7. kapitola

Zařazování studentů probíhalo stále stejně, jako si pamatoval. S tím malým rozdílem, že jména prvňáčků protentokrát nevyvolávala Minerva McGonagallová, ale Pomona Prýtová. Moudrý klobouk se taky vůbec nezměnil. Taky proč. Přijímání nových studentů byla jedna z nejhezčích událostí, které vůbec znal. Rituál, kterým si jednou musel projít každý.

A protentokrát obřad Harry pozoroval úplně z jiného místa a z jiné společenské pozice. A samozřejmě u toho seděl na samotném kraji hned vedle Snapea, který ho ale naštěstí naprosto ignoroval. I když ho z toho vědomí bolel žaludek a bylo těžké cítit se vedle toho chlapa pohodlně, snažil se tvářit, že je to v pořádku a nevyvolávat zbytečné konflikty.

Klobouk zařadil několik desítek studentů, než přišla ta chvíle, na kterou celý večer čekal.

„Potter, Wade!“

Mezi profesory i studenty se rozlehlo nepřirozené ticho. Harry si všimnul, jak Snape vedle něj mírně poposedl a pohlédl se zájmem na hocha, který si to nadšeně šinul ke stoličce s otrhaným kloboukem.

Černovlasý chlapec se podíval jejich směrem a usmál se na Harryho, který ve významném gestu zdvihl palec. Snape se po něm otočil a nevěřícně na něj zíral. Nebyla to náhoda, že se ten kluk jmenoval stejně. A rozhodně nebyla náhoda, že se na sebe ti dva usmívali. Muselo jít o jeho syna. Promerlina, třetí pokolení Potterů? Netušil, zda tohle ustojí. Začínal být na to starý.

Zatímco se po kolegovi Harry mlčky ohlédnul, Moudrý klobouk vykřiknul: „Nebelvír!“

Malý klučina se na Harryho znovu nadšeně usmál a otec mu to oplatil. Pak s neskrývanou radostí ve tváři běžel k nebelvírskému stolu, kde se posadil vedle ostatních dětí.

Severus měl chuť si vytrhat na hlavě všechny vlasy, protože měl podezření, že mu stejně brzy vypadají.

°°°

První týdny byly o připomínání si starých zvyků. Bradavice mu ani po těch letech nepřišly cizí a cítil se v nich stejně příjemně jako kdysi, ale musel si zvykat na novou dynamiku vztahů a vnímání. Už nebyl student. Naopak byl učitel. Autorita. Studenti si ho velmi rychle oblíbili, vzhlíželi k němu a Harry si uvědomil, že ačkoliv svůj vybraný obor doma v Austrálii miloval, učitelství bylo něco, co se mu vrylo pod kůži. Zalíbilo se mu to. Možná až moc.

Měl rád děti, jejich představivost. Líbilo se mu sledovat jejich růst a potenciál. Užíval si jejich upřímnost a otevřenost, kdykoliv jim dal prostor se vyjádřit. A aby toho nebylo málo, byl hodně oblíbený mezi děvčaty z vyšších ročníků, protože byl mladý a přitažlivý.

Zapadl velmi rychle. A i když byl z celé situace nervózní, zdálo se, že to bylo zbytečné.

Se synem trávil všechny víkendy. Většinou spolu chodili do Prasinek nebo jezdili do Londýna na příčnou ulici. Občas spolu hráli famfrpál na hřišti a někteří další studenti se k nim s nadšením přidali. Bylo to osvobozující, nádherné a přinášelo mu to nečekané uspokojení.

A Severus Snape tohle všechno pozoroval zpovzdálí. S pravidelností a vnitřním neklidem, který se probudil od chvíle, kdy se Potter do školy vrátil. Potácel se někde mezi vášnivou touhou zabořit prsty do těch černých vlasů a mezi potřebou vlítnout do toho hloučku nadšených rozesmátých tváří a poslat všechny do patřičných míst.

Rozpoznal tu emoci. Byly to desítky let, co ji cítil naposledy. Pokaždé když Lily Evansová věnovala víc pozornosti tomu idiotovi Potterovi staršímu. Byla to žárlivost. Ale proč by zatraceně měl žárlit zrovna na Harryho Pottera? Nebo na to, že je šťastný a spokojený? Protože on sám přežíval jen tak, jak mu život umožnil?

Možná mu vadilo, že má Potter dítě. Rodinu. A zřejmě se svým životem udělal přesně to, co Severus chtěl, aby udělal. Takže co ho na celé té situaci tak rozčilovalo? O to mu přece šlo. Otevřít mu oči. Ukázat, že je ještě mladý na to, aby vzdal život. I když od něj bylo pokrytecké, protože se sám vlastní radou neřídil.

