Ohnivý květy vykvetly ze střech domů.
Žár spálil na prach naděje a sny.
Popel se snáší na pahýly stromů.
Klany se rodí. Už se sečetly dny.
Počasí jako by opět bylo odrazem Harryho rozpoložení.
Lilo, jak se říká, jako z konve.
Oblohu proplétaly blesky podobající se trojzubci boha Neptuna, který trestal smrtelníky za jejich hrozné činy.
Bylo mu špatně. Opravdu špatně jako už dlouho ne.
Bezbolestný lektvar sice velmi účinně působil na jeho hlavu, která už se v přítomnosti Temného pána nikdy nerozskočila, ale žaludek jakoby začínal silně protestovat.
Harry už několik dní nejedl a v rozporu s tím, že měl sice hlad, nebyl schopný nic pozřít a vlastně o to ani nijak zvlášť nestál, protože v nitru tiše doufal, že pokud sám sebe vyhladoví, bude všemu tomu trápení konec. Nebo možná Voldemort odmítne spát s průsvitnou mrtvolou, která je pouze kost a kůže.
Voldemort držel Harryho v zajetí už několik měsíců.
Sám neměl přehled o čase, ale podle toho, jak se venku ochlazovalo, dokázal usoudit, že se stihlo již prostřídat jedno roční období s druhým.
Situace mezi nimi se jinak nezměnila.
Harrymu už také bylo i jasné, že lord Voldemort na něj nepoužije fyzické násilí, že všechen ten trest vězí právě v ponížení a psychickém týrání. Ale copak už ho nebylo dost? A cožpak už Harry dávno nepřiznal porážku?
Vždyť pokaždé, když si Temný pán vzal jeho tělo, se Harry lascivně kroutil, vyžadoval více pozornosti a několikrát i poté žádal, aby se ho ten prevít dotýkal. I když sám věděl, že z něj nikdy nedostane žádný cit, přestože spolu skoro denně trávili noci, Potter se cítil zatraceně sám a opuštěný.
A dokonce ho přestaly definitivně napadat i myšlenky, že by nějak ublížil Temnému pánovi. Nemohl.
Pokořil ho dokonale, přesně jak Voldemort chtěl. Harry bezmocně ležel na lopatkách a dennodenně očekával příchod toho nejvyššího a tajně doufal v to, že tentokrát to nebude tak bezduché a instinktivní. Že tentokrát přeci jen ten krutý muž dokáže, že pod tou bezcitnou slupkou je srdce, které občas tluče. Věděl, že jsou to jen naivní prosby o nemožné, ale nechtěl se toho vzdát, chtěl se k něčemu upínat. Neměl už nic jiného.
A kdyby tlouklo to srdce pro něj, možná by mu i odpustil, že ho uvrhl do vězení, ve kterém bojuje sám se svou hrdostí a svědomím.
Naklonil se přes okraj postele a vyzvracel šťávy svého prázdného žaludku do připravené mísy na zemi.
Přivřel oči.
Když to měl za sebou, znechuceně si otřel koutky úst a ulehl znovu na polštář, modlil se, aby to brzy přešlo.
Znechucovalo ho to. Stejně jako celá ta situace.
Ale nejvíc na tom všem nenáviděl fakt, že kdyby odtud teď měl možnost odejít a vážně by odešel, začal by mu ten hajzl, co mu tolik změnit život, nebo spíš snad tu parodii jeho života, chybět. Neuvěřitelně chybět.
Scházely by mu jeho dotyky. Pocit, který jím prostupoval kdykoliv se zmocnil jeho těla.
Byl prokletý a sám sobě se hnusil.
Byl jen laciná kurva, která taky žádala o trochu toho tepla, kterého se jí dostávalo, přesto ne v takové míře, po které upřímně prahne.
Ale nešlo tomu odporovat.
Byl to zkrátka už axiom. Vžitý fakt, bez kterého by jeho dny byly pusté jako poušť, jejíž cesta přivedla Mojžíše s jeho lidem k hoře Sinaj.
