděl jsem na něj vykuleně, ale nebyl jsem schopný ze sebe vydat jakoukoliv hlásku. Na jeho obličeji se roztáhl škodolibý úcul.

Po chvíli promluvil jako první. „Ale ale, Potty, copak tu děláš? Šmíruješ mě?“

Jeho tón mě probere z transu a já opáčím jedovatě: „Tos uhádl!“

„Nemůžeš na mě zapomenout? Řekni, Pottere, myslíš na mě? Vzpomínáš na naši noc?“ vůbec si nedělá vrásky a necítí žádný rozpaky.

Pokračuje dál s posměchem a krůček po krůčku se ke mně přibližuje. „Honíš si ho před spaním a představuješ si přitom mě, jak se tě dotýkám? Jak tě laskám a jak ti to dělám?“

Nemůžu uvěřit tomu, co mi tu právě vykládá. Cítím se nepříjemně a zároveň mě to jeho bezostyšné rýpání vzrušuje. Asi nejsem úplně normální. Co by asi na to řekla teta Petúnie? A strýc Vernon? A co je mi vlastně do toho, co by na to řekli ti dva? Nesnáší mě tak či tak. Je jedno, jestli s Malfoyem v kalhotách nebo bez něj.

„Ty si nějak věříš, Malfoyi!“ nedopustím, aby mě dostal na kolena. No, i když… Podle toho jakým způsobem. Cože? Na co to zase myslím? Jsem nechutný a hnusím se sám sobě!

„Možná to bude tím, že cítím, jak se na mě neustále díváš. Jak po mně toužíš, jak hladovíš po mých dotycích!“ pokračuje, jako bych vůbec nic neřekl. To je prostě Malfoy. Arogantní, sebestředný a pohledný. Sakra pohledný! Morgano stůj při mně. Mě vzrušuje Draco zatracený Malfoy. Navzdory svým myšlenkám si dovolím nahlas oponovat, „Si asi upadl na hlavu, nebolí tě?“ couvnu, protože ten prevít je nějak nebezpečně blízko a já nechci být v blízkosti jeho těla. Proč vlastně? Nemá mě na něm co děsit. Nebo jo?

Nic neřekne, jen se pořád kření tím svým výmluvným úsměvem, který nevěstí nic dobrýho. Pořád se snažím couvat, protože on se ke mně víc a víc blíží. Dívám se do jeho šedých očí, jak mě analyzují s dychtivostí, která je na první pohled čitelná. Jo, už dokážu identifikovat, co ten pohled znamená. Moc dobře si ho pamatuju z posledního setkání. Dychtivost, to je ten přesný výraz. Hlad, touha, chuť vlastnit a získat. Plenit. Dobývat! Jsem pro něj jen trofej?

Pořád couvám, ale můj poslední krok něco přibrzdí. A sakra, zeď. Ta je tu jako naschvál. To se může stát pouze mně! K čertu, Pottere, to se občas nemůžeš dívat kolem sebe a ne pořád do těch protivně žhnoucích očí? Uhranul mě!

Sotva stihnu zareagovat, když v tom na sobě ucítím něčí dech a kamenný reliéf se mi zabodne do lopatek, jak jeho váha přitiskne tu moji na zeď. Vnímám, jak Malfoy chytne moje ruce a dá mi je vedle hlavy, což mu líp zpřístupní dosah k mýmu obličeji. Vysměje se mi přímo u nosu, načež ucítím jeho vánkem zledovatělé rty, jak se přisají na ty moje. Zprvu jenom letmo a něžně, ale už v ten moment se snažím zabránit tomu, aby se mi začala třást kolena.

Pak se špičkou jazyka dotkne mýho dolního rtu a já otevřu samým vzrušením ústa. Využije mojí nepozornosti a vklouzne s ním dovnitř a naše jazyky se spojí. Začnou hrát nebezpečně hru o to, kdo vyhraje nad kým, a kdo si koho podmaní. Jako bychom to zase byli my dva, rivalové, a soupeřili spolu. Pustí moje ruce a já mu je omotám kolem krku, zatímco jeho vlastní putují k mému pasu. Asi jsem se už naprosto zbláznil, jinak bych tuhle podivnou hru o nadvládu nehrál. Ke všemu v jeho prospěch. Přitiskne se ke mně ještě víc a já cítím jeho vzdouvající se vzrušení, jak se mi otře o stehno, a to ve mně vyvolává ještě intenzivnější pocit chtíče a touhy. Zasměje se mi do úst. Nakonec se odtrhne, aniž by mě vlastně pustil.

