14. kapitola

Čekal na ně s konvicí připravenou na stolku. Nervózně si poklepával po koleni a každých pět minut kontroloval čas nebo se ohlížel z okna, jestli neuvidí na příchozí siluety.

Wade se Severusem se měli každou chvíli vrátit z Prasinek a i když si dlouhou chvíli snažil krátit čtením famfrpálového magazínu, nemělo to smysl. Jeho mysl se toulala naprosto jinudy a nedokázal vnímat obsah. Dokola si odléval čaj do šálku, aby se jinak zaměstnal.

Byl nervózní. Vlastně ani nevěděl proč. Za poslední měsíce se toho tolik změnilo a událo, že se teď ocitl v úplně jiné pozici, než na kterou byl zvyklý. Už nebyl rodič samoživitel, už nebyl na všechno sám. Byl vlastně jedině rád, ale toho pocitu ze sevřeného žaludku se zbavit nedokázal, i když už to pro ně vlastně nebylo tolik nové uspořádání. Vedle Severuse se zase cítil jako nevyzrálý nezkušený malý kluk. I poté, co v životě dokázal a kam až se vypracoval. Měl tu schopnost v něm vyvolat nejistotu a pokaždé měl pocit, že má nohy z želé. Zejména když ho propaloval svým temným pohledem a Harryho srdce se pod ním zběsile rozbušilo jako by tam stál nahý.

Nebyl zvyklý, aby jeho vztah se synem narušoval někdo třetí. Protože v podstatě to ani narušování nebylo, ale ten prvek navíc v celé dynamice jejich dosavadního spojení vše změnil. Jejich vazby se každým dnem víc a víc upevňovaly a to bylo zároveň děsivé a zároveň měl z toho svrbění v žaludku.

Nelitoval toho, že oba dva zjistili pravdu. Spíš naopak. Působili teď skoro jako opravdová rodina, po které Harry vždycky toužil. Ale jenom skoro. Jedna věc to kazila, a Harry si byl jistý, že se nikdy nezmění. Chybějící intimita, ta tolik žádoucí hřejivá vzájemnost.

Byl z toho bezradný. Sotva si připouštěl, jakými změnami sám prošel. Jaký jeho myšlenky a pocity nabraly směr.

Člověk, kterého tolik let hluboce nenáviděl, teď pro něj znamenal bezpečí, domov a vnitřní klid. Nebyla to ironie?

Nahlas to ještě Severusovi neřekl, ale už mu odpustil. A možná, že mu odpustil i dávno dřív, než si to sám uvědomil. Býval pro něj příslovečným zlem. Násilníkem, umaštěným parchantem, ubožákem s pokrouceným charakterem, sebestředným netopýrem bez špetky emoce. Jenže Severus byl… Milý. Když chtěl. Zábavný. Byl sečtělý a jeho břitký humor Harryho pokaždé rozesmál. Uměl tolik prožívat, i když se to snažil nedávat najevo. Byl věrný a tradicionalistický. Byl to člověk, na kterého bylo spolehnutí a který když dal slovo, tak nezklamal a splnil ho. Bylo příjemné s ním trávit večerní chvilky v rodinném kruhu. Byl tolik pozorný a měl úžasný vliv na jejich syna.

Harry si už konečně musel přiznat, že ho přitahoval. Odpor, který cítil dřív, dočista zmizel. Jediné, co teď cítil, byla jakási špatně uchopitelná emoce. Touha po jeho blízkosti. Touha po jeho doteku, po úsměvu. Taky po upřímné pochvale. Po lichotkách a uznání.

Severus z něj po těch letech naprosté separace v milostné rovině dokázal vyždímat i nějaký vzrušující pocit.

Navíc si se studem přiznal, že tu noc, která se tolik vymkla z rukou, necítil jen bolest a ponížení. Jeho vlastní tělo mu dávalo najevo, že mu dotyky muže nejsou lhostejné. Že i navzdory všemu cítil taky vzrušení, byť bylo v ten moment nevítané. Jak mu jeho vlastní erotogenní zóny udělaly čáru přes rozpočet, a rozum do toho vůbec neměl co kecat. Donedávna si díky tomu, že měl mysl zastřenou nenávistí, nespojoval jiné souvislosti. Například ty, že nebýt toho večera, zřejmě by časem došel k závěru, že ho Severus Snape přitahuje. Že má jeho společnost rád, že k tomu muži vzhlížel, i když by to nepřiznal. I během války.

A ten večer vedle něj cítil podivnou sounáležitost, než se to pokazilo. Měl pocit, že toho mají společného víc, než se do té doby zdálo. Cítil se s ním jakýmsi způsobem propojený a jediná jeho společnost mu dokázala přivodit pocit klidu a smíření poté, co měl chuť skončit se životem.

K tomu prozření se dostal velkou oklikou, bylo v něm zakotveného daleko víc než dvanáct let. Jen tomu zkrátka nedovolil přihlásit se o slovo. A měl plno jiných starostí.

