10. kapitola

To ticho se zdálo být nekonečné. Harry zarytě mlčel a hleděl na něj s výrazem, který byl koktejlem všech možných emocí. A mezi nimi se rozhodně mihnula i vina. Třásl se. Ne strachem, ale spíš rozhořčením. Nebo možná rozpaky. Pravdu však bylo, že působil, jako by se mu zároveň i ulevilo. Jako by ta pravda, co mezi nimi doteď visela skryta, byla kotva.

Severus teď znal pravdu a navzdory tomu, že mu neměl Harry nikdy v plánu říct pravdu a doufal, že se ji nikdy nedozví ani Wade, něco se v něm zlomilo. Měl pocit, že je sobec. Že ačkoliv si to Snape vůbec nezasloužil, Harry se choval sobecky, protože tím mlčením chránil zejména sebe.

Vždyť jak by mohl svému synovi vysvětlit, že přišel na svět jako výsledek násilí a opovržení? Nemohl. A sám to vysvětlovat ani nechtěl. Byl by rád, kdyby zůstaly věci neměnné a konstantní, jak byl na ně zvyklý. Aby nemusel narušovat svoji komfortní zónu.

Snape znovu sklopil zrak k odhalenému podbřišku a skoro to vypadalo, že svým prstem znovu přejede přes tenkou vybledlou jizvu, ale neudělal to.

„Tyhle jizvy se nedají kouzlem odstranit, což jste zřejmě časem zjistil. Mají podobný magický podpis jako jizvy způsobené kletbami a zaklínadly, neboť je mužská gravidita něco ojedinělého. A stejně tak něco způsobeného magií.“

„Co-že? Ale jak… Vy! Vy jste to plánoval?“

„Uklidněte se, Pottere,“ ustoupil od něj a konečně mu dal prostor. Ruce stáhl k sobě a postavil se na vzdálenost jednoho kroku.

„Jak se mám zatraceně uklidnit, když jste…“

„Já jsem neudělal nic, Pottere. Ne záměrně. Do dnešního večera jsem vůbec nic netušil, i když to bylo do očí bijící. Jednoduše mě to vůbec nenapadlo, protože to byla jen hloupá shoda okolností, které jsem nevzal v potaz. Mužské těhotenství je obvykle plánované a než k němu dojde, je třeba podstoupit hromadu testů. A ne vždy se výsledek dostaví. Samotná metoda nemá stoprocentní úspěšnost a celý proces je za normálních podmínek zkrátka složitější. A ne pro každého.“

„Potom nerozumím, jak je to možné.“

„Až dnes jsem si dal jedna a jedna dohromady. A musel jsem se ujistit, že si to jen nenamlouvám, ale teď jste mi potvrdil, že mám pravdu. K mužskému početí je třeba více předpokladů. Jedním z nich je, že nositel pozře lektvar staré receptury, která se sice upravuje jemu na míru, ale musí obsahovat určité přísady, které pracují s magií v těle.“

„No a? Já jsem přece nic… Do hajzlu. Snape, vy jste mi po-…“

„Ne, Pottere. Ani se neopovažujte to doříct. Nic jsem vám nepodstrčil. Ne záměrně. Lektvary, které jsem vám ten večer dal, opravdu byly jen ty, za které jste je měl. Za které jsem je já měl. Nicméně až dnes večer mi došlo, kde se stala chyba. Lektvar na uklidnění a svalový relaxant by za normálních okolností obsahovaly ingredience, které by z devadesáti procent odpovídaly receptuře, nicméně nemělo by to valného výsledku.“

„Tak jak?“

„Během války jsem všechny lektvary upravoval tak, aby se zvyšoval jejich efekt. Abychom měli proti Pánu zla výhodu, byl jsem ochotný to risknout. Normálně se to nedoporučuje z více důvodů. Vyžaduje to použití vzácných složek. Možné vedlejší účinky jsou pak například nevolnost, nadměrné pocení nebo růst chlupů. Nic závažného, ale nepříjemné to být může. Mimo jiné to hodně leze do peněz, ale byla to investice, kterou jsem byl ochotný do našeho vítězství vložit. S mou invencí tak spojením těchto dvou lektvarů ve vašem těle vznikla přesně ta směs, která je vyžadovaná k početí u mužů. A vypadá to, že vám padla na míru. Taková pravděpodobnost se blíží nule. A stejně se to stalo.“

Harry Potter na něj vyjeveně zíral se rty otevřenými a sotva mrkal. Severus se nadechl, aby pokračoval.