„Já věděl, že si dáš říct… Harry,“ zase mi řekne jménem.

Z jeho rtů to zní jako přednes nějaké zvukomalebné poezie. Tak svůdně, nadpřirozeně a tajemně. A hlavně zimomřivě a krásně. Zahledí se mi do očí a já vidím, jak má rozšířené zorničky. Šeď z duhovek se mu skoro vytratila z očí a jsou vidět jen temné černé hlubiny, které působí démonicky. A hlavně mě vábí, jako mouchu na lep. Rty má zarudlé od polibku a tep jeho srdce mi naráží do hrudníku o sto šest. Cítím, jak dril toho svalu chvátá a sděluje mi tím, že ani on není tak v pohodě, jak se snaží tvářit.

Znovu se políbíme, tentokrát na můj popud. Nevydržel jsem to. Nemohl jsem se odtrhnout od těch rudých rtů, které nabízely všechno, po čem jsem v tuhle chvíli toužil. Které tentokrát nebraly, ale dávaly. A konečně musím sám sobě přiznat, že chci, aby mi patřily. Fakt nemá smysl to sám sobě popírat. Stačí se na něj podívat a srdce mi tluče tak zběsile, že cítím ten tlukot i ve spáncích.

Je tak hezkej a k mému překvapení i něžnej. Tak netypicky něžnej na to, kým vlastně je. Vždycky jsem si myslel, že je to necitelný a arogantní blbec.

Kdo ví, možná, že tak vystupuje záměrně, vlastně ho tak dobře neznám, dělám jen závěry. Jeho chování teď ale mění pravidla. Když ty jeho rajcovní rty nežvaní nesmysly, když nepropouštějí ty urážlivý slova, jsou jedny z nejerotičtějších, jaké jsem kdy viděl. Jeho polibek mi vždy napoví, co v sobě skrývá, co je třeba ještě víc prozkoumat.

Odtrhneme se od sebe. Podívá se na mě se zdviženým obočím. Nejspíš se musím tvářit překvapeně, zmateně a zároveň tak nějak divně, teda podle toho, co jsem měl na jazyku – kromě jeho jazyku – a podle toho, jak se teď tváří on.

„Máš něco na srdci?“ zeptá se mě s klidem.

„Asi šelest,“ opáčím žertem, přísahal bych, že cítím, jak mi v žilách vře krev.

„A jinak nic víc?“ zazubí se.

„Mohl by nás někdo vidět,“ sdělím mu nervózně.

„Stydíš se za mě?“ prohlásí tak zvláštně Nemalfoyovsky, až se mi skoro zatočí hlava. Ten dotaz zněl na něj tak netradičně, vůbec když si člověk uvědomí, s kým mluví. Co to znamená, že bych se za něj měl stydět?

„Měl bych?“ zamrkám, nevím, co v takové situací říkat. Kdo by si kdy myslel, že někdy v takový situaci vůbec budu, vždyť je to směšný.

„Pojď, Pottere, půjdeme ke mně,“ chytne mě za ruku a táhne mě za sebou. Sotva stačím zpracovat, co řekl, jak rychle jednal. A sotva stíhám dělat cokoliv, myslím, že můj mozek už dávno zkratoval. V jeho přítomnosti neumím nikdy udržet tvář.

Než si uvědomím, kudy jsme vlastně šli, ocitáme se před vchodem do jeho komnat ve sklepení. Jo, tady už jsem byl. Nedávno a odnesl jsem si odtud velmi zajímavé a intenzivní vzpomínky, které mě zřejmě budou už pronásledovat do konce života. Jen teď netuším, jestli je to správně nebo ne. Měl bych cítit strach, měl bych cítit hanbu, měl bych se cítit zmateně nebo zneužitý, ale ani jedno z toho necítím. Jediný, co teď vnímám, je pocit úlevy, dojem, že dělám správnou věc. A už dlouho jsem nic podobného neprožíval. Je velmi příjemný po dlouhé době zase… Prostě cítit. Ať už je to cokoliv.

Zastavím se a podívám se na dveře. Draco si mě prohlíží, a pak se usměje. Ale není v tom žádná škodolibost, působí trochu ustaraně. Je to divnej pocit. Odkdy se takhle Malfoy tváří?

„Co? Chceš si snad zase zahrát famfrpál? Abych tě znovu porazil? Nebo tě přesvědčím i jinak?“

„Tentokrát bys mě neporazil, už žádný švindly a začarovaný zlatonky, Malfoyi,“ nadhodím docela klidně a tajemně se na něj usměju se zdviženým koutkem.