~ * ~
Toulavý psi, který nikdo nemá rád,
rvou se o kus masa, z tlam jim kape krev.
A kradmý pohledy míří do tvých zad.
Od skal sem doléhá podivný zpěv.
Bylo to několik dní, co se Harry začal cítit zase lépe. Z nějakého jemu neznámého důvodu si dokonce u Voldemorta vydobyl důvěru do takové míry, že po několika měsících se Harry konečně mohl cítit trochu volný a dostal povolení pohybovat se po hradě. Byl však upozorněn, že ho budou hlídat smrtijedi a stejně tak ho bude kontrolovat monitorovací zaklínadlo.
Seč by se jindy Harry cítil ponížen faktem, že už nikdy nebude mít soukromí, tentokrát tuto příležitost bral jako zásah z hůry. Konečně se trochu na něj usmálo štěstí.
Bylo mu jedno, jestli bude mít v patách celé smrtijedské konkláve nebo bude sám. Neměl v plánu utíkat a už vůbec neměl v plánu rozzlobit svého milence.
Stala se z něj taková poslušná ovečka pastýřova. Vždy podřadně se plížící ve stínu svého pána. Olizující mu věrně boty.
A Harry si to uvědomoval.
Jedna jeho část křičela, že to není správné, že je nadmíru ponížená a zhrzená, ale ta druhá už byla k dané věci natolik laxní, že si to příliš nebrala k tělu. Skoro to přijímala.
V rámci všech možností se vlastně měl dobře, až na psychické týrání, nic mu nechybělo, teď už ani pomyslná svoboda ne. Spíše taková napodobenina svobody, ale i tak mohl být rád za pokrok.
Jídlo měl, měl kde spát, kde se umýt, do čeho se obléci, nebyl fyzicky týraný. Pokud bral v potaz klasické fyzické týrání. A tomu, co mezi nimi probíhalo? Tomu se už dávno nedalo říkat ani pohlavní zneužívání. Vždyť Harryho tělo přímo volalo o další dotyky.
V mnoha kulturách by tohle „vězení“ nebylo ani považováno za stav zajetí.
Vždyť žije prakticky v komfortu.
Nebo by snad samotný Jób Harryho Pottera politoval a učinil sobě rovným?
Není tohle vše adekvátně srovnatelná cesta, kterou kdysi samotný Jób musel podstoupit taky?
A kým tedy potom lord Voldemort je, Bohem nebo Satanem? A který z nich je ve skutečnosti ten špatný?
Harry zaklapl knihu, kterou zrovna četl.
Jakým paradoxem bylo, že v knihovně, která mu byla poskytnuta, byla právě Bible. Bylo to čistě mudlovské čtení.
Před lety by dal cokoliv, aby mu ji jeho zatvrzelí a pokrytečtí příbuzní neustále nestrkali pod nos. A dnes? Dnes ji jako svatý grál držel v dlaních a už poněkolikáté si pročítal její části.
**Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.
Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.
Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem.
Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých.
Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby.
Netušil, proč se tato slova vryla do jeho srdce i mysli právě teď, a ne tehdy.
Nikdy nedokázal ocenit jejich pravdivost, až když sám čelil něčemu, čemu vlastně doopravdy čelit nedokázal.
Harry Potter byl jen troska. A už dávno pro nikoho nebyl nadějí.
Naděje – to slovo dávno ztratilo význam.
A měl-li by vůbec ještě sílu čelit a cítil nějakou naději, byla by s ním jeho Nemesis?***
Všechno už se ztratilo v nenávratnu a on sám pochopil, že je mu to vlastně jedno. Proč by měl pro ostatní vůbec něco dělat, proč to dělal, když nikdy nikdo neudělal nic pro něj? Měl být obětní beránek? Jako vždy?
Na druhou stranu, když byl tady, Voldemortovy zájmy se střetávaly zejména s ním a odváděly ho od drancování Anglie a zbytku světa.
Nebyl to zase nějaký druh sebeobětování?
Pottere, ty ubožáku! Kdy s tím přestaneš?!
Mladík odložil modlící knížku na stůl u okna. Hlasitě vzdychl.
