3. kapitola - Kdo z nás vlastně prohrál?

Vánoce jsem nikdy v dětství neměl moc rád. V posledních letech jsem na tom byl ale o dost líp, protože když jsem trávil svátky v Bradavicích s přáteli, kteří mě měli rádi, začal jsem je vnímat docela jinak. Letos ale vidina blížících se svátku nebyla moc příjemná. Ron s Hermionou se rozhodli, že spolu poprvé a oficiálně stráví svátky sami a vyzkouší tak, jestli je jejich vztah pevný natolik, aby to spolu zvládli.

Nemohl jsem se za to na ně zlobit, jednou budu mít taky vlastní život, pokud všechen ten balast s hadím ksichtem přežiju. Nemůžu se pořád upínat na svoje kamarády, kteří jsou beze mě šťastní. Takže jestli mě tady letos nechají samotného, bude to zkouška i pro mě, protože jednou to dopadne tak, že založí rodinu a já budu navíc a budu se s tím muset smířit.

Všichni Weasleyové pojedou s rodinou do Rumunska za Charliem. Sice se mě Ginny s ruměncem ve tváři ptala, jestli bych nechtěl jet s nimi, ale přišlo mi to divný. Hlavně takový nevhodný, a tak jsem s poděkováním odmítl. Přece jenom jsou to rodinné svátky a měli by být jako rodina spolu pohromadě a můžeme se tvářit, že jeden navíc nevadí, ale já jsem nikdy nebyl člen rodiny.

Dneska byl poslední den vyučování. Snape stihl ještě na poslední chvíli napařit pár školních trestů a odebrat aspoň padesát bodů každé koleji. Samozřejmě mimo Zmijozel. Mě z toho dneska k mému velkému překvapení vynechal. Možná za to mohla nějaká sváteční nálada, zasmál jsem se v duchu. Duch Vánoc a tak, tak Pottera nepošleme přece cídit měděné kotlíky velikosti tři nebo leštit baňky pop oslizlých utrejších.

Brouzdal jsem po chodbě a přemýšlel. Teď jsou Vánoce, za chvíli budou Velikonoce a než se naděju, bude konec školního roku a zase prázdniny. A s nimi zase cesta do Surrey k mým příbuzným, kteří mě budou buď ignorovat, nebo šikanovat. Volil bych tu první možnost. Ale možná zase nechám omylem v kuchyni otevřenou učebnici lektvarů na stránce s jedy a toxiny. Posledně to mělo úspěch.

Od doby, co se Ron s Hermionou dali dohromady, jsem se cítil docela osamocený. Ne, že bych jim to nepřál, konečně jim to oběma došlo, že patří k sobě, ale už neměli tím pádem tolik času na mě. A já jsem zůstal sám jako kůl v plotě. Občas mi dělala společnost Ginny. Její záměry mi byly nad slunce jasné a pravdou bylo, že jsem ji prostě nedokázal vidět jinak než jako mladší sestru. Dean s Seamusem nikdy nepatřili k těm, se kterými bych se dokázal hodiny bavit a smát a Nevilla jsem skoro nepotkával. Že by si taky někoho našel, když se tak často vytrácel?

Tiché přítmí hradu mi poskytlo útočiště, potřeboval jsem si utřídit myšlenky. V nebelvírské věži byl vždycky hukot jako ve včelím roji, nedalo se tam moc přemýšlet a rozjímat. Ke všemu se teď všichni balili, loučili a užívali si poslední společný večer, než odjedou na prázdniny domů. Jako oni se všichni těšili, až se dostanou z Bradavic domů, já jsem se každý rok těšil, až se z domova dostanu konečně do Bradavic. Osudy lidí se různí.

Byla mi trochu zima, hrad byl starý a chodby z ledového kamene. Louče nehřály tak, aby se u nich člověk zahřál. Vím, že na zahřátí existovalo kouzlo, ale nebyl jsem schopný si ho vybavit. Hermiona by už dávno věděla.