Zatváří se zrcadlově stejně. „Ale no tak, já přece nerad prohrávám, to nevíš?“

„Nepotřebuju hrát famfrpál, abych věděl, co chci udělat. Jsem tady snad dobrovolně nebo ne?“ zareaguju na jeho vyhýbavou odpověď.

Ztratil řeč. Snad prvně v životě vidím, že Draco Malfoy ztratil řeč. Umlčel jsem Malfoye! Dostanu za to něco? Dvacet bodů pro Nebelvír!

Nejspíš moji odpověď neočekával. Jeho mysl teď asi těžko trávila fakt, že ať už by na tohle jindy opáčil jakkoliv, muselo by to mít negativní podtext. Prostě ze zvyku a z plezíru, jen aby mi mohl oponovat. Jako to bývalo naším modus operandi. Proto teď neexistovala správná odpověď. A on teď určitě vůbec nestál o hádky, narušilo by to atmosféru. A já se v duchu modlil, aby mi neodpověděl něco pro něj typicky jízlivého, jinak bych si to v tu ránu rozmyslel.

Jako by četl moje myšlenky a jenom krátce přikývl. Zřejmě tušil, co by dal všanc. Jemně se usmál a řekl bych, že na danou situaci výmluvně a skoro až romanticky? Snad nezačnu mít o něm mylné představy, že je to skrytý romantik za maskou arogantního cholerika.

Mezitím otevřel dveře do svých komnat a vyzval mě, abych vstoupil dál, což jsem se skrytým zanícením, které překvapilo i mě samotného, udělal.

„Vítej v mé komnatě, Harry, zase,“ prohlédne si mě a zavře za sebou kouzlem.

Odfrknu si, ale nic na to neřeknu.

„Nechtěl by sis odložit?“ nadhodí laškovně a olízne si dolní ret jazykem. „Ale dnes tě k ničemu nenutím,“ doplní hravě.

Jako hypnotizovaný sleduju ten pohyb smyslného jazyka a bez váhání si svleču horní svršky, nepřemýšlím vůbec o tom, co dělám. Stejně by šly dolů, tak na co otálet. Už jsem si dávno přiznal, že nepotřebuju žádné neporušitelné sliby, abych mohl s Dracem být.

Stačí jen dva kroky a naše rty se znovu spojí. Draco překročil tu zbytečnou hranici čekání a podnítil útok na mé rty. Nutno říct, že jsem ho ochotně uvítal. Cítím, jak se mi točí hlava. Jak mi v žilách vře krev. Jak se hromadí do žádostivých partií těla u pasu. Jak můj mozek nadobro vypíná a nechává instinkt naplněný touhou převzít vládu nad tělem a udělat čáru přes rozpočet rozumu.

Opilý výsadou sdílet něco nepoznaného se svým rivalem, oplácím mu jeho polibky. Dychtivě, se stejnou touhou, se stejným hladem a nenasytností. Bylo to dlouho, moc dlouho. V podstatě jsem jen čekal, až dostanu odvahu, abych sám před sebou přiznal, jak moc po něm toužím. Je z něj cítit nikotin, ale je mi to jedno, protože bych se v něm nejraději utopil.

Zamotám prsty do jeho hebkých vlasů a přitisknu své natěšené tělo na jeho trup. Není pochyb o tom, že by jeho zájem nebyl opravdový, protože když mu kolenem rozkročím nohy, narazím na dost impozantní bouli v kalhotách. Občasný tichý sten a nenechavé ruky jsou taky dost viditelným důkazem. Ten polibek trvá věčnost, je jako nečekaná vichřice uprostřed léta. Je to živočišné, je to divoké, je to krásné. V hlavě mám pusto prázdno a v srdci toho pro změnu mám až příliš. Je vůbec možný, abych něco tak intenzivního cítil právě ke svému rivalovi?

Ani nevím, kdo převzal tu iniciativu, kdo z koho serval oblečení dřív, ale v samotném opojení to bylo nepodstatné. Když pár úderů srdce poté na zemi leží hromádka, tisknu se proti té bledé pokožce. Hřeje a já chci víc.

Ani nevím, jak se to celé odehrálo, ale v dalším okamžiku jsme prostě leželi na posteli. Celí nazí. Draco pode mnou a já na něm, zapřený lokty o měkkou matraci a s jeho stehny okolo mýho pasu. Vzrušující podívaná.

