Status Quo: 2. kapitola

PŘÍTOMNOST

„Do skvorejší prdele. Zabil jsem Harryho Pottera. Za to mě vyhodí!“

Draco Malfoy nervózně postával kus od místa, kde před chvílí omdlel jeho odvěký rival Potter. Ten se už dobrých pár minut nehýbal, vypadalo to, že snad ani nedýchá a vstřebal všechno to podivné oslnivé světlo. I přes vážnost situace se na moment Malfoy nedokázal ubránit poťouchlému křenění. Svět bez Pottera by byl o tolik krásnějším místem, ale přineslo by mu to kardinální průser.

Blonďák udělal pár kroků, aby přistoupil blíž. Z výšky pohlédl na nehybné tělo Nebelvíra a odkašlal si.

„Pottere?“ Ale žádná odezva nepřišla a on to zkusil ještě jednou. Bez reakce.

Poškrábal se ve vlasech a zvýšil trochu hlas: „Tak to už by stačilo, Pottere, já vím, že seš v pohodě, tak přestaň simulovat, přestává to být vtipné, ne, že by vůbec bylo, tys nebyl nikdy vtipný, chápeš?“ kopl nohou do jeho boku, ne silně, ale ani zrovna nijak šetrně.

Pousmál se a kopl si ještě jednou. A znovu. A ještě jednou. Kopat takhle do Harryho Pottera vlastně bylo fajn a uklidňující. Kdyby mohl, udělal by z toho svůj nový koníček, ale pak si znovu uvědomil, v jaké je šlamastyce a sklonil se.

Zkusil Pottera ještě profackovat, ale jediné, co při tom zjistil, bylo, že měl Potter zřejmě zvýšenou teplotu, protože v obličeji sálal trochu horkem. Víčka se mu jemně třásla a jeho dech byl dost mělký. Jasné známky toho, že není úplně v pořádku. Přiklonil se blíž k jeho tváři svou hlavou a letmo se zaposlouchal. Hrudník se vážně sotva zdvihal, ale bylo evidentní, že ten zmetek černovlasá dýchá a žije. Jen se odmítá probrat. Možná to dělal naschvál, aby Draca vytrestal za jeho drzost, tak by to aspoň nazval ten obrýlený pitomec.

Zmijozelský mladík se začal obhlížet po chodbách, ale vědom si toho, že nikdo v okolí nezaznamenal jejich potyčku, a tak že nemá žádné přihlížející svědky, mávl hůlkou. Potterovo tělo se vzneslo.

Odnést ho k Mungovi by bylo příliš složité k vysvětlování, zejména kdyby se u toho objevil i on sám. Jeden by si spočítal, kolik je jedna a jedna, jejich napjaté vztahy nebyly pro veřejnost žádným tajemstvím. Za zmrzačení válečného hrdiny by následoval nějaký trest, který by ho při nejmenším zdiskreditoval, ne-li hůř neposlal na nějaký čas do Azkabanu. Nervózně si odkašlal a sledoval pobledlou tvář na zemi. Proč musí být Potter takové nemehlo? Jak mohl vůbec porazit Pána zla? 

Jedno věděl jistě, nechat ho tady nemohl, musel se postarat o to, aby byl zase v pořádku, i když to jeho hrdost těžce nesla a raději by si zatančil s Grangerovou čardáš, než tohle. Vzdychl. Za to, co se chystal provést, by se nejraději proklel, ale Potter mu hezky splatí pak nějaký dluh. Možná dva. A možná mu to bude do konce jeho bídného života prostě jen připomínat, aby se cítil stejně trapně jako on teď a tady.

Už teď věděl, že se chystal udělat zřejmě tu největší volovinu ve svém životě, a že jich za svůj život udělal nespočet. Nenapadlo ho nic rozumnějšího, než vzít si toho otrapu k sobě na manor a nechat skřítky, aby se o něj postarali, než se ten nešika vzbudí a zase pošmáruje tam, kam patří.

Pár zběžných kouzelnických formulí ukázalo, že jsou jeho životní funkce v normě, pokud se tomu tak dalo říkat, protože nevypadal, že je v normě, ale věřil svým magickým schopnostem a magie přece nikdy nelže, ne? I přes menší teplotu, kterou spraví pár vyprošťováků, se Potter jinak zdál být poměrně v pořádku, jen se odmítal vzbudit. Možná se jen praštil příliš do hlavy a trochu si pospí. Zítra, až se vzbudí, mu Draco velmi rád vysvětlí, jaké potíže mu způsobil. Nicméně teď ho odtud musel rychle dostat pryč, než si toho někdo mohl všimnout.