Potter ho navíc teď měl nenávidět. Ale od chvíle, co nastoupil do školy, nebyl vystavený žádného konfliktu nebo výpadu, který by to naznačoval. Nebelvír se mu zkrátka jen vyhýbal, kdykoliv to bylo možné. Mluvili spolu minimálně. Až na chvíle, kdy vedle sebe seděli u jídla, se vlastně nepotkávali.

Chtěl snad Severus, aby ho nenáviděl? Možná ano. Měl pocit, že by si to zasloužil. Měl pocit, že to potřebuje. Dostat rozhřešení nebo trest. Nějaké uzavření.

Odfrkl si. Copak mu v životě tolik chyběla dramata? Pravdou bylo, že byl život nudný a že s Potterovým návratem se něco změnilo.

Podíval se z okna, když procházel chodbami hradu cestou z ředitelny. Skupina studentů se tam motala kolem profesora obrany jako by to byl jejich hrdina. Ale on hrdina vlastně byl, že?

Wade Potter vypadal jako šťastné a milované dítě. Něco, co ani jeden z nich nikdy nepoznal. Severus si nad tokem takových myšlenek musel povzdychnout. Možná Potterovi syna zkrátka záviděl. Kdysi dávno si představoval, že má syna. V těch představách měl zelené oči po Lily a tmavé vlasy po něm. Inteligenci zdědil po obou a stejně tak lásku k lektvarům. Byly to naivní představy zamilovaného teenagera. Po její smrti už k tomu nebyl důvod. Ani od té doby nepomyslel na jiné vztahy. Uzavřel se do sebe s přijetím, že osud to tak chtěl. Aby byl sám. Aby trpěl.

Ta noc s Potterem v něm něco zlomila. Vlastně na to ani nepřišel hned. Trvalo to nějaký čas, než si uvědomil, že k tomu klukovi cítil celou dobu obdiv a že je svým způsobem na něj hrdý. Už kvůli jeho matky. Ale ten pocit přerostl v něco nečekaně syrovějšího. Osobnějšího. Začal si ho vážit. V jeho očích byl silný a jakýmsi způsobem fascinující. A prozření, že v něm bylo víc z Lily než z Jamese, to jen prohloubilo.

Mezi nimi to pořád viselo. Vnímal to a rozhodně to vnímal Potter, který před ním u stolu párkrát ucukl rukou, kdykoliv se o něj omylem otřel. Minulost se nedala smazat. Možná nebyla jako rozšklebená rána, ale zůstala po ní jizva. Severus každý den přemáhal nutkavý hlad se Potterovi omluvit. Možná v tom bylo i něco víc. Chtěl si s ním promluvit, chtěl být v jeho blízkosti. Chtěl s ním být sám.

Vjel si prsty do vlasů a promnul si spánek. U mocného Salazara! Co se to s ním dělo? Kdyby se Potter nevrátil, vůbec by se ničím podobným nezabýval. Všechno by bylo jako předtím a nic by mu neotravovalo život.

Zrychlil krok, aby se přesunul do sklepení dřív, než ho nohy odvedou na famfrpálové hřiště za nimi.

°°°

Jednoho víkendového večera už toho ale měl dost, když mu myšlenky odmítaly dopřát několik dní zasloužený spánek. Pevně odhodlaný promluvit si s Potterem, vzal rozum do hrsti. A půl hodinu poté už zíral na dveře do jeho komnat. Zaklepal.

Vyvedený z míry zůstal stát jako přikovaný, když mu vyjevený Potter otevřel jenom v ručníku. Se zarudlou tváří a s mokrými vlasy, které mu po pramenech splývaly přes ramena. Široká ramena. Obnažená široká ramena. Už nebyl tak hubený, jak si Severus pamatoval a dokonce byl jen o něco menší, než on sám. Vyzrál.

Harry ve dveřích vypadal stejně rozpačitě jako on. Snažil si v rychlosti zakrýt tělo hábitem, který měl pohozený na křesle, ale Snape si při tom pohybu stihl všimnou výrazné táhlé jizvy v podbřišku. Táhla se od jednoho boku k druhému.

Uhnul pohledem a dal svému kolegovi patřičný prostor k tomu, aby situaci vyřešil.  Zdvihl oči, jakmile se ozval druhý hlas.

„Snape! Čemu vděčím za vaši návštěvu?“

„Nepozvete mě dál?“ odpověděl na otázku otázkou příchozí.

„Víte, mám obavy, že bych vás už odtud nedostal a odnesl bych si další nepříjemnou vzpomínku.“

Dobře, tohle si Severus rozhodně zasloužil. Ta nepříjemná připomínka jejich posledního setkání se mu svezla v podobě mrazení po páteři. Potter se vůbec nerozpakoval být upřímný a do hlasu se mu vkradla zloba. Vlna Zmijozelova obdivu k mladíkovi zase o ždibec vzrostla.