Narazil jsem na Šedivou dámu, utírala si nos kapesníkem a pofňukávala. No, co má po smrti taky duch asi dělat. Dvakrát jsem narazil na Krvavého Barona, jak proplul zdí a smál se. Jednou se o mě otřel a ani si toho nevšiml. Nebo taky možná prostě dělal, že mě nevidí. Jeho krví zbrocená uniforma působila vážně nechutně.

Jednou jsem prošel kolem nějakých studentů, kteří radostně klábosili o tom, co budou dělat o prázdninách a zhruba před půl hodinou jsem potkal profesorku Sinistrovou. Ale po zbytek večera jsem nenarazil už na nikoho, rozprostřel se naprostý klid, v hradu nebyla ani noha. Pohyblivé schodiště jako by tušilo, že si nemá z koho dělat šprťouchlata, poslušně drželo a ani jednou neprohodilo zlotřile schody.

Zhluboka jsem si povzdechl, konečně jsem měl pocit, že jsem dosáhl vnitřního klidu. Koneckonců jsem byl na místě, které jsem ve svém životě nejvíc zbožňoval. Až jednou opustím Bradavice, ponesu to těžce. Konečně klid a mír. Teda aspoň jsem si to myslel, dokud jsem zpoza rohu nezaslechl hádku.

„Vypadni, Gregory! Kolikrát ti mám vykládat, že nestojím o to, abys mi lezl do zadku. Jsem v pohodě a nic mi není, tak mi dej pokoj.“

„Ale Draco…“

„Nevím, o co ti jde. Běž si za Crabbem, beztak si toho máte hodně co říct… Jako obvykle,“ tón Malfoyova hlasu zněl zpola útočně, zpola ironicky, ani se to nesnažil skrývat.

Sakra. Malfoy! Zatrnulo ve mně. Celou dobu jsem se mu snažil vyhýbat, jak jen to šlo. Celý čas jsem se snažil ignorovat ty jeho podivný pohledy. U snídaně, u oběda, u večeře. Ve společných hodinách, nebo kdekoliv jinde, když jsme na sebe náhodou narazili.

Nedokázal jsem z myšlenek vypudit to, co mi posledně řekl.  Že mě miluje. Těžko jsem to zpracovával i proto, že jsem nikdy nevěřil, že Malfoy taky umí milovat. A pokud to myslel vážně, proč já? Cítil jsem tíhu na ramennou a podivnou stísněnost, jako bych měl převzít za to zodpovědnost.

Děsilo mě to. Ani nevím, jestli jsem měl strach z toho vyznání a co z něj vyplývá, z toho, že sám nevím, co bych chtěl, nebo přímo z Malfoye. Bez pochyb uznávám, že ta naše intimní dostaveníčka stála za to. Byl to úžasný sex, nikdy jsem nic podobnýho nezažil a vůbec bych neměl problém si to zopakovat, pokud by to bylo nezávazný. Ale skutečnost, že Draco mě asi miluje, to dělá situaci mnohem těžší. Jak bych si s ním mohl zahrávat? Rival nebo ne, nebylo by to správný.
Ale co když to byla zase jen nějaká jeho hra? Vždyť jsem si nemohl být jistý tím, že mluvil pravdu. Bylo snadnější se mu proto vyhýbat, jsem zbabělec.

V momentě, kdy jsem uslyšel jejich hlasy, jsem se snažil co nejrychleji zahnout, abych se vyhnul našemu střetu. Ale zřejmě se moje reflexy chytače zhoršily, protože než jsem se stihl někam ztratit, promluvil na mě.

„Pottere!“ znělo to zase, jako kdyby mě oslovoval s nenávistí a záští. A nebylo by to nakonec lepší, kdyby mě zase nesnášel?

„Malfoyi,“ otočil jsem se a postavil čelem vlastním obavám.

Když jsem ho uviděl, nechápal jsem proč, ale měl jsem silné nutkání ho popadnout, přišpendlit ke zdi, natisknout se na něj a spojit naše rty. Nevím, jestli za to mohl fakt, že jsem s ním nebyl dlouho v tak blízkém kontaktu, nebo mi prostě už přeskočilo. Ale když jsem viděl jeho šedé oči takhle z blízka, něco se ve mně pohnulo. Uzel na dně žaludku se zdál být o něco lehčí.

