Konec školního roku byl na spadnutí. Čas tak nemilostivě ubíhal. Zbýval poslední měsíc a blížily se závěrečné zkoušky. To samo o sobě nehrálo do karet Wadeovi, který díky tomu musel vynaložit více úsilí dát ty dva dohromady, poněvadž měli oba profesoři dost práce se svými předměty. A on sám měl hromady učení jakbysmet.
Jakmile bylo konečně po zkouškách, všichni si oddechli. Nejen studenti, díky kterým byly bradavické chodby a pozemky zase plné bujarého smíchu a nadšení.
Ale byla tady ještě ta plíživá otázka. Realita, která ze dne na den klepala na dveře. Harryho rok profesury byl u konce. Zbývaly mu poslední dny na škole, protože k jeho smůle stále nikdo kletbu ohledně obrany proti černé magii nezrušil. A pravdou bylo, že sám nad tím během roku ani neuvažoval, což ho v neposlední řadě dost iritovalo, neboť v tuhle chvíli nechtěl, aby byl všemu konec. Nejenže byl v Bradavicích nesmírně rád, ale oblíbil si i pozici učitele, který předává svoje znalosti další generaci. Měl na dosah svého syna. A taky tady byl on.
Možná, že kdyby se na to se Severusem během roku zaměřili, na něco by přišli. Ale oba dva měli naprosto jiné starosti. A jejich vztahy vpravdě nebyly vždy ideální.
V září nastoupí na jeho místo nový profesor. A ani jako otec Wadea neměl důvod na škole zůstávat. Možná, že jednou, až se naskytne nová příležitost, převezme po Rolandě Hoochové létání. Rozhodně by neváhal, kdyby mu takovou nabídku ředitelka předložila. Ale tyhle dny byly ještě daleko a on svojí kolegyni samozřejmě nepřál nic zlého.
Nebo třeba se Horácio Křiklan zanedlouho vrátí do důchodu a místo přeměňování bude opět k mání. Ne, že by byl Harry na přeměňování nějaký expert, ale nevedl si v něm vůbec špatně. A všechno ostatní bylo jen výsledkem dobrého procvičování a přípravy.
Pořád tady ale zůstávala potřeba vyřešit vše ohledně jeho podniku. Během roku si se Solange pravidelně korespondovali a párkrát ji kontaktoval i letaxem, aby spolu probrali chod krámu, účetnictví, import materiál a v neposlední řadě taky nové produkce hůlek. Avšak vypadalo to, že si podnik vede za jejího vedení nesmírně dobře. A že spolupráce s nově zaškoleným učněm Jonasem Kiddellem, který je potomek Jimmyho Kiddella, méně známého výrobce hůlek, se taktéž vyplatila.
Napadlo ho skloubit podnikání v Canberře s podnikáním v Londýně. Bylo mu jasné, že nemohl nikdy konkurovat Ollivanderovi a jeho jedinečnému obchodu s generacemi starou tradicí, ale možná by spolupráce s ním mohla být prosperujícím vítězstvím pro obě strany. Zádrhelem spíše bylo, zda by s tím starý a zkušený kouzelník vůbec souhlasil.
Byla to každopádně jedna z věcí, které stály za to zkusit, a měl v plánu se ještě pár dní zdržet v Británii jen proto, aby se o to pokusil.
Na stole už ležel připravený dopis, v němž Garricka Ollivandera žádal o pracovní schůzku. V přátelském duchu. A možná, že kdyby přece jen na jeho nabídku kývnul, tak by se nakonec díky tomu nemusel vracet k protinožcům.
°°°
Začátek července působil ponuře. Jakmile opustili studenti školu, vše utichlo. Dokonce i obrazy na zdech už neštěbetaly, jak to bylo u nich zvykem. Když kolem nich procházel poté, co mířil z ředitelny do svého příbytku, sotva každý čtvrtý mu oplatil pozdrav. Jako by prázdniny začaly i jim.
Poslední student, který ještě neopustil školu, se tvářil nakvašeně. Wade si u Harryho balil poslední věci, které mu tam skřítci přenesli z koleje. A Harry pro změnu balil vše, co si do Bradavic přivezl on. Povzdychl si. Nemohl se zbavit toho tísnivého pocitu na hrudníku. Věděl, co to znamená. To byl stesk. Už teď věděl, že se mu bude stýskat. Měl to tady tolik rád. Nejen Bradavice, ale i tenhle byt. Prasinky, školní pozemky, i ten šílený Zapovězený les. A co teprve Chroptící chýše? Vždyť se tam ani nebyl podívat a přitom měl to místo spojené se zážitky, které mu tolik změnily život. I navzdory celé tragédii, zjistil tam pravdu o Siriusovi a Remusovi. O zradě Petra. A byl zase trochu blíž svým rodičům, které nikdy nepoznal.
Měl rád zdejší žáky, bez ohledu na příslušnost ke koleji. A oni měli rádi jeho. Obrana ho vždycky bavila a měl šanci se čas od času proletět i na koštěti nebo si po dlouhých letech zahrát famfrpál se studenty.