Vzájemnými dotyky poznáváme svá těla a citlivá místa na kůži. Třeme o sebe klíny, vzdycháme si do rtů. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak nádherný. A vůbec s klukem. S Dracem Malfoyem, s mým dlouholetým nepřítelem ze Zmijozelu, kterýho jsem nejednou chtěl zabít. Jsem rád, že se mi to nepovedlo.

Není to ironie? Měl bych být tím chaosem ve vlastní hlavě vyděšenej, měl bych vyšilovat a nebo si snad všechno tohle omlouvat nějakým zkratem, nepříčetností, stresem, co já vím. Tak proč se mi chce smát a namísto toho jsem si jistej, že ho prostě chci? Chci ho pohltit, chci si ho podmanit, chci, aby si podmanil on mě. Je mi jedno, jak to uděláme, ale bylo tady pár věcí, co jsem ještě nezkusil a co mě lákaly.

Draco mi toho posledně dost ukázal a já jsem se rozhodl, že tuhle výhodu dneska obrátím proti němu. Převzal jsem otěže, a jak se zdálo, přesně to ode mě očekával, protože jen odevzdaně a poslušně ležel ve vší nahotě a parádě s nádobíčkem nalitým krví. Vypadal stejně natěšenej jako já. A když jsem se podíval na špičku jeho penisu, která se lákavě leskla, olízl jsem si rty.
Tam se taky dostaneme, ostatně noc je mladá a my taky.

Jazykem jsem se dotknul toho drobného hrášku na jeho hrudi a cítil jsem, jak se pode mnou napnul. Naskočila mu husí kůže, usmál jsem se a pokračoval dál vlhkou špičkou jazyka, abych opsal trajektorii po jeho bledé kůži jako putující slimák.

Obkroužil jsem jednu bradavku a vzápětí i druhou. Svíjel se pode mnou jako ten příslovečný had, kterého jeho kolej má ve znamení. Natočil jsem obličej stranou a všiml si, jak má přivřená víčka a otevřené rty, ze kterých vycházely tak fantastické zvuky a steny. Přesunul jsem se níž k pupíku.

„Harry,“ uniklo Dracovi tiše z úst. „Já už to nevydržím.“

A jako na povel jsem otevřel rty a uchvátil mezi rty jeho pulsující orgán, který tolik žadonil o pozornost. Chvíli jsem si zvykal jen na ten zvláštní pocit, že něco takového vůbec dělám. Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych se kdy k něčemu takovému přiblížil, natož to dělal. Zpočátku jsem pokoušel, co jaký pohyb dokáže, jak se jeho steny zrcadlily v soulady s pohybem mých rtů a jazyka. Kmital jsem jazykem po obvodu, sál jsem, stahoval pohybem předkožku a pokaždé mě za to odměnil zvukem, který způsobil, že v mém vlastním klíně to se zájmem zacukalo.

Pravou rukou jsem uchopil jeho varlata a zlehka stiskl. Přesně tak, jak to mám rád já sám. Druhou rukou jsem obemknul jeho krví nalitý penis a začal rytmicky popojíždět jak rukou, tak svými rty. Systematicky jsem ho dráždil a bylo pomalu jasné, že se blíží k vrcholu. Dýchal mělce a rychle se mu vzdouval hrudník. Hlavu měl zakloněnou a ruce měl zaťaté do pokrývky pod námi.

Zkusmo jsem mu ještě několikrát s vervou olízl špičku, načež jsem prudce pohltil celou tvrdost. Hlasitý sten na to už vykřikl moje jméno, zatímco jsem v puse ucítil něco horkého a slaného. Prudký proud sperma neustával a já se přinutil začít polykat, i když to nebylo pohodlné a už vůbec ne chutné. Ale za výraz v Dracově tváři to stálo.

Popadl dech, byl zarudlý a měl ještě pořád zavřená víčka. Pták v mém klíně byl tak tvrdý jako nikdy. Srdce mi divoce bušilo a já jsem najednou zatoužil cítit kolem sebe jeho teplo, vzít si ho a udělat se do něj způsobem, že zítra nebude moct chodit.

Trocha Dracova sperma uvízla na jeho podbřišku a když jsem viděl, jak se tam leskne, zdvihl jsem koutek nad novým nápadem.

Vzal jsem trochu Dracova spermatu na prsty a neomylně s nimi zamířil k cíli, kde jsem začal dráždit jeho vstup. Napnul se, ale nic neřekl. Otevřel oči a podíval se přímo na mě.

„Pokračuj, Harry,“ pronesl tiše.