Venku – což už bylo dávno zvykem – pršelo.
Zadíval se zmučeně na oblaka a vstal. Nechtěl tu zase sedět a litovat se.
Byť mu budou v patách Tomovi věrní, rozhodl se projít se hradem.
~ * ~
Konec jedný hádanky, bit je pán i lůza.
V rytmu dětský říkanky, poznáš, co je hrůza.
Taková malá planetka vesmírem si sviští.
Z dálky světu přiváží úplně nový řád.
Osmý den chaosu a bordel v mraveništi.
To zavrhla matka syna, jenž jí neměl rád.
Zdi bradavického hradu byly přesně takové, jaké si je vždycky pamatoval. Ale nikdy dříve mu nepřišly tak depresivní, stísněné a chladné.
Mezi starobylými kameny se držel chlad, potemnělé louče kolem sebe vrhaly strašidelné stíny a jindy nezajímavé gobelíny na zdech se najednou zdály až děsivě poznamenané časem.
Nic na tomhle hradu mu nepřipadalo veselé. Najednou se z jeho nejoblíbenějšího místa stala cela, ze které ještě před časem možná toužil uniknout pryč.
Zdálky zaslechl ruch.
Tušil, že kus za ním šel nějaký ze smrtijedů, ale tyhle zvuky neměly s těžkými kroky nějakého z posluhovačů co dočinění.
Slyšel hlas. Dívčí hlas. A ten hlas mu byl povědomý.
Přidal do kroku, aby se dostal co nejblíže ke zdroji. Tušil, že na konci další chodby už uvidí to, co ho tam táhlo.
Musel za každou cenu zjistit, komu patřil ten hlas.
Když nepřijde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře.
Už nevnímal, že někdo za ním volá jeho jméno a snaží se ho zastavit.
Nevnímal, že skoro vůbec nevidí na cestu, protože nemá brýle.
Nevnímal chlad, který ho obestíral.
Nevnímal nic. Jediné, co vnímal, byl ten hlas.
Prozpěvoval si.
Čím víc se blížil ke svému cíli, tím spíš si uvědomoval, komu ten zpěv patří.
„Lenko,“ zavolal, jakmile stál tváří v tvář plavovlasé dívce, která seděla u okna s prázdným výrazem a nad níž se tyčil jeden ze smrtijedů a smál se.
„Co to děláte?“ zakřičel Potter a vrazil do smrtijeda. Ten se ale nedal a ihned ho odstrčil a on se vysílený svalil na zem.
„To, že s tebou náš pan šuká, ještě neznamená, že s tebou nebudu jednat jako s lůzou, Pottere!“ namířil na něj muž hůlkou.
„Lenko!“ Harry vůbec nevnímal toho chlapa a otočil se po své kamarádce, plný štěstí, že po tolika měsících spatřil známou tvář, a že konečně mohl zjistit, že někdo z jeho milovaných žije.
Najednou se kdesi z jeho nitra vydrala malinkatá naděje a dovolila si zavibrovat u jeho srdce.
„Lenko, slyšíš?“ připlazil se po zemi k ní a dotknul se dvou prstů její ruky.
Ta hlasitě vykřikla a stále hledící do země s výrazem naprostého blázna, se odtáhla pryč do rohu, kde se chytla za nohy a začala sebou houpat dopředu a dozadu.
„Lenko,“ zachvěl se Harryho hlas a jeho oči se pomaličku začaly plnit tolik potlačovanými slzami. „Lenko, co se ti to stalo? To jsem já, Harry. Harry Potter, tvůj kamarád. Vzpomínáš? Chodili jsme spolu do školy. Byli jsme spolu před pár lety na velké výpravě na odboru záhad, no tak, Lenko…“ snažil se přisunout přímo k ní a znovu se jí dotknout, stále opakovat její jméno, ale ona ho naprosto ignorovala a začala si opět notovat nějakou zvláštní písničku, přičemž se neustále houpala ze strany na stranu.
Potter si detailně prohlédl její vzhled.
