Fandom: Harry Potter
Ohnivý květy vykvetly ze střech domů.
Žár spálil na prach naděje a sny.
Popel se snáší na pahýly stromů.
Klany se rodí. Už se sečetly dny.
Kdybyste hledali Harryho Pottera, toho zachránce světa, nenašli byste ho. Dnes už ne. Jeho identita se vytratila z povrchu zemského stejně jako on sám. Jeho hrdinství přišlo vniveč, ale to on sám netušil do osudného dne. Do dne, kdy svět zklamaně zjistil, že Temný pán, ten-jehož-jméno-nesmíte vyslovit, nezemřel, jak bylo určeno. Do podvědomí všech lidí se hned a opakovaně vrylo jméno Harry Potter. Copak ten kluk neporazil temného černokněžníka? Neviděly ho desítky lidí umřít? Jak bylo možné, že se vrátil?
Po šesti dnech…
Chlapec, který přežil, pozbyl autority u tolika lidí stejně rychle, jako ji nabyl. Stačilo několik rozhodujících minut a osud celého světa byl naruby. A osud Harryho Pottera byl zpečetěn stejně tak. Odsouzen k záhubě. Nebyl už nikdo, kdo by věřil, že ten kluk je pro ně spásou. Zklamal a to už se z paměti nevděčných prosťáčků smaže špatně.
A tehdy, když Temný pán už poněkolikáté povstal stejně silný jako Goliáš, stejně mocný jako David, mladý zachránce zmizel a už se neobjevil.
Svět pokryl hrozivý plášť chmur a obav. Lidé se naučili znovu bát a přestali doufat.
Zem krachla a Slunce, jako by bylo spojením všech pozitivních myšlenek, se na nebi už neobjevilo. Černé mraky zahalily oblohu, spustil se déšť, řeky se vylily ze svých koryt, havrani se slétli okolo Londýna právě včas, aby ho stihli opustit.
Teď už ho neměl kdo hlídat.
Noe s archou tentokrát nepřijede.
A Bůh neexistuje.
~ * ~
Ve smrduté olezlé kobce se Harry vzbudil tehdy poprvé. Unesl ho. Teď už moc dobře věděl kdo. A taky moc dobře věděl proč. Je čas splatit účty.
Matně si vzpomínal, jak ho při cestě domů napadli, zabili jeho budoucí ženu a přátele, ale jej nechali žít. Tehdy ještě netušil, že by se něco takového mohlo stát. Bylo těsně po válce, teprve několik dní poté, co porazil Voldemorta. Tedy poté, co si myslel, že porazil Voldemorta. Zmýlil se, ačkoliv nechápal proč.
Slyšel zřetelně, jak si ještě pozůstalí smrtijedi mezi sebou šeptali, že ho chce pán živého. Osobně se samozřejmě neúčastnil a Harry ho ani za celou dobu, co se vrátil, znovu neviděl. Vypadal pořád stejně odporně jako slizký had? Nebo byl přízrak jako před lety, když chodil do prvního ročníku? Našel se další dobrovolník, který zaujal místo Quirella?
Nechali ho žít. Jako jediného. Kdyby ho přitom později neomráčili, jistě by žalem dobrovolně umřel sám. Ale k tomu mu nedali prostor. Přemýšlet nad smrtí svých blízkých. Nad smrtí své nové budoucí rodiny.
Donesli ho na místo určení, vhodili mezi špínu na tvrdou zem a nechali ho několik dní strádat hlady.
Podruhé, když se Harry fyzicky vysílený probudil, ležel už v posteli. V nějaké tmavé místnosti s vyřezávaným stropem, s profily na rudých zdech. Bylo mu teplo a cítil se pohodlně, ale ten známý pocit v žaludku mu napovídal, že kvůli tomu zde není.
Pokusil se vstát, ale zjistil, že ho nohy neposlouchají, jak by chtěl. Znovu usednul do peřin. Na podivném nočním stolku ve tvaru trolí nohy ležely jeho brýle. Zaprášené s jedním naprasklým sklíčkem. Ihned si vybavil první kouzlo, které kdy slyšel z úst jeho kamarádky Hermiony, když mu spravila brýle.