„Dalším předpokladem ke zdárnému oplodnění je silný magický podpis kouzelníka. Jedinci s průměrnou schopností magie nejsou vždy schopní udržet embryo. Proto se doporučuje, aby byli oba z otců magicky vyzrálejší. Takže zbytek způsobil náš silný magický potenciál, jenž na sebe vzájemně pozitivně zareagoval, řekl bych.“

„A to jste jako nevěděl dřív? A teď to najednou víte? To je mi vážně náhodička, že?“

Mistr lektvarů se zamračil. „Nikdy jsem se tímto odvětvím nezabýval. Spadá to spíše pod vzdělání lékouzelníků a ošetřovatelů. Moje znalosti jsou obsáhlé, ale takovou situaci jsem nikdy řešit nemusel, tudíž jsem nad problematikou čas zrovna dvakrát netrávil, Pottere.“

Natáhl se k němu, jako by ho snad chtěl poplácat po rameni, ale mladší z mužů stihl ucuknout.

„Merline svatý,“ pronesl mezi zuby. „Už na mě nepotřebujete snad sahat, ne?“

Na okamžik to vypadalo, že Snape snad zvažuje odpověď a Harry si všiml, že mu bezděky sjel pohled na jeho rty. Zároveň zpozoroval, že se mu v tmavých očích rozšířily zorničky. Kdyby nebyl tak blízko, nebylo by to vůbec poznat. Snape musel zešílet. Vždyť to vypadalo, jako by vážně po Harrym toužil a chtěl říct ano. Měl pocit, že mu srdce vyskočí krkem ven. Snapeův dotek na jeho kůži pořád šimral jako fantomový pocit. Jako by tam pořád byla jeho ruka.

Vzápětí profesor o další krok ustoupil, aby dal najevo, že mu vážně nehodlá nijak ublížit, ani zneužít situace. I tak se mu hlavou prohnalo několik necenzurovaných myšlenek, které si rozhodně nechal pro sebe.

Poslední týdny mučení v Potterově přítomnosti mu už definitivně prozradily, že se zbláznil. Uvědomil si, co se to s ním děje. Jen nechápal proč se to děje. Chtěl ho, toužil po něm. Ne proto, že se změnil. On Pottera chtěl už tehdy, jen tomu nedokázal dát pojmenování. Nepřipouštěl si vůbec tu možnost.

A teď, když tu stáli naproti sobě a on měl možnost cítit na svojí tváři jeho dech, na těle jeho teplo, cítit tu mámivou vůni, bylo těžké odolat instinktům. Pravdou bylo, že opravdu netoužil Potterovi ublížit. Toužil po tom, aby se jejich vztahy zlepšily, aby byla nějaká šance, že mu jednou odpustí. A protože byl Nebelvír vždycky dost tvrdohlavý, věděl, že na něj musí pomalu.

Ostatně… Měli spolu syna. Jako by si to teprve teď uvědomil. Spadla z něj tíha celého prozření a usmál se. A on se zatraceně nikdy nesmál. Ale to vědomí ho potěšilo.

Na druhou stranu to neznamenalo, že se o tom jeho syn někdy dozví a že s ním bude moci trávit čas. Že mladší muž dovolí, aby se stýkali. Vždyť doteď ho v jejich životě z pochopitelných důvodů nechtěl.

Harry se konečně zpříma postavil a upravil si oblečení, zatímco na Severuse podezřívavě koukal.

