8. kapitola

Harry se zarazil. A zamyslel. Ten chlap měl vlastně pravdu. Zatraceně. To nemohl myslet vážně! Vzpomínal si na tu dobu, jako by to bylo dnes. Když se rozhodl odejít, přesycený záští, despektem a nenávistí, neuvědomil si, že přestal myslet na bolest, kterou mu přinesla válka. Myslel jen na to, jak nenávidí toho chlapa.

Tváře v jeho starých nočních můrách se přetvořily na tu Snapeovu. Měl deprese, protože si připadal nečistý, zneužitý a slabý. Ale něco v tom všem ho nutilo se tomu vzpírat, protože odmítal prohrát s někým, jako byl Snape. S bastardem, který v něm vzbudil touhu se nepoddat, dokázat, že má nad svým osudem moc. Severus Snape v něm probudil impuls, díky kterému se posunul dál.

Znovuzrození z tak silné emoce jako bylo hluboké opovržení, změnilo směr jeho života. Chtěl tomu zlořečenému obrazu ve vlastní hlavě dokázat, že je lepší než on a že ho nikdy nezlomí. Žal, který mu do té doby koloval v žilách, nahradil vztek. Ta odporná zkušenost ho zocelila.

Chvíli uvažoval i nad pomstou, ale nakonec se mu život obrátil vzhůru nohama. Až posléze nezbyl ani ten vztek.

Nakonec mu do života vstoupil Wade. Měl syna, kterého nade vše miloval, a už dávno zapomněl na to, že by měl myslet na všechny blízké, kteří kvůli němu zemřeli. Za své štěstí paradoxně vděčil tomu bastardovi. Ani nedokázal slovy vyjádřit, jak moc to bylo zvrácené a nechutné. A neuvěřitelné. Ale bylo to tak.

Mohlo to být snad ještě víc zvrhlé? Vážně tohle Snapeovi přišlo jako rozumná metoda, jak docílit svého? Nevěděl, jestli je mu toho chlapa líto, nebo je mu ještě víc odporný. Pokud takto přemýšlel a nedokázal přijít s ničím pozitivním, jaký asi musel mít sám život? A kdo ví, co v dobách své kariéry špeha musel všechno podstoupit. Ale to ho přece neomlouvalo!

Přivřel oči. Vybavily se mu ty ohavnosti, co mu říkal. Doteky, co nebraly ohled. Zvedl se mu při tom pomyšlení žaludek, ale ustál to. Bylo to jen představení? Nebo v tom Snape měl zvrácené potěšení? Vzrušil se. Není to důkaz? Bylo to přirozenou cestou? Věděl, že na to existovala kouzla. Zatraceně!

Těžko se věřilo, že by mu chtěl pomoci. Ale pokud ano, znamenalo to, že v sobě léta pěstoval mylnou představu o jeho charakteru. A opravdu se ho teď snažil před sebou samým omlouvat?

Ten šmejd ho znásilnil! Vzal si ho proti jeho vůli. Sotva dokončil školu. Byl v podstatě ještě dítě. Pokud ne podle zákona, tak duší stále ano. Neposkvrněné dítě k tomu. S patetickou potřebou si dávat všechno za vinu a se snahou skončit vlastní život sotva začal.

Otevřel víčka. Snape si ho mlčky přeměřoval a Harrymu se třásly ruce. V tom sinalém výrazu bylo vidět, že to myslel upřímně. Ačkoliv byl profesor vždycky mistrem přetvářky, něco v jeho očích prozrazovalo, že toho hluboce litoval. Vlastně si Harry nepamatoval, že by ho někdy viděl tvářit se podobně. Snad jen ten večer, kdy zemřel Brumbál. Když zabil Brumbála. Někdy holt věci vypadaly jinak, než jaké byly ve skutečnosti. Ve všech situacích, kdy měl Snapea za nepřítele, se ukázalo, že byl vlastně nevinná oběť.
Tak tady ale rozhodně oběť nebyl! Jak by mu mohl někdy takovou věc odpustit? I kdyby ji vykonal v dobré víře. Tohle se přece nedá udělat v dobré víře! Byl zmatený. Nevěděl, co cítit. Co si myslet. Jak jednat. Chtěl Snapea do konce života nenávidět, ale po tomto doznání si uvědomil, že už to nejspíš nezvládne. Nebo ne tolik jako dřív.

