13. kapitola

Byl skoro konec ledna, když se Harry konečně odhodlal synovi odhalit pravdu. Samozřejmě jen tu část, kterou mu říct mohl. Všechny ostatní detaily znát nepotřeboval, protože by to ničemu neposloužilo. A i Harry sám se rozhodl za vším udělat tlustou čáru.

Přemlouval se dlouhé týdny, než si syna k rozhovoru nakonec přizval, a Severus mu to do té doby nijak zvlášť neulehčoval, neboť na něj neustále tlačil. A i když to Harryho akorát popuzovalo, v jádru věděl, že má pravdu. Navíc to chápal. Chápal, že Severus toužil po tom, aby konečně mohl trávit čas se svým synem jako jeho otec. Pravý a oficiálně přiznaný otec. Ale bylo to pro něj těžké. Celá léta Wadeovi zamlčoval, kdo je jeho druhým rodičem z dobrých důvodů. A nikdy ani slůvkem nenaznačil.

„Wade, pojď se ke mně posadit, prosím tě. Potřebuju si s tebou o něčem promluvit,“ požádal ho a pokynul rukou naproti sobě do křesla.

Na malém stolku ležely čerstvě dopečené sušenky, které mu skřítci na žádost přinesli, a dýňová šťáva. Chlapec se na Harryho podíval podezřívavě, ale na slovo poslechl.

„Tváříš se, jako by se něco strašného stalo, taťko. Co je?“

Vzdychl a pročísl si vlasy na krku s výrazem, který značil, že neví, jak vlastně začít. Ale pak na syna přikývl.

„Jedná se o vážnou věc. Proto budu rád, když mi nebudeš během toho skákat do řeči, dobře?“

Prvňák zakýval bradou.

„Je to pro mě velice těžká situace a špatně se mi to říká. Pravdou je, že se sám na sebe zlobím za to, že jsem ti to neřekl už dávno, ale okolnosti byly prostě nevyhovující a já… No prostě jsem se kvůli tomu necítil příjemně.“

Klučina nakrčil obočí, „Nebude lepší, když to řekneš narovinu? Akorát všechno zbytečně napínáš. Co se stalo tak strašného, že seš z toho tolik nesvůj? Nepamatuju si, že bych tě takového vůbec viděl.“

„Dobře. Celý život jsem ti zatajoval pravdu a vím, proč ses mě na to nikdy neptal. Věděls, že ti stejně vyhýbavě odpovím a ty seš moc správnej kluk na to, abys to ze mě tahal. A to bylo ode mě nefér. I když nemám na minulost příjemné vzpomínky, nikdy jsem nelitoval toho, že ses narodil, Wade, pamatuj si to.“

„To já přece vím.“

„Řekl jsem nepřerušovat.“

„Promiň, už mlčím.“

„Jsi pro mě ta nejdůležitější osoba v životě, znamenáš pro mě naprosto všechno. Kvůli tomu jsem taky zamlčel, kdo je tvůj druhý otec. Protože jsem měl obavy, že by to nedopadlo dobře. Že by se věci mohly vymknout z ruky. Zkrátka jsem měl strach. Spíš kvůli sobě, než kvůli tobě. A bylo to ode mě sobecké. Proto ti chci říct pravdu teď. Chci, abys věděl, kdo je tvůj druhý otec,“ podíval se na kluka významně, ale ten se netvářil, kdo ví jak překvapeně.

Wade si jen založil ruce na klín a opřel se do křesla v očekávání. Slíbil, že bude mlčet a tak i udělal. Nepřerušoval ho.

„Severus Snape. To on je tvůj otec,“ nadechl se Harry, zavřel nervózně oči a čekal, jakou dostane zpětnou reakci.

Ale namísto očekávané verbální reakce se kolem rozprostřelo jen ticho. Těžká pauza visela mezi nimi tak dlouho, než Harry konečně znovu otevřel víčka, zatímco si ho syn se zdviženým koutkem prohlížel. Jako by čekal ještě na něco. Zmátlo ho to. Neřekl to snad dost hlasitě? Neslyšel ho?