„Vy jste se právě usmál?“ zeptal se zaraženě.

„Omlouvám se, to nebyl výsměch. Jen… Podivná úleva,“ přiznal Zmijozel.

„To je v pořádku. Myslím. Uhm. Už se stalo. Když jsem za sebou pálil mosty, byl jsem připravený všechno skončit, ale jakmile jsem se dozvěděl o Wadeovi, všechno se změnilo. Skoro mám pocit, že bych vám měl poděkovat, protože kdyby se to nestalo, možná už bych tady nebyl. A nebyl by tu Wade, který je úžasný a nedovedu si bez něj svůj život představit. Přeházel mi život naruby. A vůbec nevím, proč vám to vykládám, ale asi to potřebuje ven. Nikdy jsem to nikomu neřekl a vy v tom máte prsty, takže se nemusím držet zpátky.“

Sklopil zrak. S němou výčitkou a pocitem viny Severus Snape opravdu sklopil zrak k zemi a Harryho to podivně zasáhlo. Ten střípek lidství, co v něm nikdy nikdo neviděl.

„Abyste věděl, nikdy jsem se vracet nechtěl. Měl jsem v Austrálii úspěšný podnik, moje práce mě bavila. Wade mohl chodit do školy tam. A i když nám bradavické dopisy nechtěly dát pokoj, celou situaci jsem mohl vyřešit a byl by klid. Ale neudělal jsem to."

„A proč jste se nakonec rozhodl přijet?“

„Protože vím, že Bradavice jsou nejlepší škola na světě. A protože jsem chtěl, aby můj syn měl to nejlepší vzdělání vůbec. Zaslouží si ho. A možná i proto, že jsem se někde uvnitř toužil vrátit zpátky.“

„Hrdino. Chtěl jste mě odloučit od mého syna?“

„Vážně máte pocit, že jste v postavení, abyste takto se mnou mluvil? Nebýt mého návratu, ani byste nevěděl, že nějakého máte,“ rozhořčil se Harry. „Za to, co jste mi udělal, byste si to zasloužil a Wadeovi nic nechybělo.“

Snape poznal, že přestřelil, ale tentokrát žádná omluva neopustila jeho přísné rty. Místo toho změnil téma.

„Co si myslí? Kdo si myslí, že je jeho matka?“

„Řekl jsem mu pravdu.“

„Co prosím?“ ozval se šokovaně Snape.

„Neřekl jsem mu, že jste jeho otec. Zase takový blbec nejsem. Jen jsem mu řekl, že byl počat jinak a že já jsem ve skutečnosti jeho matka.“

„Prosalazara. Malému dítěti? Co vám na to řekl?“

Harry se upřímně zasmál. „Nepodceňujte toho malého raracha, s tou svojí kuráží a vynalézavostí by nás oba strčil do kapsy. Není to žádný svatoušek.“

„To jsem stihl vypozorovat. Je nadmíru inteligentní. To je někdy na obtíž.“

„Každopádně v tomto případě přišla jeho inteligence vhod. Je rozumný a pragmatický, nepřemýšlí nad věcmi jako jiné děti. Zprvu mě to trochu děsilo, myslel jsem si, že má nějakou formu autismu, ale pravdou je, že je zkrátka jen geniální a rozvážné dítě. Tedy rozvážné jen, když nejde o návštěvy Prasinek,“ zavtipkoval a Snape zdvihl pobaveně koutek.

