Rozhodla jsem se, že zreviduju svoji snarry tvorbu. Jednou z těchto prací je tato povídka.
Než se pustíte do čtení, ráda bych upozornila na to, že může působit v rámci postav OOC (ačkoliv co my víme, nikdo nevidí postavám do hlavy a když nedostanou větší prostor, je všechno jen odhad) a zpracovává klišé téma.
Každopádně toto dílo totiž vzniklo v roce 2008 jako dárek na přání k narozeninám jedné mojí tehdejší čtenářky a blízké kamarádky, která si téma a zpracování vyloženě vyžádala. Se vším tím patosem, dramaty a požadavky, které úplně nebyly šálek mého čaje. Navzdory tomu byla tato fanfikce psaná tedy s již daným záměrem a závěrem. Jinými slovy - obsah byl předem definovaný a já osobně jsem se podílela na zápletce v podstatě jen částečně (i když jsem do toho vložila i něco bolestivě osobního a bohužel založeného na skutečnosti).
Tím se chci omluvit čtenářům, kteří očekávají něco hlubokomyslného a neotřelého. Byla jsem sice milovník snarry tvorby jiných autorů, ale samotnou mě nikdy nelákalo snarry psát a myslím, že je to na Spravedlivé válce docela znát.
Bylo to sotva den, co všechno skončilo. Poražení Pána zla se neslo napůl zřícenými chodbami Bradavic v podobě upřímného smíchu a radosti. Ta radost ovšem nepatřila Harrymu Potterovi. Vyvolenému, který byl všeho příčinou.
Konec války, který se roky zdál být v nedohlednu. Konečně. Všem se ulevilo, i z Harryho ramen spadlo to příslovečné břemeno, ale proč se nedokázal cítit šťastně jako ostatní? Navzdory tomu, že naplnil svůj osud a konečně mohl vidět i lepší zítřky, cítil se uvnitř prázdný. A nepotřebný. Svůj úkol splnil. Jako by zmizla ta poslední špetka odhodlání. A hlavně důvod žít. Protože doteď měl nějaké poslání, ale co bude dělat teď? Byl teenager, který si vlastně neuměl užívat života. Dětství prožil ve strachu a naplnilo ho tolik ztrát. Všichni jeho milovaní padli, aby on mohl dál žít.
Ale teď už tady nebyli ani oni, ani jeho účel.
Bylo to patetické, bylo to ponižující. A bolelo to. Jako by ho někdo využil a zase odkopl. Přesně takto se cítil. Zneužitý. A možná, že ve skutečnosti to tak i bylo. Každý od něj očekával, že je zachrání, ale nikdo se nestaral, jestli má očekávání on sám. Pro ně byl jen nástroj.
Zachránil je a teď už je nezajímal. Tak v čem byla celá pointa jeho bytí? S válkou skončil i celý smysl.
V mysli si posčítal všechny oběti svých blízkých. Všichni, kteří ho kdy milovali a kteří tady pro něj byli, zemřeli.
Prvním mezníkem v tomhle zavšiveném a nespravedlivém scénáři se stali jeho rodiče, kteří mu svou obětí darovali život. A jeho matka ochranu, jež ho dlouhá léta doprovázela jako štít. Ale už ani ta mu po ní nezůstala. A pak, aby toho nebylo málo, začaly oběti narůstat a mezi dalšími zcela zbytečně padl i jeho kmotr Sirius. A byla to Harryho chyba, neboť to byl on, kdo se nechal zlákat na ministerstvo pod falešnou vizí.
Albus Brumbál, člověk, který mu po tom všem byl nejblíže rodině, pak odešel jako další. Ve jménu vyššího dobra. Odfrknul si Harry nad tou myšlenkou, když už znal celou pravdu o jeho minulosti. Nakonec ale stejně ten starý kouzelník obětoval život, aby dal šanci jemu a muži, kterého dlouhá léta mladý Potter považoval za prolhaného šmejda a zrádce. A jak se ukázalo, Severus Snape byl v celém tom tyjátru taky jenom pěšcem na šachovnici a svoji roli plnil na sto procent. Zkrátka tak dobře, že si až do posledního okamžiku nebyla žádná strana jistá tím, komu je vlastně věrný.
Často si nalhával, že by tady bývalý ředitel ještě stále mohl být, kdyby kvůli své malicherné touze spatřit ty, kteří dávno nežijí, neobětoval vlastní čas. Ale pravdou bylo, jak nakonec Nebelvír zjistil, že jeho odchod byl nezbytný. Jak ironické bylo, že Harry teď Snapeovi tak dobře rozuměl. Nechtěl být v jeho kůži. Ostatně úplně stačilo, že byl v té svojí.
A teď tady seděl a hledal ten důvod, který by ho měl nakopnout pokračovat dál. Najít další cíl. Být tady pro někoho. Ale pro koho?
Včera večer přišel o své nejlepší přátelé. Ron i Hermiona padli společně v boji proti desítce smrtijedů. Bojovali statečně až do konce. Stáli vždy po jeho boku. Nikdy nezaváhali. A on jim přinesl jen zkázu. Možná nikdy neměl mít přátele. Všichni, kteří se s ním zapletli, zemřeli. A jen kvůli němu.
Unášen proudem negativních myšlenek skoro přestal vnímat i ten povyk, který se linul chodbami a rezonoval podél ledových stěn. Zbytečný. Byl zbytečný. Celý hrad slavil vítězství a on tam nikomu nechyběl. Nebylo by lepší koneckonců se vším skoncovat? Zavítat na druhý břeh, kde se znovu uvidí se všemi, kteří ho měli rádi a které měl rád i on?