Zasunul jsem dovnitř první prst a snažil se ho rozevřít co nejméně bolestivě, abych mohl hned na to přidat druhý a třetí. Chvíli jsem hledal to, co minule u mě našel Draco. Jak jsem se zvládl informovat, byla to prostata. Chtěl jsem, aby cítil to samé, co posledně já, protože to byl nepopsatelný zážitek. Chvilku jsem tápal v jeho horkém sevření, ale po nějaké chvíli se mi to podařilo. Poznal jsem to nejen podle toho, že jsem nahmatal menší výběžek, ale to jak Draco zareagoval, bylo daleko víc usvědčující. A v neposlední řadě na to zareagoval i jeho penis, který sebou párkrát zacukal a začal projevovat zájem. Dal jsem si hodně záležet, aby mu to bylo příjemné a aby ho to dostatečně nabudilo a podle zrychlujících nádechů a výdechů to vypadalo, že odvádím sakra dobrou práci.

„Harry, chci tě, u Salazara, strašně tě chci. Opíchej mě,“ žadonil a vůbec nepřemýšlel nad tím, jak moc Nemalfoyovsky teď zněl.

Draco Malfoy mě žádal, abych si ho vzal. Téměř prosil a lacině se nabízel. Té žádosti se nedalo odolat. Vzal jsem ještě trochu toho mazlavého semene, přidal jedno malé šikovné kouzlo a vzápětí do něj co nejjemněji vniknul. Chvíli jsem v něm byl jen špičkou, aby si na ten výpad zvyknul, a když jsem se konečně zasunul do pevného objetí jeho těla, snažil jsem se přesně trefit bod, který jsem před okamžikem nahmatal prsty. Vyjekl a pevně mi sevřel paži. Donutilo mě to vzdychnout. Vysunul jsem se, znovu pomalu přirazil a přesně trefil jeho prostatu. Dracův penis, který ještě před chvílí ztrácel zájem, znovu ožil v plné kráse. Mládí a magie byly vždy naší výhodou.

Byl to úžasný pocit. Být uvnitř, cítit jeho vůni, vzít si ho, přemýšlet nad ním jako by byl můj. Bylo to tak intenzivní, tak vzrušující.

Začal jsem mírně pohybovat pánví dopředu a zpátky. Cítil jsem, jak mi Draco chtivě vychází vstříc. Sklonil jsem se k němu, abych uvěznil jeho dlouho neochutnané rty. Věnoval mi neuvěřitelně vášnivý polibek a přitiskl se ke mně ještě víc.

S bledými stehny omotanými kolem boků, jsem se snažil, abych mu co nejvíc působil slast. Ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem měl zastřené smysly tím, jakou rozkoš to přinášelo mně.

Dopředu, dozadu, dopředu a zase znovu. Ještě jednou a víc a víc. Rychleji a hlouběji. Prudčeji. Racionální uvažování vzalo dávno roha, když jsem začal přirážet tak divoce, že se na těle nás obou začal lesknout pot. Touha po vrcholu byla instinktivní a Malfoy si teda vůbec nestěžoval.

Cítil jsem, jak mi v klíně tepá, jak uvnitř mého těla probíhá neskutečný ohňostroj pocitů a vzrušení se s dalšími přírazy jen stupňovalo. Začal jsem dýchat ještě naléhavěji. Na břiše jsem cítil tvrdý náraz. To Dracova naběhlá erekce se hlásila o slovo. Ale čím víc jsem se v něm pohyboval, tím víc se rosila jeho zrudlá špička. Na povrchu se ukázalo několik čirých kapiček a jen ten pohled ve mně vyvolával něco neskutečného.

A pak se to stalo. Ještě jsem několikrát přirazil, lavina přicházejícího orgasmu na mě začínala doléhat. Velký vír vjemů, emocí a stimulů přejal nadvládu nad mým tělem a já se do Draca živočišně udělal. Sevřel jsem pevně víčka a za nimi jsem viděl hotový ohňostroj barev. Byl to ten nejúžasnější orgasmus v mém životě. Ještě lepší, než ten poslední. A Draco, jako by se mnou prožíval moje pocity, se téměř ve stejnou chvíli mně udělal taky, aniž bych se ho dotknul. Bylo v tom něco vzájemného a přesahujícího moje chápání.

Ležel jsem na něm a popadal dech. Cítil jsem harmonii. Cítil jsem se v bezpečí.