Na to konto si Potter mladší představoval se škodolibostí sobě vlastní, co by v tuto chvíli řekl profesor Snape a jak by ho pochválil za to, že svým mlčením otce trápí.

„A kvůli tomu mám pocit, jako bych šel za trest ke školníkovi Filchovi? Ty toho naděláš, taťko.“

„Já prostě… Cože?“ vyhrknul překvapeně.

„Zbytečně to nafukuješ,“ pokrčil rameny mladík.

„Ty mi na to víc neřekneš? Nejsi překvapený? Naštvaný? Nemáš žádné otázky? Námitky proti tomu, že jsem ti to dřív neřekl? A proč? Co třeba nějaká radost, máš přece profesora rád. Proč se zatraceně vůbec nedivíš?“

„Tati, vždyť já už to přece dávno vím.“

„Co prosím? On ti to…“

„Ne, profesor Snape mi nic neřekl. Ty si myslíš, že jsem to sám nepoznal? Mátlo mě vaše chování a vzájemný odstup, ale těch podobností bylo čím dál víc. Došlo mi, že se muselo stát něco, co tě přimělo profesora odstřihnout. Zpočátku jsem si to možná spíš přál, než že bych to vyloženě poznal. Mám ho rád, baví mě s ním být a umí tolik zajímavých věcí. Ale když jsem nad tím pak začal přemýšlet, tak mi to začalo dávat větší smysl. Třeba seděla i doba, kdy jsem se narodil a kdys měl opustit Anglii. Zároveň se nedá zrovna přehlédnout, jak vypadáme, ne? A máme stejné zájmy.“

Harry se úlevně rozesmál. „Seš jeho dokonalá kopie.“

„Díky, taťko.“

„To nebyla lichotka,“ zapitvořil se hravě na syna.

„Ale byla! Protože profesor Snape je úžasný!“

„Myslím, že mu můžeš říkat jménem, pokud se necítíš na… Však ty víš. Táto.“

„Severus je skvělý profesor. A ne, taťko, nejsem naštvaný. Udělalo mi to radost. I když by mi udělalo větší radost, kdybych ho znal dřív.“

„Já vím, Wade, neexistuje omluva pro to, co jsem udělal. Ale věř mi, že jsem k tomu měl důvody, které nepotřebuješ v tuhle chvíli znát.“

„Severus mi řekl, že jste spolu léta nemluvili, protože ti moc ublížil a taky že toho lituje, ale nejde to omluvit. Vyčítá si něco, co ti provedl. Do dospěláckých věcí nevidím, ale myslím, že mi to jako důvod stačí. Bylo to mezi vámi napjaté, tak jsem se ani nechtěl ptát.“

„Seš chytrý a hodný kluk, Wade. Nevím, jak jsem si tě zasloužil.“

„To mám určitě po něm,“ vyplázl na něj jazyk a Harry se tomu zasmál.

„Bez pochyb.“

„Když se mnou začal zničehonic chodit do Prasinek místo tebe, taky to nebylo zrovna nenápadný. Vím, že chtěl se mnou trávit čas, i když se vždycky vymlouval na nějaké pracovní záležitosti. A navíc vyzvídal.“

„Vyzvídal?“

„Ptal se často na tebe. Musím uznat, že byl hodně nenápadný, ale poznal jsem to.“

„Opravdu?“

„Jo. Zajímal se třeba o to, co tě baví. Nebo jak se ti dařilo v obchodě. Dost ho zajímala tvoje předešlá práce. Navíc tě přede mnou hodně chválil, ale to jsem si prý měl nechat pro sebe, tak jako bych nic neřekl!“ zakřenil se mladý Nebelvír.

Harrymu se u srdce usadil hřejivý pocit, když to poslouchal. Znamenalo to, že měl Severus o něj starost? Jistěže měl, byl otec jeho syna. Cítil se zodpovědně.

