Stalo se to zvykem. Každá sobota večer byla o společných setkáních u Pottera v komnatách. Severus chodil s pravidelností na čaj a trávil čas jak s Potterem starším, tak i s jejich synem. Dalo by se říct, že se díky tomu malinko sblížili a že se mu Harry začal trochu víc otevírat. Už neuhýbal, když se o něj otřel, stejně tak se mu dokázal dívat do očí a netvářit se jako by chtěl každou chvíli utéct. Dokonce ho párkrát Severus přistihl, jak si ho v nestřežených okamžicích prohlíží. S podivným zájmem.
Ale pořád tady byla ta ostražitost, se kterou testoval jeho reakce. Jejich sobotní seance u čaje se zezačátku zdály být jako zkoušky, u kterých zřejmě Severus uspěl. Každým dnem se tak postupně Potterova napjatost uvolňovala a dnes to dokonce vypadalo, že se v jeho přítomnosti cítí příjemně. Ale možná to byl jen dojem, Severusovo zbožné přání. Pořád se v něm držel ten zažraný strach. Protože strach byl v podstatě jako nemoc špatného svědomí.
Každopádně se bavili jako dva kultivovaní lidé a dokonce si ani nepamatoval, kdy naposledy na sebe zvýšili hlas, nebo se pohádali.
Naučili se ignorovat jistá témata a vznikl mezi nimi podivný soulad. Možná to způsobila i přítomnost Wadea, který jejich interakce často sledoval.
Severus odcházel vždy okolo jedenácté večer. Hodinu poté, co se na kolej vracel Wade. Díky jejich povolení mohl přetáhnout večerku, ale i tak vždy ochotně spěchal do věže a profesor lektvarů začínal mít podezření, že jim ten kluk z nějakého důvodu chce ponechat čas jen pro sebe.
„Má vás rád,“ pronesl tiše Harry, když se za dveřmi ztratila chlapcova záda. „Hodně o vás mluví.“
„Opravdu?“ zajímal se Severus.
„Opravdu. Očividně si chvíle s vámi velmi užívá. Pořád jen slyším, jak by profesor Snape udělal tohle, a jak by udělal tamto. Co mu profesor Snape řekl nového a jak jste zhodnotil jeho lektvary na hodině. A co jste si v Prasinkách koupil za ingredience a jaký používáte kotlík a proč ho nemá taky,“ zasmál se a opřel se do křesla. „V každém rozhovoru se o vás něco dozvím.“
Na tváři staršího muže se usídlil nepatrný úsměv. „Je vážně úžasný.“
„Já vím,“ zakřenil se Nebelvír.
„Musím přiznat, že jeho výchova se vám povedla na výbornou, Pottere.“
Pokrčil rameny. „Může za to i jeho povaha. Měl jsem štěstí.“
„Jenom tím to není, nebuďte tak skromný.“
„Když myslíte. Pravdou je, že mě to občas děsilo. Pořád jsou chvíle, kdy se na něj podívám a vidím v něm vás. Všiml jste si, že má dokonce i podobnou chůzi?“
„Já…“ zadrhnul se mu baryton v krku.
Potter očividně zpanikařil. „Tak jsem to nemyslel, Snape. Promiňte, prostě tím chci jen říct, že si s ním někdy nevím rady, protože je tvrdohlavý stejně jako vy.“
„Vy mi něco povídejte o tvrdohlavosti, Pottere,“ kontroval to pobaveně.
„Touché,“ zazubil se mladší z mužů. „Má to ale kvalitní základ.“
Oba se tomu zasmáli a Severus si povšimnul, že se na něj Potter znovu tak podivně zadíval. Dokonce se mu na okamžik zdálo, že trochu zčervenal. Ale to byl asi jen pocit, neboť to v přítmí nebylo tolik vidět, čaj příjemně hřál a místnost byla dobře vytopená.