Zahryzl se do rtu a snažil se potlačit slzy, které se mu draly přes dolní víčka. Bez výsledku. Razily si cestu až k bradě, a pak skáply na černé prostěradlo.
Jako by všechna naděje vyprchala i z něj. Mělo smysl bojovat? Teď? A tady? Bez přátel? Bez Brumbála? Bez všech blízkých? Kdo mu na tomto světě vlastně zbyl? Neměl hůlku, natož tolik talentu, aby porazil někoho tak mocného, jako byl Tom Raddle. Neměl už žádný plán. Žádný cíl. Žádné nápady.
A také už tady nebyl nikdo, koho by mohl milovat. Tentokrát na tohle byla krátká i láska.
V čem do prdele byla chyba? Mohl se Brumbál mýlit? Co se pokazilo, že Voldemort přežil? Copak nezničili všechny jeho viteály?
Jediné, co si v ten moment přál, bylo zemřít.
Vzal do ruky své brýle a třískl s nimi o stolek. Z obrouček se mu do dlaně vysypaly kousky broušeného skla.
On tady nebude, aby čelil tomu zmetkovi. Nezůstane tu pro jeho potěšení.
Uchopil jeden kousek a přiložil ho ke krku.
Jiná cesta už tudy nevedla. Musí odtud pryč. Musel za všemi, které miloval. Do míst, kterých se temnota nedotkne.
Toulavý psi, který nikdo nemá rád,
rvou se o kus masa, z tlam jim kape krev.
A kradmý pohledy míří do tvých zad.
Od skal sem doléhá podivný zpěv.
~ * ~
„Accio střepy!“
Z Harryho ruky vyletěl kus skla a za ním i ty zbylé. Doletěly přímo k autorovi formule a ten je dalším kouzlem nechal rozdrtit na prach.
Potter se ohlédl na příchozího. Byl to muž o něco starší než on sám. Měl dojem, že už se s ním setkal. Možná při poslední bitvě, ale neměl v smrtijedech přehled, takže nedokázal přijít na jeho jméno.
Pak muž přistoupil o několik kroků blíž, maje na tváři jízlivý úsměv, který nevěstil nic dobrého.
A ty oči!
Obsidiánové oči. Propalovaly ho. Vysmívaly se mu, nenáviděly ho.
Mladík zalapal po dechu. Poznání ho dostihlo naprosto nepřipraveného čelit takové konfrontaci.
„Vidím, že jsi mě poznal,“ poznamenal příchozí. „Určitě máš plno otázek. Tou první jistě bude – jak je možné, že ještě žiješ, nemám pravdu?“
Harry se neodvážil ani ceknout, pouze pokorně přikývl. Stále byl ještě v jakémsi podivném deliriu z toho, co vidí.
Pohledná tvář černovlasého muže se na něj vědoucně usmála. Bavila se výrazem, který se zhostil klukova obličeje.
Pak pokračoval dál, „Dobrá. Já ti na všechno odpovím. Víš, Pottere, trochu jsem zmoudřel. Poučilo mě, co se stalo posledně a teď vím, že musím vše dělat s větším klidem a víc promyšleně. Ale musím ti sklonit poklonu, protože ses dostal opravdu daleko, škoda jen, že ti to nevyšlo. Skoro jsi až na mě udělal dojem. Ale tys byl vždycky jen Brumbálova loutka. To Brumbál tahal za nitky, i když už byl dávno mrtvý.
Holt ale ani Brumbál nemyslel na všechno. Někdy se nevyplatilo poslouchat toho starého blázna,“ rozesmál se muž a oči skoro jako by mu zasvítily. „Teď už ti nebudu nabízet, aby ses ke mně přidal,“ zasyčel Voldemort, „jsi můj zajatec. A nemáš šanci utéct. Mám s tebou své plány, proto jsi ještě stále naživu. Nebylo by to pro mě dostatečné uspokojení, kdybych tě jen tak zabil, Harry,“ oslovil ho familiérně, „první tě musím zlomit. Pak postupně zničit a až nakonec, až mě budeš prosit na kolenou, abych tě zabil, tak teprve potom tě zabiju – možná.“
„Nikdy tě nebudu prosit na kolenou, Tome!“ Harry v sobě našel kus odvahy a zvýšil hlas. Nikdy. Nikdy. Nikdy.