«…αβΩ… »

Černovlasý mladík se vzbudil v pohodlí hedvábných prostěradel a dek. Mohlo být už dávno poledne, protože skrze okno v pokoji ho z nejvyšší pozice na nebi slunce hladilo svými hřejivými paprsky. Protáhl se a usmál, chvíli hloubal nad tím, že něco zřejmě není v pořádku, ale jeho rozespalý mozek ještě nebyl v tu chvíli schopný pobrat, co vlastně.

Dobrých pár minut konejšivého zírání do krásného jarního dne mu přineslo konečné poznání. Kromě podivné bolesti hlavy na temeni, se cítil fit, žádná malátnost, žádné přívaly horka, žádná frustrace nebo jen náznak vzrušení. Zmateně zapřemýšlel nad tím, jestli si nespletl dny, kdy měl dorazit jeho oestrus. Nebyl si úplně jistý, ale měl za to, že počínaje dnešním dnem už by měly dorazit příznaky. Kdo ví, možná se spletl o den a čeká ho to zítra, nebo ještě nedosáhl toho správného bodu a ten nával se ukáže třeba až večer v nestřeženou chvíli.

Protáhl se, a když jeho mysl konečně začala pracovat na plné obrátky, smysly se začaly bystřit, uvědomil si, že vidí podivně rozostřeně. Několikrát zamrkal, pokusil se prsty promnout neexistující mžitky před očima, ale ani poté se nic nezměnilo. Možná za to mohla ta tupá bolest hlavy, ale ještě nikdy se mu nestalo, že by viděl tak špatně.

Pomalým pohybem se v posteli posadil, zatímco si rukou vjel do vlasů, odkud vycházela bolest, a strnul šokem. Vlasy. Nebyly tam. Jeho dlouhé vlasy, které Draco tak rád laskal. Zhrozil se. Neměl nejmenší tušení, co se stalo. Vůbec si nepamatoval včerejší den, ale bylo možné, že si je z nějakého podivného popudu ostříhal sám? Nenahmatal na hlavě žádnou tržnou ránu, díky které by bylo nutné, aby zkrátil svoje vlasy. Takže pokud se ostříhal sám, proč by to dělal? Proč by tím chtěl popudit svou Alfu?

Harrymu se roztřásla brada a drobet se mu zalily oči. U všech Merlinových vousů, co bude dělat? Až to Draco uvidí, tak ho to rozzlobí a on nechtěl rozzlobit svou Alfu. Jeho údělem bylo ji potěšit a splnit každé přání.
Co se to zatraceně včera stalo?

Ohlédl se na noční stolek a spatřil na něm předmět, který neočekával už vůbec. Brýle s hranatými obroučky. Byly složené a otočené skly k němu, jako by někdo snad očekával, že si je nasadí. Zkoumavě je sledoval rozmazaným pohledem a odhodlal se tu možnost vyzkoušet. K vlastnímu překvapení zjistil, že s nimi opravdu vidí o dost lépe a že mu sedí jako ušité na míru. To se mu za jeden den tolik zhoršil zrak?

Tělem mu projel impulz negativní energie. Cítil nervozitu a strach, vše skloubené do klubka emocí hraničících s panikou a pocitem podivné ztráty. Roztřásly se mu ruce a zrychlil tep i frekvence nádechů a výdechů. Panika, ta hrála hlavní prim v tom všem zmatku. Ohlédl se po pokoji. Trochu ho uklidnilo, že ten vypadá pořád stejně, až na pár drobných rozdílů, které ochotně přehlédl. Možná jen Dobby něco někam přesunul.

Na protějším křesle bylo přehozené oblečení, zřejmě pro něj. Pravděpodobně nějaký nový dárek od jeho Alfy, protože sám takové obyčejně nenosil. Pousmál se. Pokud mu jeho Draco dává dárky, přestože si ostříhal vlasy, znamená to, že už se přes svou zlobu přenesl a odpustil mu. Jsou to koneckonců jenom vlasy a zase mu dorostou, nehledě na fakt, že jsou kouzelníci a magie dokáže divy.