„Je vám hodně podobný. Trochu mě zaráží, že si toho sám se svým intelektem nevšiml. Vzhledem k tomu, že zná pravdu o tom, jak přišel na svět a ví, že jsme se dříve znali, tak pořád čekám, kdy mi položí tu palčivou otázku s tím, že už mu to došlo.“
„Nebylo by koneckonců lepší mu to rovnou říct? Možná chce tu pravdu slyšet od vás.“
Potter vzdychl, promnul si krk. „Vím, že bylo. Vím, že to před ním neutajím a už je to nějaký čas. Musí mu být divné, proč s ním trávíte tolik času. A začínám si všímat, jak si vás idealizuje, jak se snaží kopírovat nějaké vaše zvyky, grimasy. Například nebyl dřív tak jízlivý a sarkastický.“
„Omlouvám se, Pottere, to nebylo mým úmyslem. Ale snad nečekáte, že se změním. Navíc nejsem v postavení, abych mu něco zakazoval. Oficiálně nejsem jeho rodič.“
„To je výčitka?“ zamračil se Harry.
„To je pouhé konstatování. Je mi líto, že vám připomíná mně, když jsem zřejmě to jediné, na co myslet opravdu nechcete. Ale nic s tím neudělám.“
„Já přece vím, Snape. Nesnažím se na vás házet vinu. A i když jsem se pokoušel na náš incident zapomenout, celá léta mi vás strašně připomínal i předtím, zase tolik se toho nezměnilo.“
Severus nevěděl, co přesně si myslet, ale Potter se netvářil rozlíceně nebo frustrovaně. Jeho zelené oči se na něj nedívaly s bázní a vůbec ne s vepsanými výtkami.
„A nemáte pravdu. Už to není tak, že bych na vás nechtěl myslet.“
Profesorovo obočí vyletělo do čela a Harry zalapal po dechu.
„Ani tím nechci říct, že bych na vás chtěl myslet… Já… Merline…“
Zmijozel s pobavením zdvihl koutek. „To je opravdu nečekané, pane Pottere. Takový sentiment bych nečekal, skoro se cítím dojatě.“
Harry se rozesmál a vložil si tvář do dlaní, načež si prohrábl vlasy a odvětil: „Vidíte. Nikdy dřív by mě ani nenapadlo, že máte smysl pro humor.“
„Jakýpak smysl pro humor, já to myslím přece naprosto vážně.“
„Snape, přestaňte si ze mě už utahovat, nebo na vás vyliju tu konvici s čajem.“
„To byste neudělal.“
„Jsem Nebelvír. Odvahy na to mám dost.“
„Toho jsem si vědom. Proto byste mi záměrně neublížil, vždyť je ten čaj horký, opařil by mě,“ do hlubokého hlasu se mu vkradlo popichování. „Na to jste moc velký hrdina a samaritán se zlatým srdcem.“
Vážně jejich diskuze sklouzla k flirtování?
„To si o mně myslíte? Možná bych vás dokázal překvapit.“
„Můžete to zkusit.“
Zelené oči zvesela jiskřily. „Možná zkusím. Až to budete nejméně čekat.“
„Tak na to se budu upřímně těšit.“
Severus si uvědomil, že by se právě nejraději sklonil, aby vyplenil ta drzá ústa. Aby vjel prsty do černých neposedných vlasů a přitiskl to pružné tělo na sebe. Harry Potter v něm vyvolával pocity, které se dávno odnaučil vnímat. A bylo to nejen překvapivě příjemné, ale zároveň se cítil, jako by omládl o dvacet let. Hřejivý pocit na hrudníku ho skoro přiměl všechno přiznat nahlas, ale nebyl by to Severus, aby si tohle prozření nechal raději pro sebe.
Chvíli se na sebe mlčky dívali, pak ale nálada znovu krapet potemněla, když Snape položil tu ožehavou otázku.
„Kdy mu řekneme pravdu?“
Hostitel znervózněl a promnul si dlaně, než se odhodlal k odpovědi. Ale nakonec krátce pokývl bradou.
„Už brzy, jen mi dejte ještě chvilku čas, musím se na to připravit. Musím promyslet, jak mu to říct, i když už teď mám podezření, že bude akorát nadšený. Vždyť vás úplně zbožňuje.“
„Doufejme v to. Nerad bych, aby byl zklamaný.“
„Nic ho nemůže zklamat víc, než čekání na knížku, která už je dávno v prodeji, věřte mi,“ nadhodil žertem a natáhl se pro šálek s čajem. A atmosféra se zdála zase uvolněnější.
„Je tu další věc, na kterou jsem se zatím neodvážil zeptat, pane Pottere.“
Mladík jen pokynul rukou v gestu a Severus pokračoval.