Nikdy by se nezpronevěřil svým vlastním zásadám, svému přesvědčení a vůbec by se takhle před tím hajzlem nepokořil.
Voldemort se zlotřile usmál, „Však ty si to ještě rozmyslíš. Uvidíš sám, Harry!“
Přistoupil ještě o pár kroků blíž a Harryho pohltilo nutkání zabalit se co nejvíc do peřin tak, aby na něj nedosáhnul.
„Jen si pořádně odpočiň, naber síly, Pottere,“ oznámil mu posměšně, „budeš je potřebovat,“ sklonil se nad něj, rukama uchopil peřinu a posunul ji Harrymu až ke krku. „A žádné sebevraždy, Pottere. Já si to ohlídám.“
Harry se pokoušel přesunout na druhou část postele, ale nepodařilo se mu uniknout rychlým dlaním pána všeho zla, který si ho přitáhnul do náruče a stisknul ho. Mladík vyděšeně sevřel víčka a strnul. Hlavou jako by mu projel obrovský střep. Jako by se chtěla rozskočit. Bolest, která mu proudila uvnitř, končila na čele a vysílala zatraceně bolestivé impulsy do místa, kde měl svou jizvu.
Ne, on neměl strach. Jen měl obavy. Netušil, co teď přijde. Voldemort byl vždycky tak předvídatelný v tom, co chtěl zrovna udělat, ale teď – nevyznal se v něm. Byl jakýsi jiný a nebyl to jenom jeho vzhled, co se změnilo.
„Co se ti teď honí hlavou, Harry?“ zašeptal mu do ucha a ještě ho víc stisknul. „Co chci udělat? Nic. Nemusíš mít strach. Jen chci obejmout svého chlapce,“ vložil do svého tónu podmanivost. „Nikdy jsem to neudělal, je načase to změnit,“ pak se od něj odtrhnul, uložil ho znovu do peřin a sklonil se obličejem k němu na takovou vzdálenost, že se téměř otírali nosy. Harry mohl spatřit, jak moc čokoládové jsou oči, které ho propalovaly.
A pak, z nějakého podivného popudu, ho políbil na čelo a usmál se na něj, ukazuje bílé rovné zuby, které míval Tom Raddle, kterého si Potter pamatoval z deníku.
Ačkoliv ho hlava neuvěřitelně bolela a ta bolest ho téměř zbavovala soudnosti, nepřerušil oční kontakt, který mezi nimi vznikl. Nepocítil, že by se mu Voldemort snažil dostat do hlavy. Pouze se díval. Jako by něco zkoumal. A usmíval se přitom. Čím dál víc.
„Víš, Pottere, že jsi docela přitažlivý? Za ty roky ses změnil, zvlášť za tento poslední rok. Zmužněl si. Už nejsi ten malý usmrkanec. I magie v tobě vyspěla. Cítím ji. I když ty si ji sotva uvědomuješ.“
„Co po mně chceš? A kde to jsem?“ vyslovil nahlas Harry myšlenku, která ho zžírala celý večer. Začaly ho ty řeči znervózňovat. Ale zařekl se, že ať už po něm bude chtít cokoliv, on se k prosbám nikdy nesníží.
„Dočkej času. Sám na to přijdeš. Pokud jde o to, kde jsme. Vždycky to býval tvůj domov, copak ho nepoznáváš?“ zatvářil se škodolibě Tom.
„Bradavice?“ vytřeštil oči černovlasý chlapec.
„Jak jinak. Dobyl jsem je hned, jakmile to šlo. Netrvalo to dlouho. McGonagallová se sice bránila hrdě, ale položila za to život. Nečekala návštěvu. Hrad jsem zabral a odstavil. Slouží teď jako moje sídlo. Dost už tlachání. A teď… copak nejsi zvědavý, jak je možné, že žiju? Očekával jsem od tebe víc zvědavosti. Nebo ty to snad tušíš?“ vysmál se mu. „O tom pochybuji. O mém geniálním plánu totiž nikdo nevěděl,“ Voldemort se usadil na konec postele a opřel se o jednu z dřevěných noh, které držely nebesa.