Jeho hlas zněl sice zlovolně, ale oči ho zrazovaly. Viděl jsem v nich, jak je naplňovaly pravé emoce. Uvědomil jsem si, že mi opravdu nelhal, že to není hra. Malfoy by se takhle přece nikdy netvářil.

Chvíli se mezi námi rozpínalo nepříjemné ticho, přeměřovali jsme se a každý z nás přemýšlel, co má vlastně říct. Až nakonec promluvil zase on.

„Harry,“ pronesl tiše, jako by se s mým jménem mazlil.

„Draco?“

Tahle situace byla absurdní. Stáli jsme tu sami proti sobě a nebyli jsme schopní nic víc říct, jen jsme pořád dokola opakovali svá jména.

„Můžu s tebou mluvit?“

„A já myslel, že už mluvíme,“ podotknul jsem automaticky. Tohle manévrování ale nebyl můj styl, to byl spíš jeho styl. To on měl vždycky monopol na úhybné manévry.

„Proč se mi vyhýbáš?“

„Já se ti nevyhýbám,“ snažil jsem se to nalhat i sám sobě, ale oba dva jsme věděli, že je to zbytečná lež.

„Opravdu?“ zdvihl pobaveně obočí. „A já jsem myslel, když už mě několik týdnů ignoruješ a snažíš se přede mnou utíkat, že to není náhoda.“

„No tak se ti vyhýbám a co má být?“ přiznal jsem bez mučení, stejně je to pravda a já se přece za ni nemám proč stydět. Nebo jo?

„Proto se tě ptám… Proč?“ naklonil hlavu, až se mu světlé vlasy svezly přes obličej až k rameni. Každý jeho pohyb působí dokonale a ladně. S vlastní hrubostí bych nebyl nikdy schopný osáhnout takové elegance.

„Já…“

V tom přišla záchrana.

„Harry!“

Hermionin přišla v pravou chvíli. Nechtělo se mi zrovna Dracovi vykládat, jaký mám z něho strach. „Hermiono,“ otočil jsem se přesně v momentně, kdy ke mně přiběhla. Podívala se přímo na Draca a věnovala mu jeden ze svých pohrdavých pohledů, které patřily jen jemu a jeho otci.
„Malfoyi?“ nevyřčená otázka ve jméně, jako by tím požadovala vysvětlení, proč jsme tady spolu a samotní.

Nevím, jak bych jí to měl vysvětlit. Tak jsem raději odvedl její pozornost jiným směrem. „Cos mi chtěla, Hermiono?“

„Hledám tě snad už půl hodiny, Harry. Chceme se s Ronem rozloučit. Za chvilku vyrážíme.“

„Ale ale,“ vložil se do toho Malfoy. „Copak nenecháváte Pottříka samotného v Bradavicích? Přes svátky? Grangerová, to bych do tebe neřekl, že seš tak bezcitná.“

„Buď zticha, Malfoyi. Nikdo se tě na nic neptal a nic ti do toho není.  Co tady vlastně děláš?“ zareagovala pohotově na jeho pichlavou poznámku, až jsem se zarazil nad jejím útočivým tónem. Musel jsem se nepatrně usmát, na druhou stranu mi nebylo příjemné, že Draco Malfoy zjistil, že tady budu přes svátky sám. Ne, že by s tím něco mohl udělat, ale nejsem od něj zvědavý na výsměch.

„Myslím, že si zasloužíš naprosto totožnou odpověď, Grangerová. Nic ti do toho není!“ odfrknul si, a pak se obrátil na patě a odešel pryč.

Skoro jsem až pocítil lítost. Možná bychom si přece jen měli promluvit. Hermiona k němu byla nekompromisní, ale Draco měl v zásadě pravdu. O svátcích mě tu moji nejlepší přátelé zamýšleli nechat samotného a ani na vteřinu nepomysleli na to, že by mi to mohlo ublížit.

„Co chtěl?“ zeptala se vzápětí. „Zase tě přišel otravovat?“

„Však to znáš,“ odpověděl jsem jí vyhýbavě.

Stačilo to, protože Hermiona se už na nic dál neptala. V tichém doprovodu jsme zamířili do kolejní věže, kde na nás čekal Ron. Před ním ležely dva naducané batohy a v ruce držel cestovní pláště.