Všichni jeho kolegové byli bezvadní. I ti, které měl šanci poznat teprve letos. A dýchala na něj nostalgie, kdykoliv se na chodbách setkal s těmi, kteří ho sami učili.
A měl rád Severuse. Teď už to věděl jistě. Vlastně ho měl víc než rád. V jeho přítomnosti se mu ruce třepaly jako želé, svrbělo ho v podbřišku a zkracoval se mu dech. Ozvy srdce násobily svůj rytmus na sotva snesitelnou míru.
Sevřelo se mu hrdlo. Musel polknout a zhluboka se nadechnout, aby zahnal slzy.
Věděl, že s ním styky nepřeruší, protože byl ostatně druhým otcem jejich syna a to bylo pouto, které se už nedá nikdy přerušit. A moc dobře na muži viděl, jak jejich chlapce bezmezně zbožňuje, i když to dával najevo neobvyklý cynickým způsobem. Ale to bylo něco, v čem si s Wadem vlastně notovali. A on by se je za žádných okolností už nepokusil rozdělit.
V profesorském sboru už znali pravdu všichni. A pravděpodobně se to ještě před koncem školního roku rozneslo i mezi studenty. Nikdo se k tomu však nevyjadřoval a zdálo se, že to každý přijal jako samozřejmou věc. Překvapilo ho, že ho každý zcela automaticky pároval se Severusem Snapem, jako by to byla přirozená věc. Copak si nepamatovali, jak se kdysi nemohli vystát?
Otevřel kufr a frustrovaně do něj začal vkládat věci. Nějaké skládání do úhledných komínků, jak by to určitě dělal Severus, nebylo nic pro něj. Stejně se uvnitř všechno zase rozhází na jeden velký zmačkaný chuchvalec, tak proč si s tím dělat zbytečnou námahu. Navíc měl pocit, že se na všech těch svršcích musí pomstít za všechny křivdy, kterými si prošel. A hlavně za nespravedlnost, která ho znovu vyprovodí daleko od míst, kde by si přál zůstat. Díval se na svoje košile jako by mohly za to, že nemůže v Bradavicích zůstat.
Rozhlédl se nostalgicky po bytě, který byl jeho útočištěm celých deset měsíců. Tím pravým domovem. Zažil tady plno zvratů a mnohé se zde změnilo taky k lepšímu. Možná, že kdyby se schoval v komnatě nejvyšší potřeby, tak by ho tam nikdo nenašel!
Zasmál se sám sobě. Déle než před dekádou odtud zapáleně prchal zničený a pokořený. A teď mu lámalo srdce, že musí odejít.
Někdo zaťukal na dveře. Když Harry otevřel, nebyl až tolik překvapený, když spatřil tvář muže s hákovitým nosem. Znovu se dostavil ten nervózní pocit v břiše, když Severus na pozvání vkročil dovnitř. Analytickým pohledem sjel k nachystaným kufrům a srovnal se prudce v zádech, jako by ho píchla včela.
„Už se nemůžeš dočkat, až odsud zmizíš?“ nadhodil napůl posměšně, ale zradily ho oči. Byly naplněné pochybnostmi a neobvyklým smutkem, pokud by se to tak dalo nazvat v případě muže, který se vždy otevřeně bránil emocím.
Harry vzdychl a prohrábl si vlasy. „Rok je pryč. Uteklo to moc rychle. Moje smlouva končí a nemám tady už co dělat.“
„A co bude dál?“
„Dál? Popravdě mám ještě v plánu přes léto zůstat v Londýně, chci vyřídit pár věcí, které by byly prospěšné pro moje podnikání. A Wade aspoň stráví léto s tebou, když nebudu mít čas.“
Severus zlehka naklonil hlavu. „Znamená to, že ho mohu vídat?“
„Samozřejmě, že ho můžeš vídat, Severusi. Myslel sis snad, že to mimo školu neplatí?“
„Nebyl jsem si jistý.“
„Seš jeho otec. Máš právo ho vídat, kdykoliv se ti zachce. A já tomu nebudu nijak bránit. A až skončí léto, budeš ho mít jenom pro sebe,“ pousmál se Nebelvír posmutněle. „Bude přes rok v dobrých rukách, jsem díky tomu klidnější.“
„Plánuješ se vrátit do Austrálie?“
Pokrčil rameny. „To záleží na tom, jak se vyvinou moje plány v Londýně. Ale pokud to nevyjde, tak mi nezbude nic jiného. Koneckonců tam mám dost prosperující byznys a byl jsem dlouho pryč.“
„Zajisté.“
„Ale to neznamená, že se nebudu vracet do Anglie. Nebo… Nebo že bys třeba… Chci říct… Kdybys chtěl. Kdybys chtěl, tak bys mohl navštívit ty Canberru. Ukázal bych ti to tam. Víš, třeba jako dovolenou… Uhm. Nebo tak.“
Černé obočí vyletělo lektvaristovi vysoko do čela, jak si mladšího kolegu zaujatě prohlížel. Vypadalo to, jako by chtěl něco důležitého poznamenat, ale Harry mu skočil do řeči.