A kdy u všech čertů začal brečet jako malý kluk? Otřel si tváře umazané od slz. Ta všudypřítomná a do masa se zažírající bolest nechtěla polevit. V podstatě přežil poslední bitvu bez škrábance, ale ty jizvy na duši se už nikdy nezahojí.
Co se noc překlenula do dalšího dne, nezamhouřil oka. Nespal už druhý den a měl pocit, že si spánek ani nezaslouží. Nejedl. Ale ani neměl hlad. Byl vyčerpaný na celý život dopředu, ale i tak vyvázl bez zranění a osud ho postavil na novou cestu. Nepřipraveného čelit tomu, co bude zítra. Pozítří. Za měsíc. Za rok. Za deset let.
Proč museli zemřít jeho přátelé, zatímco on zůstal naživu? Kde v tom všem byla spravedlnost?
Zůstala jenom Ginny. Ale ani Ginny se netvářila, že by s ním chtěla být vůbec v kontaktu. Smrt tří bratrů ji zavedla zpátky domů do Doupěte. A do svého odjezdu s ním ani slovo nepromluvila. Harry se tomu vůbec nedivil. Protože tuhle válku měl na triku on. Nesnažil se jí v odjezdu zabránit. A nesnažil se ani stát jí jakkoliv v cestě.
Rozešli se už před několika měsíci, dávno předtím, než šlo do tuhého. Chtěl ji chránit. Ale to chtěl i Hermionu a Rona a jak to dopadlo. I navzdory tomu pořád doufal, že až to všechno skončí a oni budou volní, zase se k sobě jednou vrátí.
Teď si mohl být rozhodně jistý, že to bylo jen zbožné přání.
Seděl na vyzděném schodu a opíral se ramenem o ledovou zeď. Kámen ho tlačil do kloubu, ale jemu to bylo srdečně jedno. Otupěle zíral do tmy a oči ho štípaly od prolitých slz. Každý nádech bolel stejně jako by do něj někdo vrazil ostrou čepel. Na dně žaludku se mu povaloval těžký uzel a přísahal by, že trpí arytmií. Přišel si ubohý už jenom proto, že se tady tak litoval. Jeho existence byla tak naprosto zbytečná a přeceněná.
Válka ho změnila. Zlomila mu srdce. A odnaučila ho umět žít. Každý den se odehrával podle předepsaných osnov, každé setkání, každý tah, každá nová indicie. Bylo to jako mít nalinkovaný život a bylo snadné se podle toho řídit. Ale kdo mu bude ukazovat směr nyní?
Oči se mu klížily, ale on tak strašně moc nechtěl snít. Protože za těmi zavřenými víčky je jen krev, křik, strach a bezmoc. Ve snech k němu přicházela smrt, ale ne ta jeho.
Zaslechl skřek. Pronesl se chodbou jako ozvěna a to způsobilo, že se mu hrudník sevřel ještě víc. Překvapeně si uvědomil, že ten skuhrající zvuk způsobil on sám a vložil si tváře do dlaní. Byl tady sám, mohl si dovolit podvolit se tomu zármutku a té bolesti, která se snažila vyplavit na povrch. Skrýval toho v sobě tolik po celé měsíce. Už s tím zkrátka nedokázal žít.
Všechno působilo tak nereálně. Jako by prožíval tragický život někoho jiného, protože tohle přece zatraceně nemohl být jeho život!
Schovával se tady dole ve sklepení v naději, že sem nikdo nezabloudí a šance byly opravdu vysoké, neboť celý hrad byl teď na oslavě ve slavnostní síni. Nejenže byl konec války, ale ve všem tom chaosu studenti zvládli dokončit i závěrečné zkoušky.
A on sám pořád nevěřil tomu, že dodělal OVCE. I když měl podezření, že mu to dali prostě proto, že byl Vyvolený chlapec, který je zbavil toho zlého a mocného Voldemorta.
Kdyby tu byla Hermiona, jistě by měla hromadu námitek. Ale ona tu nebyla. A Harry se nemohl cítit o nic méně provinile. Zasloužil si je. OVCE. Za všechno, čím musel projít. Za všechny křivdy, za zničené dětství, za ty ztráty na životech jeho nejbližších. Za to, jaký politováníhodný ubožák se teď z něj vyklubal.
Nehlídal se. Poprvé v životě si dovolil dát emocím průchod. A bylo mu jedno, jestli ho někdo uvidí, protože na názorech jiných lidí už mu nezáleželo. Nebyl nikdo, před kým by se měl cítit špatně nebo zranitelně.
Kdo ví, co se stane, až tahle noc skončí. Protože už ani on si nebyl jistý ničím.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
PL bude buď v úterý nebo ve středu. Mám to teď rozplánovaný a potřebuju ještě vydat teď Acta est fabula, ale PL jsem přislíbila v týdnu. Mám to rozepsaný, jen si k tomu potřebuju ještě sednout, jakmile dořeším zbytek.
Mě popravdě v HP slashi baví už jen to harrylu. Ty ostatní povídky prostě jen automaticky opravím a vložím, ale nemám potřebu na ty páry nic psát. Kdežto na harrylu mám teď tak stovku nápadů a asi mě ta obsese chvíli nepřejde. Navíc mám v plánu zrevidovat ještě Skládačku, což byla stará harrylu kapitolovka s cestování v časem, kterou jsem právě kdysi nedokončila, zůstala viset někde v půlce :). Plus dalších asi deset námětů. Ale držím se, abych se do toho nepouštěla najednou.
Pravdivé lži mě teď poměrně baví a vždycky se na ně těším, jen prostě musí být správná konstelace hvězd :).
A určitě nemůžeš nikdy za ničí inspiraci. To je prokletí autorů, že je múza čas od času opustí. To určitě není ničí vina.