A možná, že kdyby Harry před těmi lety zbaběle neutekl, poznal by celou pravdu a následky by se vyvrbily trochu jinak. Ne, že by mu to k něčemu v jeho stavu bylo, ale možná by se mu žilo snáz bez výčitkami nabobtnalou tíhou na hrudníku. Je to jen předpoklad. Nejspíš by se nedokázal postavit svému strachu tak jako tak.

Ne, nemohl nad Zmijozelem přemýšlet jako by to smylo jeho vinu, protože nic to zatraceně neměnilo na skutečnosti, že udělal, co udělal. Nepopíral, že byl teď v šoku, ale rozhodně se s vyřčeným přiznáním necítil hned šťastný. Ani šťastnější.

Nebyl nakonec taky oplzlý? Matně si vzpomínal, že než ztratil vědomí, cítil rozkoš. Vyvrcholil a jeho tělo to vítalo. Nevypovídalo to něco o jeho nestoudnosti? Měl by se štítit sám sebe za to, že se mu to tehdy líbilo. Polknul. Nechtěl nad tím přemýšlet. Ne teď a tady před tím surovcem.

Snape na něj pořád zíral a čekal odpovědi. Proč by mu je měl vůbec dávat? Nezasloužil si je!

Jenže pokud by se věci přihodily tehdy jinak, nic by se neodehrálo ve správném pořadí a on by nakonec neměl ani Wadea. Snad ten netopýr nedoufal, že mu to všechno na místě odpustí? Potřeboval to všechno strávit. Potřeboval čas. A zhluboka se nadechnout.

„Nad čím tak dlouho přemýšlíte, Pottere? Došlo vám to. Mám pravdu, že ano? Jsou věci, které se ani po letech nezměnily. Lze ve vás číst, aniž bych využil nitrobranu. Vždycky jste měl emoce vepsané přímo ve tváři, neuměl jste je příliš skrývat. Někdy to byla vaše slabina, někdy ne.“

„Všichni nenosíme tak kamennou tvář jako vy, kolego. Protože se před těmi, které milujeme, nepotřebujeme přetvařovat.“

„No jistě. Ale víte, že říkám pravdu,“ zdvihl bradu a Harry si všiml, že mu za ta léta přibylo několik vrásek. Na kouzelníka nebyl ještě tak starý, aby k nim byl důvod. Je možné, že to způsobila tíha viny? Starosti?

Nemůže tady jen tak stát a idealizovat si násilníka. To zkrátka nešlo!

„Je to nechutné, Snape. Jste na sebe hrdý? Dělá vám to dobře? Jen vy byste mohl vymyslet takový nehumánní způsob. Já jsem vás ten večer skoro začal mít rád! Byl to příjemný večer a vy jste ho prostě musel zkazit!“

Řekl právě Potter, že ho začínal mít rád? Strnula mu ramena překvapením. Proč to Severuse tolik zasáhlo? Odkašlal si, ale i tak mu jeho hlas zněl cize.