„A kam vlastně jedete?“ zeptal jsem se jich. Ron jen zářil, přál jsem jim to, i když to prohlubovalo moji prázdnotu. Nechtěl jsem jim to zkazit. Ale na okamžik jsem dokázal nemyslet na to, že mám zmatek v hlavě a že se někde po bradavických chodbách pohybuje Draco Malfoy, moje Nemesis i moje špatné svědomí.

„Rodiče Hermiony mají v horách chatu, tak pojedeme na pár dní tam, než navštívíme rodiče. Všechno už je připravené a domluvené.“

„To zní dobře, určitě se vám tam bude líbit, je to skvělý nápad,“ usmál jsem se upřímně. Oba dva vypadali spokojeně. A zamilovaně.

„To všechno Hermiona, je skvělá, vždycky myslí na všechno,“ políbil ji Ron na tvář a Hermiona trošku zčervenala.

„A jak se tam dostanete?“

První se ujala slova Herm. „Požádala jsem profesorku McGonagallovou, aby nám pomohla přes Ministerstvo kouzel registrovat přenášedlo. Začarovala jsem ho sama, takže s tím neměla žádnou práci, jen ho musela registrovat na ministerstvu kouzel. A přemístit se můžeme z Prasinek.“

„Tak to byste si měli pohnout, ať se tam včas dostanete,“ nervózně jsem se usmál.

Než jsem se nadál, tak mě objal pár rukou. Hnědá houšť vlasů mě polechtala na tváři, když mi moje kamarádka do ucha šeptala slova, kterými ne žádala o odpuštění. Uvědomovala si, že zůstanu na hradě sám a zřejmě jsem jí dost křivdil, když jsem si myslel, že jí to bylo jedno.

„To je dobrý, Hermiono, jsem rád, že budete spolu,“ pronesl jsem odhodlaně a ona se na mě usmála se slzami v očích.

Podíval jsem se na Rona a ten mi napřáhl svou pravici. „No, kámo, tak napřesrok.“

A já ji přijal. Na Silvestra už budou zpátky, těch pár dní určitě zvládnu bez problému.
Poslední Vánoce v Bradavicích, nostalgický milník.

 

***

O Štědrém dni jsem zašel za Dobbym, abych mu dal nějakou drobnost k Vánocům. Byl vlastně jediný, kdo mi tady zbyl. Ne, že bych vyloženě toužil trávit svátky se skřítkem, který mě nejednou málem zabil, ale tak trochu jsem ho vnímal jako součást tý mojí neúplný rodiny.  Zlotřilou myšlenku, která se mi snažila namluvit, že mám kromě Dobbyho ještě Draca, jsem ihned zapudil.

A když už jsem si vzpomněl na toho Draca, vybavily se mi i poslední dny.

Nevím, jestli jeho přítomnost v Bradavicích má co dočinění se mnou, ale jeho pohledy mě znervózňovaly. Vždycky trávil svátky se svou rodinou. Ne, že bych ho šmíroval nebo tak, ale nešlo si nevšimnout, že každý rok odjížděl přes Vánoce domů. No, dobře, možná jsem měl období, kdy jsem ho šmíroval, ale v tom nebylo nic hlubokomyslného, prostě jsem chtěl mít na něj materiál, díky kterému bych ho případně mohl vydírat.

Zůstal Draco na hradě sám kvůli mně? Je to nějaké zbožné přání? Pošetilost? Pomatení? Možná bych za ním měl zajít.

Plácnu se zlehka do čela. Proč nad tím vlastně přemýšlím? Proč bych za ním chodil, pronebelvíra?
Těžko se mi popírá, že mě to k němu táhne. Nikdy jsem k nikomu necítil tak silné pouto, věděl jsem, že mi není lhostejný a stejně tak mi připadalo, že to není správné. Hlavně když mi řekl, že mě miluje. Ještě nikdy nikdo v životě mi nic takového neřekl, tak procítěně. A nebylo to pro moje jméno, pro tu slávu, o kterou jsem nikdy nestál. Prostě jen proto, že jsem to já.
Prohrábl jsem si neposedné vlasy a svěsil ramena. Byly Vánoce. Na Vánoce by neměl být nikdo sám. Ani já. Ani on.
Stačilo jen pár vteřin, abych přesvědčil sám sebe, že ani jeden z nás tak neskončí.