„Nemám v plánu se vás dotknout, Pottere, dávám na to své slovo.“

„Od jisté doby vašemu slovu příliš nevěřím.“

„Chcete tyhle záležitosti probírat tady na veřejnosti?“ uhodil Snape na správné místo. Věděl, že Potter nestál o rozruch.

Jen mrknutí oka poté otevřel dveře dokořán a s ostražitým pohledem gestem vyzval návštěvníka, aby vstoupil. Když za nimi zapadly dveře, postavil se tak, aby k němu byl vždy jen čelem.

„Tak o co jde?“

Snape ignoroval naléhavý dotaz. Vycítil, že mu jeho přítomnost není příjemná. Zejména v osobních prostorách. Rozhlédl se po menší ploše bytu.

„Máte to tu vkusně zařízené, Pottere. Měl jsem za to, že narazím na vaši ženu, když je ten víkend,“ zvědavost nikdy nepatřila k jeho vlastnostem, ale dnes si nemohl nějak pomoci. Nevyznal se sám v sobě, bylo to matoucí. Neměl ponětí, proč se zajímá o takové nepodstatné věci. Vždyť je to Potter. Jeho osobní život ho přece vůbec nemá zajímat.

„To bude tím, že tady žádná moje žena není,“ odseknul, ale dál to nerozváděl. Vyzývavě se na něj zadíval s pažemi zkříženými na hrudníku.

„Vidím. Zřejmě na vás čeká někde v Londýně. Nebo na místě, kde jste žil předtím.“

„Kam tenhle dialog vede, Snape? To jste přišel jenom proto, abychom klábosili o mém milostném životě?“ optal se rozhořčeně.

Chvíli se mezi nimi rozprostřelo ticho a Severus měl pocit, že slyší svoje srdce bít až v krku, kde ho ten nepříjemný rytmus dusil. Zavřel oči, aby si dodal odvahu, a pak je znovu otevřel.

Dívaje se zpříma do těch zelených duhovek, pravil: „Ne. Přišel jsem se omluvit.“

„Omluvit za co? Nevybavuji si, že by byla potřeba nějaké omluvy. Jde o nějaké vaše studenty?“

„Však vy víte za co, Pottere, za tamto.“

„Tamto?“ pokud mladík předstíral, že neví, o čem je řeč, nebylo to na něm poznat. Starší muž měl ale pro to pochopení a nenechal se zviklat.

„Vy víte, Pottere. Nicméně chápu, že chcete, abych to řekl. A je potřeba, abych to řekl. Pročistil vzduch, jak se tak říká. Dlužím vám omluvu už slušnou řádku let. Upřímnou omluvu,“ odkašlal si.

Potterovo obočí vyletělo do čela. Čekal.

„Omlouvám se za to, co jsem vám před lety udělal. Bylo to kruté a nelidské, ale měl jsem k tomu důvod. A jak to vypadá, mělo to i smysl."

„Smysl?“ vykřikl rozezleně, až kolem nich zavibrovala surová magie. Ale co nevidět zase zmizela.

K Severusově překvapení se na pár vteřin Potter snažil uklidnit hlubokým vydechnutím. Stará vzpomínka na emocionálně nevyspělého kluka, co byl rád slyšet a nebral si servítky, vzala za své. Nikdy neuměl ovládat svůj vztek. Ale tenhle dospělý a srovnaný Potter působil skoro nepatřičně. Svým způsobem ho to děsilo. Vyvolalo to těžký uzel na dně žaludku, neboť další slova pronesl mladík s tak ledovým klidem, až z toho zamrazilo.

„Vy nazýváte znásilnění smyslem? Promerlina, Snape, jak moc máte vlastně pokroucený charakter a mysl? Jak něco tak bestiálního, odporného a napáchaného na druhé živé bytosti může mít vůbec důvod?“

Možná nemělo smysl to vysvětlovat. Potter to nikdy nepochopí. A ani si nezasloužil nějaké odpuštění nebo trest, protože měl pravdu. Takové chování se jen stěží dalo vysvětlit, natož omluvit. Ale zkusil to.

„Ještě stále se litujete, Pottere? Myslíte na to, co se stalo za války? Že jste ztratil přátelé?“

Zelené oči zamrkaly.

„Řekněte mi, jak dlouho poté, co jste opustil Anglii, jste se utápěl v sebelítosti a řešil pocit viny ze ztráty svých blízkých?“

„To nemyslíte…“

Snape mu skočil do řeči dřív, než ztratil zbytek odvahy. „ Jak dlouho poté jste ještě fňukal a nenáviděl svět kolem sebe?“

Tíživá atmosféra mezi nimi se dala krájet na kusy. Harry Potter několikrát otevřel a zase zavřel ústa a Severus byl připravený vyslechnout si svůj ortel.

Ale zatím nepřicházel.