Pravdou však bylo, že by nikdy nedokázal litovat. Z  toho všeho vzešlo narození Wadea. Nejenže mu to vrátilo chuť do života, ale také poprvé v životě pocítil, jaké to je mít vlastní rodinu. A Harry teď chtěl, aby byli rodina všichni tři. Spolu. Se vším, co to obnášelo.

A možná si taky jednou nebo dvakrát ve slabé chvilce představoval, jaké by to bylo, kdyby byl Severus znovu tak vášnivý jako tehdy. Jenže tentokrát by se nebránil. Nechal by jeho dlaně, aby klouzaly po jeho těle, nechal by ty přísné rty, aby obtěžkávaly citlivou kůži. Nechal by toho muže, aby si ho vzal a aby ho už nepustil. Aby ho už nikdy neopustil.

Co to všechno znamenalo? Znamenalo to, že se do toho nevrlého protivy doopravdy zakoukal? Miloval ho snad?

Ponořený v myšlenkách se natáhl pro hrnek s čajem a upil, div si neopařil špičku jazyka. Nevěděl, jaké to je milovat. Asi to nikdy nezažil. Nebyl si vůbec jistý, jestli opravdu miloval Ginny. Jak by tedy mohl rozpoznat, jestli se v tomto případě jedná o zamilovanost? Neměl to s čím porovnat.

Rozhodně Severuse chtěl. Toužil po něm. Po jeho dotecích, po jeho osobnosti. Už jenom jeho hluboký sametový hlas v něm vyvolával vzrušení tak silné, že se neubránil husí kůži. Neuměl tomu všemu dát jasnou představu, ty pocity ho mátly a on si úplně nevěděl rady, jak s nimi naložit. Co si počnout sám se sebou.

°°°

Když se ti dva konečně vrátili ze svého výletu, dal postavit novou vodu na čerstvý čaj, protože se mu během čekání nějak podařilo většinu vypít. Močový měchýř se rozhodně hlásil o pozornost.

Wade se kolem něj jen prosmýknul a v rychlosti mu ukázal novou knihu. Vzal si něco z Harryho ložnice a zase zmizel se slovy: „Jdu za Careen do nebelvírské věže, uvidíme se zítra.“

Severus a Harry osaměli. Bylo to poprvé za dlouhou dobu od momentu, kdy se jejich syn dozvěděl pravdu. Většinu času trávili společně a málokdy se stalo, že by Wade nebyl u jejich soukromých setkání. A pokud nešlo o školní povinnosti nebo domluvy mimo běžné schůzky, poslední měsíc spolu sotva promluvili.

Všechny jejich společné večery byly naplánované právě kvůli Wadea, aby měl šanci Severuse poznat i mimo školní lavice. Jeho přítomnost byla styčný bod a on se vždycky na tyhle večery těšil. Ale dnes to bylo poprvé, co tady ten malý záškodník nezůstal, což samo o sobě bylo nejen zvláštní, ale přímo podezřelé.

Harry nervózně polknul. Netušil, co by se mohlo stát, ale věděl, že Severus má dostatek slušnosti na to, aby neodešel, aniž by si dal šálek čaje. A však ticho, které v místnosti zavládlo, bylo trapné a nepříjemné. A Harry cítil svírající pulz na srdci, jako kdyby vynechalo každý druhý tep.

„Tak jak jste se bavili?“ odstartoval to Harry. Natáhl se, aby Severusovi nalil.

„Jako obvykle,“ odseknul suše Severus a zavrtěl se na křesla, zatímco si položil dlaně pod stůl tak, aby na ně Harry neviděl.

„Byli jste v knihkupectví dlouho?“ zkusil znovu prolomit lety mladší z mužů, ale dělalo mu potíž podívat se na kolegu zpříma do očí.

Severus si pobaveně odfrknul. „Neskutečně dlouho. Ten kluk je horší než já a to je skoro co říct. Nebyl schopný si vybrat jedinou knihu. Nejméně třikrát prošel úplně všechny, než nakonec usoudil, že první, kterou držel v ruce, se mu bude hodit nejvíc.“

Harry se zazubil, až nakonec skousnul spodní ret. Severus byl někde na půl cesty mezi pobavením a rozčíleným a působil přitom… Napadlo ho slovo – roztomile.

„Třikrát, Harry. Třikrát!“ zopakoval.

„Je to takový náš sběratel. Mám v plánu mu v bytě zrekonstruovat celou místnost, aby měl knihovnu. S tím, co už vlastní, se to nevejde ani sem ke mně. Někdy mám podezření, že přečetl už všechno, co bylo napsané. Neměls ty náhodou ve sklepení velkou knihovnu?“

„Ovšemže, stále ji mám. Ale většinu knih, které vlastním, už Wade má nebo četl. Nemysli si, už stihl probrat i všechny moje svazky. Ale nepořádek po sobě zanechal dostatečný.“

„Uhm, no, v tomhle je rozhodně po mně,“ přiznal Harry.