Ani jsem si neuvědomil, kdy se moje nohy rozhodly, že změní směr a samy od sebe mě nesly do sklepení. Až když jsem stál před tolik známým průchodem, jsem si uvědomil, kde jsem to vlastně byl. Zakroutil jsem hlavou a s pošetilým úsměvem jsem nechal mezi rty proklouznout ta slova. Čirá nenávist.
Vypadalo to, že heslo se nezměnilo, protože se dveře samovolně otevřely. A možná to byl záměr, protože Draco chtěl… Nebo snad doufal, že se zase jednou vrátím.

***

Našel jsem ho, jak leží na posteli, v rukách držel knihu. Četl si a nedával pozor, takže když jsem vstoupil, vůbec si mě nevšiml.

Zakašlal jsem.

Lekl se, div kniha neskončila na zemi. V mžiku oka jsem viděl, jak se výraz na jeho obličeji proměnil. Měl rozšířené oči a pootevřené rty v jasném údivu. Nečekal mě, vlastně jsem se nečekal ani já. Několikrát zamrkal, než odložil knihu bokem a protřel si oči, jako by se chtěl ujistit, že nejsem jen nějaké zjevení.
 

„Harry?“

Dovolil jsem si zvednout koutek, nervózně jsem přešlápl z jedné nohy na druhou a kousl se do spodního rtu. Nějak jsem zapomněl na to, jak svůj příchod vlastně vysvětlím.

„Co tady děláš?“ odkašlal si, aby zněl jeho hlas pevněji.

„Nedokončili jsme přeci náš rozhovor, vzpomínáš?“ napadlo mě nakonec. Koneckonců to byla pravda.

„Já… Jo, jistě.“

To už se zvedl a posadil se na kraj postele. Rukou ukázal vedle sebe. „Posaď se.“

A já se posadil. Najednou mi můj vnitřní hlásek říkal, že dělám správnou věc. Merlin ví, že jsem jich za svůj krátký život udělal tolik, ale nikdy ne ve svůj vlastní prospěch.

„Ptal ses mě, proč se ti vyhýbám,“ začal jsem narovinu, abych to měl z krku. Stejně má Draco právo to vědět, šlo hlavně o něj.

Přikývl, nic na to neřekl, prostě mě nechal mluvit a mně to dodalo odvahu.

„Vystrašils mě.“

„Myslel jsem si to. Poslyš, pokud jde o to, co jsem minule říkal, tak…“

„Ne, to v pořádku, Draco,“ umlčel jsem ho gestem ruky. „Není nutné, abys to bral zpátky nebo se mi omlouval. Nečekal jsem to, překvapilo mě to. Od tebe by to nečekal nikdo, promiň, že to říkám, ale prostě jsem nevěděl, jak na to reagovat. Tím prostě chci říct, že to nebyla tvoje chyba. To já jsem to zvoral.“

Draco zarytě mlčel a visel pohledem na mých rtech, vnímal každé vyřčené slovo. Nechal mě, abych řekl, co potřebuju a já jsem to oceňoval.
„Nikdy jsem nic takového nezažil. S tebou to bylo všechno poprvé. Nikdy mi nikdo neřekl, že mě má rád, ne takovým způsobem. Vystrašilo mě to, protože to pro mě bylo nové. Nevěděl jsem, jak s takovou informací naložit.“

Bylo mi trochu trapně to přiznávat, možná jsem nebyl ještě úplně dospělý, ale dítě jsem už přece taky nebyl. Nicméně to muselo ven. On se kupodivu nesmál, netvářil se pohoršeně ani lítostivě. Prostě jen poslouchal. Překvapilo mě, jak dospěle a racionálně k celé věci přistupoval. Draco Malfoy, kterého jsem znal, považoval vždycky všechno za hru nebo zábavu. Dívat se na něj jinýma očima bylo nezvyklé.