Chvíli udělal dramatickou pauzu a užíval si nechápavého výrazu na klukově obličeji.
Pak pokračoval: „Bylo velmi výhodné mít Severuse v Bradavicích jako ředitele. Škoda, že jsem ho nechal zabít, teď by se mi hodil. Už mi zůstalo málo smrtijedů, většinu jste zabili vy a ten zbytek, který mě v bitvě zradil, jsem zabil já. Malfoyovi kupříkladu,“ zasnil se při vzpomínce na blonďatou rodinku, kterou nejprve mučil cruciatem a poté je odpravil ze světa živých.
Harrymu přeběhl mráz po zádech.
Nikdy neměl Malfoyovy moc rád, ale v poslední bitvě, si vzájemně pomohli. Dnes by je možná pojila úcta a rozhodně už se nedalo říct, že by mezi nimi byla nenávist. Pocítil nával lítosti. Draco byl stejně starý jako on. Narcissa, ta mu zachránila život. A Lucius? Jen chtěl zachránit svého syna a ženu.
„Ale pryč s nostalgií. Ještě stále existuje dost věrných služebníků a mé řady se znovu rozrůstají. Lidé ze mě mají příliš velký strach na to, aby mou nabídku odmítli. A já dávám jen jednu šanci. Severus byl ale můj nejlepší. Kdyby mě však taky nezradil. A jak to vím? Všechno se vším souvisí. Klíčovým slovem je myslánka.“
A v ten moment Harrymu něco došlo.
„Brumbálova myslánka, abych byl přesný. Ten senilní dědek se nechal zabít a zanechal po sobě svou myslánku se všemi vzpomínkami. Samozřejmě když jsem zjistil, že ta myslánka v ředitelně ještě je a požádal jsem o ni Severuse, on z ní vytáhl všechny kompromitující vzpomínky, ve kterých hrál hlavní roli jako dvojí špeh. Ale na jednu vzpomínku k jeho smůle zapomněl a já se tak dozvěděl o jeho zradě. Bylo to den před bitvou. Ale ještě se mi hodil. Sám víš proč. Myslel jsem si to. Přiznávám, že špatně, ale měl jsem důvod. A pak se ukázalo, že nebyl vlastníkem té hůlky. Jak smutné. Ale zemřel by tak jako tak.
A víš, milý Harry, že jsem vždy miloval cenné věci. Však si mé viteály zničil. Ale bohužel ne všechny,“ zdvihl koutek úst a znovu si ho přeměřil pohledem tak intenzívně, že se mladík chytil bolestivě za čelo. „Z čeho jiného udělat další viteál, než ze samotné myslánky Brumbála? Není to dostatečná satisfakce? Zneužít vzpomínky toho blázna? Pro mnohé byly cenné dost a rozhodně by nikoho nenapadlo, že udělám viteál z něčeho, co patřilo zrovna Brumbálovi. A rozhodně ne den před bitvou. Tak teď už víš, kde byla trhlina, Pottere. Proč jsem přežil. Můj poslední a nejnovější viteál, který je mimochodem ukrytý na místě, kde ho nikdo nenajde, mi zachránil život. Ani nejmocnější hůlka ho nepřemohla. A ty sis pošetile myslel, že jsi vyhrál. Smůla, viď.
Mé tělo zemřelo. Ale jak víš, to už se jednou stalo. Když ti byl jeden rok.
Ale moje duše se vypravila ke svému viteálu. Víš, že vzpomínky někdy mohou být něčím více než jen vzpomínkami?“
„Deník…“ vzpomněl si ihned Harry a začal chápat souvislosti.
„Správně. Můj deník, který jsi zničil. Kdybys ho nezničil a moje vzpomínka přežila, vtělil bych se do ní a měl své někdejší tělo. Víš, Pottere, že myslánky mají mnohem větší moc než deníky?“ zeptal se znovu záměrně a poukázal na své tělo.