Severus vytáhl lžičku z čaje, aniž by si ho osladil, a pak zlehka upil. Přes okraj porcelánu nenápadně sledoval, jak se Potter naproti němu prazvláštně červená. Možná bylo v místnosti jen příliš přetopeno, ale rozhodně by se vsadil, že byly jeho tváře narůžovělé.

„Nejspíš. Nicméně když chce, umí být vážně neodbytný.“

„Myslel jsem, že sis na to už zvyknul,“ rozesmál se Nebelvír.

Bylo to milé. Bylo milé, jak se Severus k Wadeovi choval a jak vedle něj jihnul. Stával se z něj jiný člověk. Pokud šlo o Wadea, vždycky tu pro něj byl. Bylo na něm vidět, že ho má opravdu rád a snaží se ho nezklamat. A snaží se nezklamat Harryho jakbysmet.

Temné oči si přeměřovaly Harryho se zájmem. Harryho přirozený a srdečný smích se Severusem dělal divy. Měl rád, když se Harry smál. Připadal si v těch chvílích volný. Spokojený. Jako by nikdy nezradil jeho důvěru. Jako by mu nikdy neublížil. Harry Potter byl vedle něj uvolněný a někdy dokonce působil, že má Severuse upřímně rád a není to jenom póza naučená před jejich synem. Ostatně teď spolu byli sami a nebyla třeba nic předstírat.

„Mimochodem,“ pokračoval hostitel, „co to mělo být za šifru? Myslím to, že jde do Nebelvíru. Miluje soboty a zůstává právě proto, že jsme všichni pohromadě.“

Severus netušil, jestli by Harrymu mohl vyjevit pravou podstatu synova chování. Věděl, co tím chtěl básník říci a proč ten poeta vlastně odešel. Po jejich rozhovoru v Prasinkách bylo do očí bijící, že je chtěl nechat o samotě. Předpokládal, že se snad něco změní. Že Severus něco udělá. Krok vpřed. Řekne, co je potřeba. Ale na to, jakým býval za války nedoceněným hrdinou a špehem, byl v tuhle chvíli ten nejnanicovatější srab.

„Náš povedený syn se nás snaží dát dohromady,“ zahučel hlubokým hlasem jakoby nic.

Harry se zarazil v půli pohybu. Málem rozbil starý glazurovaný porcelán, v němž servíroval čaj.

Otočil se na Severuse. „Dohromady?“

„Má přeromantizované iluze o tom, že bychom měli být spolu.“

Harry zamrkal a v němém úžasu otevřel rty.

Severus netušil, co přesně to znamená, tak jen ledabyle dodal. „Nevšímej si toho, je to jen kluk, který touží po tom, aby byli jeho rodiče spolu. Jako to tak normálně bývá. To je vše.“

Na pár úderů srdce bylo znovu zlověstné ticho, než ho pak pročísl mladší muž.

„Jistě.“

Harry se k němu nakonec otočil zády, aby se natáhl pro sušenky. V ten moment však Severus už nemohl spatřit zklamaný výraz v jeho tváři.

Zbytek večera byl víc než divný. Skoro další dvě hodiny spolu proseděli u stolu a mlčky hleděli oba dva do země nebo do misky se sušenkami. Jistěže byl károvaný koberec na zemi něco neuvěřitelně zajímavého a vhodného k detailní analýze. Nakonec se Severus omluvil, že ještě musí opravit nějaké eseje a odešel kvapně pryč. Harry tak zbytek sobotního večera zůstal trčet sám v komnatách. Jako kůl v plotě. Sám. Jako takovou řádku let.

Sevřelo se mu hrdlo a pocítil nepříjemnou úzkost. Rvavé staccato srdce ustalo v bubnování a Harry měl pocit, že se mu nedaří zhluboka nadechnout. Marně se snažil nasát kyslík do plic, ale místo toho se začal dusit. A uvědomil si, že se mu oči zalily slzami.

Kruté vtíravé myšlenky se točily okolo jeho osamělého života a připomínaly mu všechny neúspěchy, kterými si prošel sám.

A zůstal zase sám. Proč ho to vůbec udivovalo? Měl sice syna, ale nebylo to totéž, protože i když Wade miloval, chyběly mu důvěrnosti, které by mohl s někým sdílet. Které chtěl sdílet se Severusem. By tak osamocený. Nemilovaný a nechtěný. Doteď to bez fyzického kontaktu vydržel. Tak proč to nyní bylo tak jiné? Severusův odchod za sebou zanechal tu známou prázdnotu v srdci, jen mnohonásobně posílenou, protože právě dnes večer bylo mnohem těžší ji unést. Protože Severus o něj nestál tak, jako stál on o něj.

Zavřel víčka a poprvé po tak dlouhé době si dovolil propadnout beznaději. Po tváři se mu spustily doteď neprolité slzy. Byl plné hořkosti a zoufalství. Pokusily se z jeho obličeje smýt události dnešního dne. Jenže marně.