„Kdybys mi tohle řekl před půl rokem, myslel bych si, že mám munici, díky které tě můžu zesměšnit, vydírat. Zkrátka použít proti tobě jako vlastní výhodu. No, nejspíš bych to neudělal, ale asi bych si to myslel.“

Podíval se na vlastní dlaně, které si složil do klína a vypadal na okamžik ublíženě.

„Draco, já bych to neudělal. Doopravdy ne. A dneska už vůbec. Když jsem viděl, jak ti moje reakce ublížila, cítil jsem se provinile. Myslel jsem si, že to teda byla provinilost, ale pravdou je, že to je něco víc.“

Zdvihl nadějně hlavu a podíval se mi zase do tváře. Zornice měl tak rozšířené, že i v přítmí jeho komnaty bylo vidět, jak se šedý odstín jeho očí úplně ztrácí.

„Když se na tebe dívám, roztřesou se mi ruce. Nemám strach, ani to není vinou, i když tu doopravdy cítím. Ale… Já nevím, co tím chci vlastně říct. Asi…“

„Promerlina, Pottere, vymáčkni se už, přece tu nebudem do zítřka,“ zazubil se.

V tom prohlášení nebylo nic jedovatého, tón jeho hlasu byl spíš hravý a donutil mě taky se usmát nad tím, jak jsem se tu pateticky snažil o nějaké vyznání. Hrdinný Nebelvír, fakt. Zbabělec jsem byl, nebyl jsem schopný to říct narovinu. Možná by pro začátek teda stačilo říct aspoň něco povzbudivého a nadějného, ne?

„Myslím, že bychom neměli být na svátky sami, když můžeme být spolu.“

„Harry…“

„Nic neříkej,“ nenechal jsem ho promluvit a udělal jsem tu jedinou věc, na kterou jsem stokrát myslel pokaždé, když jsem ho uviděl. Políbil jsem ho.

Přivinul se ke mně, usmál se mi do rtů, a pak polibek opětoval. Srdce se mi rozbušilo jako o závod a já jsem znovu ucítil to příjemné zimomřiví z něčeho vítaného. Po zádech mi přejel mráz a v podbřišku mě zalechtalo, jak se mnou provalil pocit vzrušení z toho jednoduchého dotyku. Tep mi zběsile hnal, a když jsem položil jednu dlaň na Dracovu tvář, měl jsem pocit, že se mi mezi prsty tvoří pot. Neměl jsem pochybnosti o tom, že po něm toužím. Můj klín mi to nakonec potvrdil taky. Nevím, proč jsem si tak dlouho odpíral možnost s ním být. Vždyť to bylo v posledním roce to nejkrásnější, co mě potkalo.

Někdy jsem vážně pořádný idiot.

Ani to netrvalo dlouho a oba jsme věděli, co v tu chvíli chceme. Toužil jsem se ho dotýkat a on toužil po tom samém. Draco. Můj Draco.

***

Bylo něco po půlnoci, když jsem se probudil. Nos jsem měl zabořený v platinových vlasech, všude po těle mě hřála přítomnost druhého těla a já se pro sebe usmál. Políbil jsem Dracovo obnažené rameno. Byl nádherný. Cítil jsem, jak mi svrběly špičky prstů v touze se ho dotknout všude, kam bych jen dosáhnul. Pravidelně oddechoval a já jsem konečně byl jistý tím, co k němu cítím. Když se mi srdce znovu divoce rozbušilo. Pro něj.

Přitulil jsem se k němu blíž a natiskl se mu víc na záda. Prohrábnul jsem prsty jeho vlasy a nakonec ruku natáhl přes jeho pas, abych spojil naše prsty.
„Já tě taky miluju, Draco,“ zašeptal jsem do tmy.

Následující den jsem zjistil, že mě Draco slyšel.

***

„Nechceš si zahrát famfrpál, Harry?“

„Rád,“ připustil jsem šťastně a políbil jsem Draca na spánek. „Ale tentokrát žádné zakleté zlatonky.“

„Tentokrát ne. Víš proč? Protože tentokrát už to není potřeba,“ na oplátku políbil on mě do rozcuchaných vlasů.

Byly to ty nejkrásnější svátky, jaké jsem kdy prožil.