Vlasy měla rozcuchané a zřejmě několik týdnů nečesané a špinavé. Trčely jí do všech stran, a na první pohled bylo znát, že jsou mastné.
Prostupoval jím mírný pocit paniky, který se postupně měnil v úplný děs. Roztřásly se mu dlaně.
Její bosé nohy byly posety ranami a konečky prstů byly zahnilé spolu s odstupujícími nehty.
Její oblečení už sotva zakrývalo nahou kůži a smrdělo po hnilobě.
Ruce, které si skrývala mezi stehny, se třásly daleko víc, než ty jeho, a byly úplně špinavé. Rty měla popraskané a oči, jindy tak vesele vytřeštěné, byly unavené a zrudlé. Hleděly do prázdna.
Zanícené rány na jejím obličeji daly znát, že byla mnohokrát mučená a podle nechutně nenasytného pohledu smrtijeda stojícího vedle, by Harry hádal, že byla i nejednou zneužita.
Všichni smrtijedy byli úchylové! Do jednoho.
Osoba, která před někdejším zachráncem světa seděla, už dávno nebyla ta, kterou kdysi znával. Tahle troska už neměla osobnost. Byla to jen prázdná skořápka, která ještě někde v nitru cítila potřebu se před bolestí a utrpením skrýt. Už jako by ani neměla stín.
Nereagovala na vlastní jméno a nepoznávala blízkého přítele.
Harry, který už se nesnažil svou beznaděj skrývat, se z plna hrdla rozbrečel jako malé dítě. Obličej položil do svých dlaní a skrze hrdlo mu pronikalo několik štkavých zvuků. Oči, teď už plně zalité slanou vodou, se zavíraly, aby nemusely vidět tu hrůzu.
A smrtijed za ním se pobaveně smál.
Kdo všechno ještě musel trpět za jeho neschopnost?
„Co se to tady děje?“
Ten hlas.
Vytrhl Harryho z beznadějného a lítostivého breku.
Zdvihl tvář, aby se setkal s děsivým pohledem Pána všeho zla.
„Můj pane,“ klekl si na kolena smrtijed, který přihlížel tomu tyátru, který před chvílí Harry předvedl, ale tentokrát se zatvářil zcela vážně, „tady ta malá holka nám utekla. Je šílená. Prakticky neškodná, ale utekla z hladomorny. Začala si tu zpívat nesmyslné písničky. Potter nás našel, když se mi ji podařilo odchytit.“
Lord Voldemort nakrčil ret a měl nutkání si odplivnout nad tím, jak byli jeho smrtijedi neschopní.
„Odveď ji a udělej s ní totéž, co s těmi ostatními. Nebudeme si na hradě zbytečně držet špínu!“
„Ano, můj pane,“ uklonil se ještě jednou smrtijed a popadl Lenku Láskorádovou a začal ji táhnout pryč.
„Ne,“ vyskočil ihned na nohy Harry a snažil se běžet za nimi, ale Tom Raddle ho uchopil za paži a stáhnul zpět.
Harry se na něj zhrozeně podíval, „Co to děláš? Nedělej to, prosím. Nech ji žít. Je to moje kamarádka. Udělám cokoliv, jen ji nech naživu, prosím tě, prosím…“ hlas opět selhal.
Harryho nohy už nával těch emocí neunesly a on se podél Pánova těla sesunul až na chladnou zem a znovu se rozbrečel. A tentokrát mu bylo jedno, jak pateticky, infantilně nebo trapně vypadá. Už dávno vzdal pokus o uchování si vlastní hrdosti. Pro koho to mělo smysl?
Hrdost v této situaci byla dávno nevítaným hostem.
„Nech toho, Pottere!“ uchopil ho znovu Voldemort bolestivě za ruku a postavil na nohy. „Půjdeš zpátky,“ smýknul s ním a začal ho táhnout za sebou.
Harry nedbal na bolest v jeho ruce. Stále musel myslet na osudy svých přátel.
Lenka, jeho poslední kamarádka. Možná už je mrtvá. Stejně jako Neville a George. Tak to Voldemort řekl, ne snad?