„Vzal to skvěle,“ pokračoval. „Mám trochu podezření, že je na to dokonce trochu hrdý. I když mu ještě není dvanáct. Svoji vyspělost rozhodně nemá po mně. Hádám, že to budou geny spíš z vaší strany. Já jsem byl nesnesitelný a hloupý.“

Severus se překvapivě ozval. „Nebyl jste nikdy hloupý, byl jste jen lajdák a strkal jste nos do záležitostí dospělých. Měl jste stejný potenciál jako Grangerová. A vaše magie je silnější, než je u průměrného kouzelníka běžné. Ostatně náš syn je toho důkazem. Ale protože jste nebyl takový šprt a dokázal jste nemožné věci svépomocí, vážil jsem si vás víc, než Grangerové. A pamatuju si na hodiny obrany proti černé magii, Pottere. Tehdy bych to nepřiznal, ale byl jste nejtalentovanější z ročníku. A díky svému předurčení jste musel rychle dospět. Takový osud si nikdo nezaslouží.“

„Vážně jste mi právě zalichotil?“

„Jestli to někomu řeknete, popřu to!“

Kolem zelených očí se objevily vrásky, jak se začal mladík upřímně smát. „Víte, někdy vás mám vážně rád.“

Buch buch. Severusovo srdce, které se doteď stačilo uklidnit, se znovu rozeznělo jako zvon.

„Budu to brát jako kompliment, Pottere. Ale tím jsem svoje pozitivní vlny vyčerpal. Na takové chlácholivé výpady jsem už příliš starý. A za poslední měsíc jsem ze sebe idiota nadělal dost. A to zejména ve vaší přítomnosti.“

„Aspoň máte srovnání a víte, jak jsem se celých sedm let vedle vás cítil já.“

„To zní skoro jako příměří,“ nadhodil jízlivě Snape.

„Možná je. A možná byste mi měl začít říkat jménem. Koneckonců máme spolu syna.“

„Harry,“ nechal ze rtů vyplynout jeho křestní jméno. Znělo to cize a nepřirozeně a nejspíš potrvá, než si zvykne. Malé dětské krůčky. Byl to start a možná to někam konečně povede. Chtěl vídat svého syna, byl v tuhle chvíli ochotný mladšímu kolegovi kývnout na cokoliv.

Ten si promnul spánky a zasunul dlouhé neposedné černé prameny za uši. „Myslím, že jsem na dobré cestě vám odpustit, Severusi.“

Slyšet svoje jméno z jeho úst bylo dech beroucí. Severuse to přimělo jen zaraženě stát a hledět na mladíka před sebou v němém úžasu. Změnil se v mnohém, ale tohle byla jedna z těch věcí, které se zdály být nejvýraznější. Smíření. Pochopení. Odpuštění. Harry Potter, kterého dříve znal, by mu totiž nejspíš neodpustil nikdy. Starý Potter se vyžíval v křivdách, příkořích a vlastním bezpráví. I navzdory všemu nedisponoval sebereflexí. Quid pro quo. Neměl taky nejzářivější úděl.

„Znamená to, že mohu vídat svého syna?“ optal se nakonec opatrně. Z tohoto důvodu dnes původně přišel.

Kdyby mu to Potter odmítl, nejspíš by se stejně neovládl a hledal zadní vrátka. Ale byla slušnost zeptat se, zkusit to. Dokázal předpovědět, jakou dostane odpověď. Nakonec se to vyplatilo. A všechna ta zlá krev mezi nimi se přece jen částečně pročistila, i když jizvy nikdy nezmizí. A to nejen ta na Potterově břiše.

„Nevidíte ho snad několikrát týdně v hodinách?“ nadhodil vtipem Harry.

„Víte, co tím myslím. Chtěl bych ho vídat i v soukromém životě.“

„To vyžaduje říct mu pravdu,“ zatvářil se Nebelvír ztrápeně.

Severusova naděje zase pohasla. Na to nepomyslel, přičemž chápal, že je situace na to příliš komplikovaná. Šlo tady předně o Wadea.

Když se ale bývalý chytač setkal s černýma očima Severuse Snapea, ve kterých se odráželo zklamání, rezignoval. „Dobrá, já mu to řeknu, ale nepůjde to hned.“

„To samozřejmě chápu.“

Nakonec se Harry zase usmál. „Nechtěl byste si dát ten šálek čaje, Severusi?“

„Docela rád, Harry.“