„Omlouvám se, Pottere. Nemohu to vzít zpátky a není jiná cesta, jak to napravit. Můj úsudek byl mylný a ani já jsem ten večer nebyl takříkajíc psychicky v pořádku. Neospravedlním svoje chování, protože to nejde. Jediné, co vám můžu dát, je upřímná omluva. I když bylo mým cílem vám ublížit, vnímal jsem to jako konání vyššího dobra. Jako něco, co sice zničí naše vztahy, ale vám to dá nový začátek.“

„Snape, zatraceně, posloucháte se?“

„Znal jsem vás dost na to, abych věděl, že se z toho oklepete. Že vás bude živit nenávist natolik, abyste čelil vlastním démonům. Přestože jsem nejednal rozumně a bylo to drastické, považoval jsem to za jedinou cestu. Nejsem neomylný, ale věřte mi, že jsem si hned poté uvědomil, co jsem způsobil a že jsem to dělat neměl. Bylo pozdě. Mrzí mě to. Snad mi to věříte.“

„Myslím, že věřím.“

„Čekal jsem u sebe ve sklepení… Čekal jsem na bystrozory. Celé dny. Pak i týdny. Byl jsem smířený s tím, že mě udáte a pošlete do Azkabanu. Doufal jsem v to.“

„Chtěl jsem,“ přiznal. „Ale byl jsem srab. Nechtěl jsem tomu čelit, tak jsem prostě zmizel.“

„Pořád to můžete udělat. Nebudu se bránit.“

Mladík zamrkal. Čekal cokoliv, ale ne tohle.

„Já…“ zadrhnul se mu hlas. „Celé ty roky jsem vás chtěl proklít, pomstít se.“

„Měl jste na to právo. Pořád ho máte.“

„Ne.“

„Ne?“

„Ne, Snape. Nikdo nemá právo na pomstu. Bez ohledu na to, co se stalo.“

„Nevím, jestli vás nazvat šlechetným bláznem, nebo idiotem.“

„Nepokoušejte svoje štěstí, profesore.“

„Je snadnější žádat odpuštění, než si říct o dovolení.“

„Dost. Vím, že to myslíte upřímně, ale vaše omluva mi nestačí. Taková věc se nedá jen tak odpustit lusknutím prstu, i když to dávno odvál čas. Měl byste jít, profesore.“

„Pottere…“

„Hned,“ otevřel mu dveře hůlkou a prudce ukázal ven.

Starší muž se dvakrát nerozmýšlel, svoji situaci si uvědomoval dost barvitě. Přikývl a ochotně se vydal pryč. Jakmile Potter za ním zavíral dveře, ještě se na pár vteřin zamyslel.

A pak ho znovu oslovil. „Snape.“

Alchymista se otočil.

„Dejte mi čas.“

°°°

Až do samého konce listopadu kolem sebe oba dva muži chodili po špičkách a vyhýbali se jeden druhému. Čas. Potter říkal, že potřebuje čas. Času měli dost. Bylo to pořád lepší, než otevřené pohrdání. A přestože se Severus omluvil, pocit viny se neotupil. Kromě jiného na něj jednání Pottera udělalo takový dojem, že ho nemohl vyhnat z hlavy. Jakási nutkavá vnitřní obsese ho nutila prohlížet si nejen Pottera, ale i jeho syna. Jako by mu unikalo něco, co má přímo před očima.

Zvláště k Wadeovi byl přitahovaný jako můra k rozpálené lampě za temné noci beze strachu, že se spálí. Ten kluk byl neobvykle sečtělý a na svůj věk až podivně vyzrálý. Z Potterovic kořenů neměl v sobě zhola nic. A navíc byl nejlepší z ročníku v lektvarech. Vlastně by předčil i hromadu mnohem starších studentů. A Severus se nedokázal ubránit fascinaci, která ho k němu táhla. Měl by ho nesnášet stejně jako všechny Pottery před ním, ale ten starý pocit křivdy se nedostavoval. Stejně jako jakékoliv jiné nesympatie. Měl toho kluka vlastně rád a nerozuměl tomu proč. Změknul snad za ta léta?

Musel se podobat více své matce než otci. Po Potterovi zdědil možná tak jen barvu vlasů. Ale určitě ne vlohy a talent. A pokaždé, když si to vybavil, se mu v hrdle usadila hořkost. Sžíravý pocit, že není v obraze. Že tu ženu nezná. Že se nikde neobjevuje. Nemluví se o ní. A neznal ji z učitelského sboru vůbec nikdo, co měl možnost vypozorovat. Nový profesor se před ani po jejich rozhovoru nikomu nesvěřil.