„Pokud bude Wade znát brzy pravdu, nebylo by lepší… Nemohli bychom si tykat?“
Potter překvapil, neboť bez zamyšlení opáčil: „Taky už nad tím nějaký čas přemýšlím a myslím si, že by to bylo víc než vhodné, Severusi.“
„Mohl si to navrhnout sám,“ zněl překvapeně.
„Přišlo mi to společensky nevhodné. Chci říct, že jsem čekal, až to navrhneš ty. Bál jsem se to i naznačit.“
„Takové marnění času. Kdybych to tušil, už bychom se tím neobtěžovali, Harry.“
Usmál se a něco v jeho tváři způsobilo, že ho chtěl Severus znovu zlíbat. A pak ho znovu ohromil.
„Řekni to znovu.“
„Co mám říct?“
„Moje jméno.“
Lektvarista polknul a bušení srdce slyšel bubnovat až ve spáncích. Když pronesl to jméno, dal si záležet, aby to znělo svůdně. Doslova se s ním mazlil. „Harry.“
Červenal se. Potter se rozhodně červenal. A schovával svoji tvář za šálkem, aby se neprozradil. Ale na to bylo už pozdě.
„Víš, že umíš být příjemný a zábavný společník?“
Harry si v posledních týdnech uvědomoval čím dál víc, že má Severusovu společnost vlastně rád a každou sobotu se těšil na to, až přijde doba jejich čajových dýchánků. Nejen kvůli tomu, aby upevňovali vztahy s jejich synem. Těšil se na to, až bude mít příležitost užít si jeho společnost. Poslouchat jeho sametový baryton, dívat se do těch temných očí, které byly překvapivě plné vášně, ale i odříkání. Bavilo ho sledovat profesorovy pohyby a tvář, ve které se proměňovaly ty cynické grimasy. Bavilo ho poslouchat, jak Wadeovi vypráví o svých vědeckých poznatcích. Severus Snape byl jeden z nejchytřejších lidí, které kdy vůbec poznal a měl pocit, že ho nikdy nepřestanou bavit jeho přednášky. Což bylo dost směšné vzhledem k tomu, že jako bradavický student si jich vůbec v hodinách nevážil.
Nebylo snad nic špatného na tom, že se z obávaného a nenáviděného soka najednou stal překvapivě skvělý přítel a příjemný společník? Mátlo ho to a zároveň mu to každým dnem začínalo být jedno. Protože pokaždé, když Severus přišel, necítil se Harry tak sám. Cítil se paradoxně v bezpečí a spokojeně. Podobný dojem na něj kdysi dělal Albus Brumbál. A on tenhle pocit zbožňoval. Znamenal domov. Připadal si tak, že někam patří. Že k někomu patří. Znamenal jistoty. Žádné přemýšlení nad tím, co bude. Jen ten důvěryhodný člověk po jeho boku, který mu vždycky řekne, že všechno má své řešení. Který tady bude stát po jeho boku, když to bude potřebovat.
Jak bylo vůbec možné, že po tom všem se jím stal právě Severus Snape? Muž, který způsobil tolik bolesti a utrpení? Proč ho tak už nedokázal vnímat? Namísto toho začínal mít pocit, že pro něj znamená víc, než je ochotný si vůbec připustit.
Možná, že se k tomu muži až nebezpečně upnul. Uvědomoval si to, ale nedokázal tomu nějak zabránit. Plížilo se to k němu jako po špičkách a nenápadně. Až tady ten pocit najednou byl a překvapil ho.
Měl chuť to tomu muži přiznat, ale věděl, že to nebyl dobrý nápad. Na to znal Snapea až příliš dobře. Kdyby mu vyložil jen část toho, co se mu honilo hlavou, vysmál by se mu. Snape s ním trávil čas jen proto, že musel, aby mohl být se svým synem. A Harry to dobře věděl.
„Vím,“ opáčil sebevědomě Snape a nekompromisně se na něj zahleděl.
Harry tu tíhu pohledu neustál a hned vzápětí uhnul, jako by měl strach, že ho ta naděje v očích prozradí.
„Jsi neuvěřitelně samolibý!“ odpověděl na to pobaveně.
„Aspoň, že tohle náš po mně nemá.“
Harry nakrčil škodolibě nos: „Tak o tom někdy taky pochybuju.“
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).