Wadeovo nadšení stále nevyprchalo, když vyprávěl dál, „Svěřil se mi, že tě učil na škole a že jste se neměli v lásce. Že za to z velké části mohl on. A pak jste najednou byli takoví přátelé. A on vypadá, že z tebe nemůže oči spustit. Taťko, pravda by praštila do nosu přece i trola po obrně.“

Bývalý chytač zamrkal. Severus že z něj nemohl spustit oči? To byl přece nesmysl. Nechal to být. V tuhle chvíli byl důležitý Wade. Láskyplně se na něj usmál a prohrábl mu černou čupřinu na čele. Ten kluk zase předčil všechna jeho očekávání.

„Tušil jsem, že na to dřív nebo později přijdeš. Vlastně jsem to Severusovi říkal, že je mi podezřelé, že ti to nedošlo. Ale i tak si mě překvapil. Seš někdy až moc vychytralý a sečtělý, což mě občas štve,“ pronesl zvesela. „Seš celý on. A jediný člověk, který mě kdy uměl rozpálit k nepříčetnosti, byl právě Severus Snape. Ale proč si nic neřekl?“

„Myslel jsem si, že mi to chceš říct sám, až budeš připravený. Bylo na tobě vidět, že seš nervózní. Nebyl jsem si jistej proč, ale nechtěl jsem tě ještě víc stresovat. Vypadalo to, že o tom nechceš zkrátka mluvit. Respektoval jsem to. A čekal.“

„Nikdy mě nepřestane udivovat, že mám geniálního syna. Na svůj věk si až otravný rozumbrada. Ale možná bych se pár věcí od tebe měl naučit já.“

„Jo, to bys fakt měl. Například by ses mohl naučit pořizovat knížky během data vydání a ne až v době, kdy je bude mít každý druhý.“

 „Wade!“

„Co je! Sám si to řekl!“

„S tímhle můžeš otravovat Severuse.“

„Beru to jako rozkaz.“

Harrymu se ulevilo, když mu to těžké břemeno spadlo z ramen a svět kolem se najednou zdál být zase krapet hezčí. A ty sušenky rozhodně taky stály za to.

°°°

Stala se z toho tradice. Každý první víkend trávili všichni tři spolu čas na pozemcích Bradavic a každý druhý navštěvovali Wade se Snapem Prasinky. Občas s nimi chodil i Harry, ale většinou nechával Prasinky na starost Zmijozelovi. Taky hlavně proto, aby ti dva měli šanci se více sblížit a dohnat ztracený čas.

Severus jako obvykle čekal, až zajdou velký kus za bránu hradu a ztratí se z dosahu ochran proti přemisťování. Venku už bylo poměrně příjemné počasí. Začalo se oteplovat a zima se překlenula v první jarní dny.

V Prasinkách to zářilo barvami a od madam Rosmerty bylo slyšet hrát hudbu a nadšený smích.

„Měl bys za ním jít,“ malý Wade šel spokojeně vedle svého druhého otce s knihami v rukách a pozorně ho sledoval. I po jeho prosbě se však ta chladná maska na jeho tváři nezměnila. Obdivoval toho muže ve všech směrech. A obdivoval, jak dokázal zachovat lhostejnou tvář, i když dávno věděl, že ho ta situace netečným rozhodně nenechává. Tohle byla jedna z mála vlastností, které po něm nezdědil. Byl emotivní a impulsivní po Harrym. Neuměl skrývat to, co cítí. A ani nechtěl, protože rád dával najevo nadšení a radost. Stejně jako to dělával Harry.

„Za kým?“

Chlapec se zakabonil a teatrálně protočil oči v sloup. „Však ty víš za kým. Za taťkou.“

„Proč?“ zaznělo odosobněně.