„Brumbál měl myslánku plnou vzpomínek, ve kterých jsem byl já. Tahle podoba mi vyhovovala nejvíc. Několik let po škole, když jsem pracoval u Borgina a Burgse, kdy jsem vytvářel své viteály. Vzpomínky, které kouzelníci vkládají do myslánek mají magický potenciál. Jsou ztvárnitelné, dá se do nich vracet, prožívat emoce. Jsou jako živé. Proto bylo velmi snadné vzít si, co mi patří. Mé tělo. Svou moc a vše, co jsem tehdy měl. I své mládí. Teď mohu začít znovu budovat svou vysněnou říši a mám na to celý život, Pottere, a tentokrát mi v tom nezabráníš ani ty, ani žádný Fénixův řád a už vůbec ne Brumbál!
Podle Bible stvořil Bůh svět za šest dní. Já ho nechal šest dní naivně doufat v lepší zítřky. A sedmý den jsem ho zničil “
„A proč mi to všechno vykládáš?!“ vyhrkl Harry a musel neochotně přiznat, že to na něj zapůsobilo a že by takový tah od Voldemorta nikdy neočekával.
Vzpomínal si na Toma Raddlea z deníku. Tehdy scházela jen chvíle a Voldemort se mohl vrátit skrze deník. A to byla jen vzpomínka zapsaná na papír. Jakou sílu má asi zářivá plazma v mísách posetých ornamenty?
„Ty už to nikomu nepovíš, navíc je ti to k ničemu. Vytvořil jsem si mezitím další viteály. Možná mě ovlivnila ta proměna. S mládím přišly i jiné emoce. Tehdy jsem byl klidný a přímý, s nikým jsem se nepáral. Nebyl jsem ve stresu. Budoval jsem, stejně jako nyní. Ale teď jsem připraven na vše. Věštba svým způsobem byla naplněna nebo ji teprve naplním já. Už pro mě nejsi hrozbou. Možná tě tím chci zastrašit, ukázat ti, že proti mně nemáš šanci. Nebo možná se prostě bavím tím, že v tvých očích plane obdiv k tomu, co jsem udělal. Udělalo to na tebe dojem.“
„Tos uhodl, Tome!“ spřáhl ho Harry ironicky.
„Netřeba nic zapírat, víš, že mi nic neunikne. Já miluji uznání,“ zvedl se na nohy a z výšky shlížel na chlapce, ne, mladého muže, zachumlaného v peřinách, maje v sobě pocit zadostiučinění a spokojenosti. Ukázal mu, že nikdo nemá moc přelstít pána zla.
Teď už bude Potter mít jasno, že proti lordu Voldemortovi nemá šanci. Nevyzrál na něj tehdy, teď už nemá šanci vůbec.
„Pro dnešek to stačí,“ přivřel víčka jako dravá kočka. „Odpočiň si,“ uchechtnul se. „Čekají tě náročnější dny. Třeba se ti to bude líbit stejně jako mně,“ zazubil se.
Harry sledoval mladého Toma Raddlea, jak jde ke dveřím. Bylo zvláštní, když vypadal teď takto. Nešel z něj takový strach. Vlastně to bylo skoro jako by byl jeho spolužákem. Ale jeho démonické já tam uvnitř stále bylo. Se stejnými záměry, se stejnou zkažeností. Jen v klidu odpočívalo a nechalo se zastoupit ledovým klidem mládí. Jednalo diplomaticky a umírněně, narozdíl od člověka, kterého Harry znával dříve.
Voldemort byl jiný. Rozhodně po všech směrech.
A dokázal si představit, že ve škole po něm toužila nejedna dívka.
Byl zlý zvráceně svůdným způsobem, až tělo mravenčilo.
Než pán zla zavřel za sebou dveře, naklonil se ještě do místnosti, „Nemusím ti doufám připomínat, že se nemáš snažit o útěk, protože jsem se o všechno postaral, nemáš sebemenší šanci se odtud dostat. Sladké sny, Harry Pottere. Doufám, že budeš spát jako zabitý.“
~ * ~
Skrze zamřížované okno šlo slyšet bubnování dešťových kapek o parapet. Byla tma a oblohu pročesávaly blesky.
Myšlenky pluly Potterovou hlavou jako ryby ve vodě. Bylo toho na něj příliš.
Všechny ty zvraty, smrt jeho blízkých.
Už neměl sílu bojovat.
Teď už to ani nemělo smysl.
Svět zřejmě neměl v knize osudu napsáno, že by měl být zachráněn.