„Samozřejmě to není žádná povinnost. Můžeš Wadea vídat i bez toho…“
„A kdybych chtěl vídat i tebe?“
„Já… Cože?“
„Jak si říkal… S naším synem budu trávit čas stejně během školního roku. A pokud tedy platí to pozvání do Canberry, znamená to, že bych navštívil i tebe. Třeba o svátcích. Takže můžu vídat i tebe?“
Co to bylo za hloupý dotaz? Harry se zmateně usmál.
„Možná zůstanu v Anglii. Ale ovšemže. Jelikož budu žít pod stejnou střechou s naším synem, je vcelku logické, že se tomu nevyhneš.“
„A mohu vídat tebe mimo dům, ve kterém budete žít? Potažmo… Úplně bez přítomnosti našeho syna?“
To byl zvláštní dotaz a nějak netušil, co tím chtěl Severus říct. Nebo si spíš netroufal domýšlet, co tím naznačuje, aby se nezklamal.
„C-cože?“
„Kroužíme kolem sebe jako dva hladoví supi už měsíce, takže to zkrátím. Nejsem na žádné hluboké emocionální výlevy a určitě oceníš, když to řeknu narovinu, aby bylo mezi námi jasno, Pottere. Harry.“
Mladík ztuhl a otevřel v němém úžasu rty, avšak nic neřekl.
„Nechci, aby si odešel, ale vím, že ani jeden z nás tomu nezabrání. To ale neznamená, že se musíme přestat vídat jen proto, že už nebudeme kolegové. Chci tě vídat právě proto, že už nejsme kolegové. A ne snad kvůli tomu, že jsme rodiče umanutého nesnesitelného šotka, co si hraje na dohazovače. Chci se s tebou vídat, protože mám tvoji společnost rád. Protože čas, který s tebou trávím, je něco, co jsem si sám vybral. Protože v takových chvílích se cítím upřímně šťastný. Poprvé v životě. Tehdy si odešel a zmizel z mého života, ale tentokrát už to nedopustím.“
Zamrkal. Ten přitroublý Nebelvír prostě jen zamrkal.
„Řekni něco, Pottere.“
„Uhm. No… To je vzájemné, Severusi.“
„Hm. Vzájemné. To je jako všechno? Nic víc?“
„Rád se na tebe dívám?“ pronesl Harry s nervózním úsměvem. To se ho ptal, nebo mu to oznamoval?
„A dál? Hlavně neříkej, že mě k tomu ještě rád posloucháš, to by moje ego už neuneslo,“ kontroval to jízlivě.
„Uvádíš mě do rozpaků.“
„A to jsem si myslel, že já jsem tady ten, komu schází schopnost vyjadřovat projevy náklonosti.“
„Cítíš ke mně náklonost?“ vytřeštil Harry oči.
„Poslouchals mě vůbec posledních pár minut?“
„Já… Možná jsem se trochu zamyslel.“
„Merline, ty to vidíš,“ promnul si prsty spánky.
A pak udělal krok vpřed k Harrymu. „V tom případě bude nejspíš snadnější názorná ukázka.“
„Co to…“
Než stihl cokoliv říct, šlachovitá dlaň s dlouhými prsty se mu opřela do krku a přitáhla si jeho obličej blíž. Než si Harry vůbec uvědomil, co se to děje, cítil, jak se mu mezi rty dobývá jazyk druhého muže.
Zavřel oči a nechal se tím pohltit. Severus se nesnažil být jemný ani ohleduplný. Bral si, co mu patřilo. Podmaňoval si jeho rty a jazyk, jak mu jen divoká touha umožňovala.
Tělo se přitisklo na tělo a Harrymu se v útrobách rozlilo horko. A usadilo se zejména v jeho klíně, do kterého se mu opřela noha. Jestli se udělá do kalhot jako puberťák, bude to trapné.
Kolem pasu se mu ovinuly paže a Harry se cítil jako v mrákotách. Uvěznilo ho tolik nečekaných vjemů. Hrály si s jeho smysly, dráždily je až na samotnou hranici příčetnosti. Na tohle čekal takovou dobu. Dlouhé měsíce jen na to, aby ho Severus políbil. Aby si ho přivlastnil.
Více než dvanáct let stará vzpomínka pod tíhou tolik přesyceného a zbytečně skrývaného chtíče bledla a mizela v nedohlednu.
Jeho ruce se obtočily kolem Severusova krku, aby s vlastní vervou začal polibek oplácet.
Netušil, jak a kdy se to vůbec stalo, ale když se jeho lopatky dotkly měkké matrace v jeho ložnici, kvitoval to se zaníceným povděkem. A rozhodně se nebránil tomu, co mělo následovat dál. Protože tentokrát by v tento okamžik dal cokoliv, aby si ho Severus vzal, aby mu patřil. Aby si patřili navzájem. A pokud by přestal, ztratil by rozum.
Hromádka oblečení, která skončila na zemi, svědčila o tom, že přece jen si ještě chvíli rozum ponechá. Pokud mu ho Severus nevyšuká z hlavy. I tak měl Harry dojem, že se to nedělo dostatečně rychle.
Komentáře