Wade v tom tónu stejně rozpoznal špatně skrývaný zájem. „Severusi… Taťka se možná tváří jako kakabus a dělá, že se nic neděje, ale sám víš, že je špatný lhář. Je s tebou rád. Poznám to na něm. Nikdy jsem ho tak spokojeného neviděl. Ani si nevzpomínám, že by vůbec kdy dřív dal někomu šanci, aby s ním čas vůbec trávil. Je to vzácnost.“

„Tráví se mnou čas, protože musí.“

„Nesmysl. Nic nemusí. Kdyby nechtěl, nedělá to. Přece by se sám dobrovolně netrestal. Ani kvůli mně. Vždyť mlčel takovou řadu roků, tak proč by teď něco měnil, kdyby nechtěl?“

„Je ti sotva dvanáct, neměl bys mít naprosto jiné starosti?“ zabručel Snape a úkosem se na syna podíval.

„Vy dva jste moje starosti, protože kolem sebe chodíte pořád po špičkách, když nemusíte a mě už to otravuje.“

„Jsme oba dva dospělí. A ani jeden z nás nepotřebuje rady dítěte. A vůbec nevíš, o čem mluvíš. Minulost ani jeden nezměníme.“

„Koho zajímá minulost!“ odfrknul si Wade. „Měli byste řešit přítomnost. Žít přítomnost. A poslouchat moje rady!“

„Ty jsi ale vážně vytrvalý a hlavně otravný.“

„Jakého jste si mě udělali, takového mě máte. A nesváděj to na mě. Jak si řekl, jsem ještě dítě!“

„Najednou jsi dítě. A když chceš jít sám do Prasinek, to už dítě nejsi. Tady mi nějak nesedí počty.“

„Záleží přece na úhlu pohledu. A na situaci,“ pronesl vychytrale a zatvářil se naoko důležitě, když míjeli cukrárnu.

„Jak to s tebou Harry mohl dvanáct let vydržet?“

Wade se jen zazubil. „Tak zajdeš dneska za ním?“

„Jistěže. Je přece sobota. Máme jako obvykle setkání.“

„K čertu s těmi vašimi sobotními setkáními. Já chci, abyste si to už konečně vyříkali a začali se scházet častěji. Oba dva se chováte nemožně. A pak že já jsem tady dítě.“

„Tak za prvé, mladý pane, přestaň klít. A za druhé… Je zcela nepodstatné, co chceš ty. Podstatné je, co si přejí tví otcové. Přestaň se plést do věcí dospělých.“

„A ty taťku nechceš?“

„Nebudu se už k ničemu vyjadřovat.“

„A jsme zase u toho. A když se zeptám taťky, tak ten mi pro změnu neřekne nic a místo toho to zamluví. Nejčastěji zvolí takové téma, u kterého ví, že na mě zabere. Třeba se úplně náhodou zmíní o tom, že vyšla nová encyklopedie léčivých lektvarů. A že bychom ji mohli zajít koupit. Jako by mi to nemohl říct jindy. Zneužívá ty chvíle k tomu, aby mě umlčel. Ví, že já si takovou příležitost nenechám ujít.“

Snape se zasmál. To bylo od Pottera vynalézavé. „Zkrátka už ví, jak na tebe. To je skoro zmijozelské. Podcenil jsem ho.“

„Každý máme svou slabinu,“ vzdychl dotčeně Wade.

Snape zdvihl dlaň a poplácal ho po hlavě jako by chválil psa za věrnost, přičemž se tvářil skoro až hrdě. Nemohl popřít, že nové rodinné nastavení se mu zamlouvalo. A situace, do kterých se dostávali, byly výzva.

Wade byl rozhodně číslo. Měl být po kom. Někdy se v něm ta dětinskost nezapřela. Ale někdy byl naopak příliš dospělý. A Severus si dělal často starosti, jestli mu to zbytečně nekazí dětství. Nakonec však pokaždé usoudil, že to malé torpédo vypadá až na výjimky víc než spokojeně.

Navštívili ještě pár krámů, než se vydali zpátky do hradu, kde už na ně s čajem a svačinou čekal Potter.