Pouze v trenkách a bílém triku se zadíval na darované oblečení, projel prsty materiál látky a usmál se. Zdál se být příjemný. Oblékl se, i když se cítil nezvykle nemotorně, jako by nebyl zvyklý používat své tělo a pracovat s vyvážením jeho váhy. Načež se přešel opláchnout do koupelny. A rozhodně zhodnotit, jak vypadá.

Když mu ale velké zrcadlo nabídlo odraz, který nebyl schopný s klidem zpracovat, měl chuť začít ječet jako malá slabounká Omega.

„Co se to se mnou stalo?!“ pronesl skoro plačtivě a prohlížel si svou tvář i stavbu těla, která byla jeho, ale zároveň vůbec nebyla.

Ještě včera takto nevypadal, tím si byl naprosto jistý.

Kde přišel ke klikaté jizvě na čele? Proč má tak široká ramena a proč je vůbec celkově vyšší, statnější a trčí mu vlasy do všech stran? Ale co bylo nejhorší, proč mu raší po tváři vousy? Omegám přece nerostou vousy kvůli přemíře hormonů, které produkuje jejich pohlaví.

Dobrých pár desítek vteřin se nemohl hnout z místa, ve tváři se mu usadil doslova zdevastovaný výraz plný beznaděje a strachu. Draco ho opustí. Jeho Alfa ho opustí a najde si nějakou jinou omegu, protože pokud Harry vypadal takto, znamenalo to, že už nebyl dál omegou. To proto necítil vlny vzrušení a proto nedorazila očekávající vlna napětí a horka.

Harry. Malfoy. Už. Nebyl. Omega.

Ať už se včera stalo cokoliv, musela v tom být temná magie, která ho trvale změnila, a on teď nevěděl, co s tím dělat. Jediné, čím si byl jistý, byl fakt, že už nic nebude tak jako dřív. Draco rozváže jejich svazek, podle zákonů neměl Harry nárok ani na část jejich společného jmění. Od momentu, kdy se Alfa s Omegou svázali, se veškeré hmotné statky i vůle Omegy, staly majetkem jeho Alfy.

Padl na kolena a chvíli nesnášenlivě zíral na své nové já. Svět se mu přímo před očima hroutil. Tak takhle to teď bude. Bude obyčejná beta jako většina obyvatel kouzelnického i mudlovského světa. Už nebude ničím výjimečný. Nebude nikam patřit. Bude si muset najít nový domov, zpřetrhat svazky se svými blízkými, bude si muset najít práci. A to bude nejhorší, protože se od něj jako od omegy nikdy nečekalo, že bude po Bradavicích studovat.

Když mu bylo sedmnáct a dokončil Bradavice, tak ho Dursleyovi prodali Malfoyům, protože Draco v něm ve škole našel zalíbení. Voněli si, přitahovalo je to k sobě, cítili, že jejich svazek může být něco víc, než jen náhodná přitažlivost. Ale nikdy to nezašlo dál než jen na pár svůdných pohledů, úsměvů a letmých doteků, ze kterých Harryho zebalo. Do doby, než se poprvé a navždy svázali.

Ve zmijozelově společnosti mu vždy naskočila husí kůže a feromony obalily celou jeho podstatu. Žádná alfa, kterou kdy potkal, mu nezpůsobovala takový koktejl vzrušivých pocitů a vjemů. Dalo by se říct, že za vším tím zmateným očicháváním a příjemnými vibracemi z přítomnosti toho druhého, bylo něco jako zamilovanost. Osudovost.

Harry tomu chtěl věřit, protože jeho pouto k jeho Alfě se zdálo být silnější, než Dracovo pouto k němu. Draco byl stále Malfoy a ti nebyli příliš známí tím, že by projevovali hlouběji emoce. Nicméně tento aristokraticky vychovaný Alfa blonďák na něj nikdy nebyl vysloveně krutý, staral se o něj, zajistil mu pohodlí, věnoval se mu, když byla potřeba a vypadalo to, že byl jeho společností celkově potěšený a snad ho má i rád, protože se vůči němu choval dost ochranitelsky a způsobně. Na rozdíl od Harryho mu však nikdy neřekl, že ho miluje. Pro Nebelvíra byl však Draco Malfoy vše na světě. A jeho ztráta bude nesmírně bolet.