Wade Potter byl pro něj záhada. A on se od podobných záhad nedokázal držet nikdy dál. Jakmile na konci každé hodiny lektvarů odevzdávali studenti praktická zadání k oznámkování, Severus si toho kluka nenápadně prohlížel. Měl něco z Pottera, ale nebyl mu úplně podobný. Až na černé vlasy, které mu jako otci trčely do všech stran, nezdědil téměř žádné obličejové rysy. Ani jeho zelené oči. Po matce je měl tak tmavé, že skoro působily jako obsidián. Rty měl úzké a pleť o několik odstínů světlejší. Snad jen ten nos neztratil nic z Potterova genomu.

Severus se tak často ztrácel v představách, že kdyby se jeho život vydal jiným směrem, mohl mít syna, který by jednou vypadal podobně. Ne, že by ho unášela touha rozsévat svůj genetický kód, ale čím starší byl, tím víc si uvědomoval, že zůstane navždy sám. A jednou se s ním čas nebude mazlit. Teď už bylo na nějaké ratolesti pozdě. Zejména i proto, že nebyl nikdo, s kým by je chtěl mít. Nebo spíš kdo by je chtěl mít s mrzutým a zlomeným chlapem jako je on.

Při večerním známkování si jen potvrdil, že by byla náhoda, aby ten Potterovic potěr zvládl uvařit břečku. Protože jako obvykle neměl k jeho práci jedinou výtku. Nehledě na přísně stanovenou klasifikaci nemohl jinak, než mu udělit nejlepší hodnocení. I proti svému přesvědčení jen tak z plezíru trápit nafoukané Nebelvíry.

Přišlo mu to ironické. První Potter, který je vynikající na lektvary. A podle toho, co slyšel od ostatních kolegů, Potter mladší si vedl skvěle i v ostatních předmětech. A nejen to, všichni ho měli za nestandardně inteligentní a výjimečné dítě. Navíc byl mezi profesory i studenty velmi oblíbený. To muselo Potterovi staršímu čechrat ego. Tisíc a jeden důvod navíc, proč by Severus toho malého Nebelvíra měl už z principu nesnášet. Ale nikdy k tomu nedošlo. Než by však přiznal, že se mu vcelku zamlouvá, raději by snědl tlustočervy naložené v rosolu, kterými Hagrid krmil ty svoje potvory v ohradě.

Ale byl tady jeden obor, ve kterém žák neexceloval. Tam Potterovská tradice a pýcha značně utrpěly. Létání na koštěti se zdálo jako něco, co bylo na víkendy příjemnou kratochvílí, ale když došlo na lámání chleba, žádný zázrak se nekonal. Snad i podle chlapcova výrazu na tváři bylo znát, že o famfrpál nejeví větší zájem.

Severus jako by se v něm viděl. Když byl ještě studentem ve škole, byl úplně stejný. Měl nejlepší výsledky. Vynikal ve všech předmětech, i když lektvary mu byly nejmilejší. Ale přesto nehrál famfrpál. Skoro jako by ten kluk byl ve výsledku víc podobný jemu než Harrymu Potterovi. Ta myšlenka ho natolik pobavila, že se začal hlasitě smát. Ostatně měl i jeho tmavé oči a bledší pleť. Taková malá kopie jen s jiným jménem.

A přesně v tu chvíli se smát přestal. Namísto toho zůstal s otevřenými rty prázdně civět na kamennou zeď před sebou. Prozření si ho našlo zčistajasna jako oslnivý záblesk. To přece nemohla být pravda. To ho jen pokoušely škodolibé myšlenky.

Jenže když se nad tím zamyslel, najednou začaly dávat věci větší smysl.