Oči byly náhle mokré a Harry už odmítal zadržovat slzy. Plakal, protože pláč vypouštěl všechnu bezmoc z těla. Plakal, protože potřeboval dát najevo, co cítí. Plakal, protože to cítil jako nutnost. Protože už musel.
Plakal, protože nebe plakalo s ním.
Konec jedný hádanky, bit je pán i lůza.
V rytmu dětský říkanky, poznáš, co je hrůza.
Taková malá planetka vesmírem si sviští.
Z dálky světu přiváží úplně nový řád.
Osmý den chaosu a bordel v mraveništi.
To zavrhla matka syna, jenž jí neměl rád.
A/N:
V kapitole mám pár biblických narážek, pár narážek na pověsti. Vysvětlím…
Prvně havrany. Někteří to už znáte díky povídce Kámen manželství (znám tuhle pověst už dlouho, znala jsem ji dřív, než jsem tuto povídku začala číst, ale přiznám se, že ti Havrani mi v té povídce prostě nedocvakli, až pak když autorka vysvětlila jejich přítomnost). Každopádně jedná se o to, že podle legendy stráží Tower of London kolem čtyřiceti strážců (Beefeaters) a jeho obyvateli je devět havranů. Pokud tito havrani odletí, tak se podle legendy zhroutí království, proto mají mít přistřižená křídla.
Je to jen narážka.
David a Goliáš. Ty znáte všichni, ne? David byl druhým králem Izraele. Sice byl představován jako spravedlivý, ale nebyl úplně svatý. Jednak smilnil, měl nemanželské děti, druhak vraždil, aby skryl vlastní lži. Ale byl uznávaný válečník a hlavně byl mocný.
Goliáš byl obr. Velmi silný. Vyzýval krále Saula k souboji. Všichni se ho báli a nikdo se mu nechtěl postavit. Až David, který ho porazil.
Noe – klasika. Narážka na to, že pořád prší a řeky se vylévají, budou povodně a tak dále. Lidi budou umírat a Noe na své loďce… Bůh seslal na zem potopu, která trvala sto padesát dní a zahubila vše živé. Celá země oschla za dva měsíce.
Bible a stvoření světa je jasná. Dala jsem Voldyho proměně šest dní. Bůh stvořil svět za šest dní, sedmý den odpočíval. Proto v tom vidím symboliku i pro Voldíka. Šest dní pro stvoření někoho tak dokonalého jako je on *in love* :) Třeba si těch šest dní zaplaval v plazmě. Možná si chtěl zlepšit kondičku :), nebo jen šest dní hledal své ideální já, které by si vzal. Možná na sobě nepracoval šest dní, každopádně šestý den, kdy Bůh zakončil práci na světě, se Voldy rozhodl ten svět zničit. Kontrast.
K té myslánce… když mohl oživnout Tom z deníku, proč by nemohl z myslánky? Ta má podle mě i větší moc. Udržuje podstatu se silnějším potenciálem. Je formovaná více smysly a vjemy. Zadržuje existující a proběhnuvší situace, tedy je téměř živým obrazem figurantů.
K Severusovi. Ani on není neomylný. Když po něm Voldemort chtěl myslánku, chtěl smazat všechny vzpomínky Brumbála, ve kterých vystupuje na straně dobra, ale i mistr tesař se někdy utne. Jednu vzpomínku holt zapomněl. Nechtěla jsem, aby Severusova smrt byla tak trapná a nedefinovaná. Chtěla jsem, aby Voldy zjistil, že ho vlastně klamal. Takže taková vsuvka, abych dala jeho smrti větší podtext. Kdyby nezemřel tak blbě, zemřel by stejně, protože by ho Voldemort potrestal za zradu. To už má trochu větší váhu než pitomé hadí kousnutí. Já dám Rowlingové zabíjet Sevíka.
A konečně, snad z obsahu lze pochopit, že původní věštba o „jeden nesmí žít, pokud je druhý naživu“ v podstatě byla naplněna, na šest dní, ale nevyšla úplně podle představ, protože si Pán Zla na poslední chvíli vytvořil nový viteál, kterému trvalo, aby se „usadil“. A tím ji v podstatě přelstil.
Komentáře