Tehdy Harry ani neprotestoval, když ho Malfoyůvm prodali. Podle zákonů měl jako omega patřit nejvýše postavené rodinné alfě, ale protože jeho rodiče byli po smrti a hlavou rodiny byl pro něj Vernon Dursley, který byl jen beta, stejně jako jeho bratranec a teta, tak zákon učinil jeho vlastníkem strýce.

Jako omega v podstatě neměl nárok protestovat proti takovému rozhodnutí. Tak to bylo a on tomu rozuměl, i když si dovolil doufat, že bude jednou volný.

Dursleyovi ho neměli nikdy v lásce. Jeho strýc i teta cítili vůči alfám a omegám opovržení. Nazývali je nechutnými zvířaty a zvrácenými monstry. Nechápali je a ani se nesnažili nic z toho pochopit.

Když černovlasý mladík poprvé prošel svým oestrem, zavřeli ho do sklepa, aby nedělal moc hluku a nechali ho, aby se s tím popasoval sám několik dní, než bylo po všem. K dispozici měl jen vodu.

Jeho tělo bylo zesláblé a bolel ho každý sval a kost tak moc, že se nebyl schopný ani den poté hýbat a skoro už očekával, že smrt pro něj bude vysvobozením.

Nikdo se o jeho diskomfort nezajímal a dokonce ani nepřišel zkontrolovat, jestli žije. Sám strýc Vernon vůbec nechápal, že ho tím mohl zabít, ale na to měl mladý chlapec i přes vysílenost příliš vůle žít. A i když to bylo hloupé, měl vlastní sny a touhy. Měl sny, že jednou s ním budou lidé jednat jako se sobě rovným. Věděl, že je to nemožné a neuskutečnitelné, ale tahle naděje, že se v kouzelnickém světě pro jednou něco změní, ho držela několik dalších let plně při smyslech a příčetnosti.

A pak se mu stal Draco. Jeho Draco. A udělal ho ve své podstatě šťastným. Nebo alespoň o dost šťastnějším, než kdykoliv předtím. Postupem let se na něm stal skoro až závislým.

A teď bude volný, jak si přál. Bude obyčejná beta. Ale Draco už nebude jeho Draco. Měl by být šťastný, ale nebyl. Měl by cítit úlevu, ale ta se nedostavovala. Měl by zatraceně jásat, protože jeho kdysi dávný sen o svobodě se najednou zdál být skutečný a tak hmatatelný. Přímo na dosah.

Podíval se na své dlaně. Byly větší, než byl zvyklý, ne o moc, ale byly. Když zahýbal prsty, bylo to stejné jako vždy. Cítil se živý, cítil, jak se svaly pod jeho impulzy ohýbají. Kromě nepřítomnosti své Omegy, která se za ty roky stala jeho neoddělitelnou součástí, se cítil skoro stejně, pokud ovšem pominul tu vtíravou bolest hlavy v pozadí.

Cítil se ale pouze skoro stejně. Jako by tu ztrátu své podstaty a osobnosti cítil i hluboko uvnitř. Musel. Kolikrát si v životě přál, aby nebyl omega, ale dokáže teď takto žít? Opravdu po tom v jádru své podstaty toužil?

Ozval se hluk. S hlasitým puk se do místnosti přemístil skřítek. Na krátký okamžik si se stvořením hleděli do očí. Nebyly to vodnaté oči Dobbyho, které potkával. Tenhle skřítek mu byl naprosto cizí, takže musel být v domě nový.

„Pán Harry Potter je v přijímacím salónku očekáván panem Draco Malfoyem,“ přišel mladíkovi oznámit, a pak zase za stejného zvuku zmizel v mžiku oka.

Harry zamrkal, proč ho takhle skřítek nazval?

Opláchl si vodou tvář od slz, které se cize vedraly do jeho očí. Zhluboka se nadechl s jasnou vidinou toho, že bude čelit okamžiku, který provždy změní základy jeho bytí.

Než se vypravil dolů po schodech přímo do jámy lvové, rozhodl se naposledy upravit. Špetka naděje, že by ho i přes veškeré změny mohla jeho Alfa i nadále chtít, se zavrtala kamsi do svrbícího podbřišku.