„Miluju tě,“ zaznělo najednou tiše a rozpačitě z jeho rtů. Natočil se, aby se mi podíval do očí a bylo vidět, že to myslí upřímně. To jsem mu tak vyšukal mozek, že mu přeskočilo?

„Cože?“

Ještě před chvíli jsem se cítil unavený, vykostěný a spokojený. Jedno tiché prohlášení všechno naprosto změnilo. Polknul jsem a únava byla tatam. Natáhl ke mně ruku, ale já se jí vyhnul a hbitě se dostal z postele, abych se postavil na nohy, hlavně co nejdál od něj.

Nechtěl jsem vidět výraz v jeho tváři, tak jsem začal hledat oblečení. Slyšel jsem jen, jak se něco pohnulo, a v další vteřině jsem si jen všiml, že se sedl na kraj postele. Odhodlal jsem se mu na krátký moment podívat do tváře a mě zabolelo u srdce. Malfoy se tvářil jako pes, který právě dostal výprask. Schoulený do sebe a s výrazem, který mě nutil k sebe nenávisti.

Pak se zamračil a napřímil.

„Slyšels dobře,“ řekl s tak kamennou tváří, jako by e před chvílí vůbec netvářil jako oběť domácího násilí. „Miluju tě a chci tě už hrozně dlouho. Trvalo mi, než jsem pochopil, co ta rivalita mezi námi znamená, ale teď jsem si už jistý a vím, že ani já tobě nejsem lhostejný. Když jsem si tě tehdy vyhrál v tom zápase, už jsem svoji domněnku jen potvrdil, protože to byla nejúžasnější noc v mým zatraceným životě.“

„Tohle,“ zasekl jsem se, nevěděl jsem, co říct. Krucinál, na tohle nebylo co říct. Takové vyznání jsem teda vůbec nečekal a už vůbec ne od něj. Bylo to celé postavené na hlavu! Ještě před pár hodinami jsem přemýšlel, jestli si se mnou nezahrává, jestli to myslí vážně a dal bych krk za to, že jsem si přál, ať to myslí vážně. Ale teď? Řekne mi tohle a já se najednou cítím zatlačený do kouta. Vyděšený. Bez možnosti se bránit.

„Ne, tohle není možný,“ sebral jsem ze země zbytek oblečení a oblékl se rekordní rychlostí, jen abych se necítil tak nahý. Přeneseně i fyzicky.

Pohltil mě pocit viny. Kromě toho bublajícího strachu jsem měl pocit, že jsem nechal věci zajít příliš daleko, že je to celé moje vina. Jak jsem to mohl dopustit? Jak se to vůbec stalo, že se do mě Draco zamiloval?

Vůbec jsem neměl dopustit, abychom se intimně sblížili, abychom spolu sdíleli něco tak osobního.

Hořkost v hrdle mi našeptávala, že jsem se choval způsobem, který mohl Malfoyovi mylně nastínit, že cítím vlastně totéž co on. Ale já necítím! Nebo ano?

Jistěže ne. Byl jsem celý zmatený. Musel jsem rychle pryč. Co nejrychleji. Hned! Popadl jsem svoji hůlku a kvapně zamířil ke dveřím.

„Kam jdeš?“ otázal se vylekaně Malfoy.

„Na čerstvý vzduch,“ odpověděl jsem lhostejně a rychle vypadnul z jámy lvové.

„Počkej,“ zakřičel za mnou, a pak ještě něco dodal, ale já jsem ho už neslyšel.

Byl jsem daleko od jeho komnat a vzdaloval jsem se i ze sklepení. Z chodeb bradavického hradu. Ven, na pozemky. Na čerstvý vzduch. Musel jsem si rychle pročistit myšlenky. Popadl jsem se za hlavu. Tak Draco Malfoy mě miluje. Svět se musel zbláznit a osud se mi právě vysmíval někde nahoře v severní věži.

A co mám sakra jako dělat teď?

„Harry?“ ozval se za mnou ženský hlas. Stála tam Hermiona. Ruku v ruce s Ronem.

„Ahoj kámo,“ usmál se na Ron. „Čekáš na nás?“

„J-jo,“ pronesl jsem lživě, akorát mi to přišlo vhod. Díky Merlinovi za Rona a Hermionu. Jinak bych se asi musel zbláznit.

***

Když jsme odcházeli z pozemků, přísahal bych, že jsem ještě kousek u brány viděl pramen plavých vlasů a jeden pár ocelových očí. Dívaly se zklamaně, zrazeně. Na krátký okamžik jsem měl problém se zhluboka nadechnout, jak mě píchlo v hrudi.