«…αβΩ… »

Když ho tam Harry uviděl stát k němu zády, na okamžik se mu zdálo, že je Draco menší, než obvykle, ale zřejmě to byl jen dojem, protože on sám byl teď o něco vyšší a hleděl na svou Alfu z jiné roviny.

O pár úderů srdce později dal všanc své emoce a přešel rychlou chůzí těch pár metrů, aby Draca zezadu láskyplně objal. V tom objetí bylo toho ale mnohem víc. Hotové tornádo pocitů slévajících se v neskutečný chaos. Panika, stres, strach, frustrace, bolest, ale zároveň i vzájemnost, oddanost a naděje.

Natiskl se pevně na jeho záda a dlaně spojil kolem jeho hrudníku, položil si hlavu na jeho krk a dovolil si přivřít na ten slastný okamžik oči a doufat. Jediné, co se mu však dostalo na oplátku, bylo ztuhlé tělo jeho Alfy.

Draco Malfoy stál i dalších pár nádechů s tělem naprosto ztuhlým šokem.

Harry si toho napětí pochopitelně všiml a tušil, co znamená. Měl strach Draca kvůli tomu pustit, ale měl taky jasnou představu, že tomu neuteče a jednou to prozření přijít musí.

Už v jeho objetí není vítaný.

Naposledy s nevyřčeným rozloučením vlepil Dracovi polibek do míst na krku, kde se nacházely žlázy s jeho feromony a při tom doteku si uvědomil, že už necítí nic. A to ho vyvedlo ještě víc z míry.

Definitivní důkaz toho, že se z něj stala nějakým nedopatřením beta, protože bety necítí feromony svých protějšků, necítí feromony nikoho. Jsou nudné, nezajímavé a obyčejně proplouvají životem bez obohacení podobných vjemů a pocitů. Jsou okradené o hluboká pouta, které nejenže doprovází příjemné pocity a vůně, ale taky jakési psychické propojení, možnost cítit to, co cítí ten druhý.

„Co to u všech hadích ocásků děláš, Pottere? Přestaň na mě sahat!“

Nebelvírský mladík nečekal už ani sekundu navíc, když vystrašeně od své Alfy odstoupil, s tělem třesoucím se a spodním rtem skousnutým mezi zuby.

Zatímco se k němu Draco otočil obličejem a Harry tak mohl spatřit jeho zhnusený výraz, pohltila ho ta nechtěná a nežádoucí myšlenka na to, že přesně v tento moment započal konec jeho života. Ve stejném momentě, kdy mu jeho druh řekl jménem za svobodna, což mohlo znamenat jediné. Jeho partner už podnikl kroky, které vedly k rozvázání jejich svazku.

A tím pádem i Harry ztratil nárok používat své manželské příjmení, jako tomu bylo doposud. Takže Potter. Odteď už navždy jenom Potter.

Zamrkal, aby zaplašil slzy. Nechtěl působit pateticky a ukňučeně, Draco neměl tyhle výlevy rád, ale těžko se tomu bránilo, protože to bylo jako by mu někdo píchl sloní dávku beznaděje. Třebaže se snažil, jedna neposedná slza se stejně vedrala ven, rychle ji otřel prsty, ale to gesto by nikomu neuniklo.

Mučila ho představa, že už nikdy ho ty bledé dlaně neobejmou, neuklidní. Už nikdy neucítí tu známou a uklidňující vůni, snad jako by už v tento moment začínal zapomínat, jak byla podmanivá a jakou měla příchuť.

Teď už jen nepřipravený čekal na poslední soud. Protože na chvíle jako je tato se připravit nedalo a těžký amalgám nejhorších pocitů vytvořil v jeho žaludku uzel, který přivolával nevolnost.

A jeho štít příčetnosti se začínal hroutit. Jako by ho někdo propíchl jehlou jako mýdlovou bublinu a všechny ty kumulující pocity se rozprskly na povrch jako ohňostroj po obloze.

Padl na kolena k Dracovi a poníženě pronesl, „Draco, prosím, nevyháněj mě pryč!“

P.S.: Doufám, že jste si všimli, že když mluvím o alfách a omegách ve všeobecné rovině, je to s malými písmeny, zatímco u Draca a Harryho, když se jedná přímo o ně a jejich oslovení, tak používám konkrétně Alfa a Omega, protože je to jiné pojmenování těch dvou samotných.