Udělej s ní totéž, co s těmi ostatními. Dokázal si úplně představit, co obnášel význam totéž.
Duševní bolest byla příliš veliká na to, aby ji ta fyzická dokázala přebít.
Matně si uvědomoval, že Voldemort otevřel dveře do jeho ložnice a mrštil s ním na postel.
„To, že jsem ti dal volnost, neznamená, že mi budeš před smrtijedy dělat ostudu, Pottere!“ sršil zlostí Temný pán.
Harrymu se kdo ví, proč znovu vybavily Lenčiny prohnilé nohy bez nehtů. Natáhlo ho.
Netrvalo to ani pár vteřin a jeho žaludek se rozhodl, že dnešní obsah raději přenechá lavoru před postelí.
„Chutnal ti bezbolestný lektvar, Pottere?“ zasmál se zostra starší muž.
Jakmile Harry vyzvracel vše, co mohl, nechápavě se otočil na Voldemorta.
„Tvůj výraz mluví sám za sebe. Tak já ti povím, proč se tě ptám,“ přisedl si k němu a téměř láskyplně, až v tom byla jasná křeč, pohladil Harryho po vlasech a jeho zlotřilé oči spolu s jeho dlaní se přesunuly k Potterovu žaludku. „Není ti divné, že už několik měsíců je ti nevolno?“
„Kam tím míříš?“ zelené zorničky se vyděšeně rozšířily. Nemohl to Temný pán myslet tak, jak to zřejmě myslel, že ne? To by byl přece nesmysl…
„Speciálně pro tebe jsem nechal bezbolestný lektvar upravit tak, aby se hodil pro mé účely.“
„Účely…“ opakoval tupě Harry a stále na něj hleděl a ani se nehnul. Ignoroval fakt, že Pánovi zla skoro pozvracel nohy.
„Podle mého jsi asi tak ve třetím měsíci těhotenství…“
„COŽE?“ vykřikl náhle mladík. „Ale jak by to bylo možné! Vždyť já…já jsem muž! To nejde, aby muži…“
„Ty jsi tak naivní, mazlíčku,“ zasmál se Temný pán. „Jde vidět, že o kouzelnickém světě nevíš téměř nic. Jistě, že to jde, jinak bys už dávno nežil. Nechal jsem svého lektvaristu, aby ti upravil bezbolestný lektvar a vložil do něj ingredience vhodné pro mužské početí.“
Harry se šokovaně dotknul svého žaludku.
Byla pravda, že mu přišlo nesmyslné, aby nepatrně přibral, když mu bylo neustále zle, ale tohle by ho nikdy nenapadlo.
„Měl jsi mě raději zabít!“ prohlásil zhnuseně, přesto v rozporu s tím v sobě pocítil něco, co hřejivě obalilo jeho situací zesláblé srdce.
On čeká dítě.
„To jsem taky původně chtěl. Ale nakonec nebylo špatné si tě nechat. Docela jsme si užili, nemyslíš, můj mazlíčku?“ přejel prstem po Harryho bradě a přimhouřil oči. „Jsi vyhovující inkubátor, Pottere.“
„Proč zrovna já?“ tahle otázka Harryho pálila na jazyku už od počátku. „Chci říct, vím, že podle věštby jsem to musel být já a že mě nenávidíš, za to, co se stalo, když mi byl rok a žes nenáviděl mé rodiče a vůbec všechno… Ale…proč jsi mě nezabil, proč si potřeboval mě zrovna k tomuhle? Proč? Copak by nebylo jednodušší mít dítě s nějakou ženou?“ svůj zdlouhavý dotaz sotva šeptal, ale Temný pán ho slyšel a zlomyslně se zazubil.
„Přiznávám, že máš silný magický potenciál, a ten mě na tobě zajímá nejvíce, tak proč z toho něco nevytěžit? Spojení magie nás dvou stvoří neobyčejného kouzelníka, kterého budu moct vychovat tak, abych byl na něj pyšný. Nemyslíš, že budu skvělý otec?“ začal se hlasitě smát. „Vlastně jsem docela rád, že jsem tě nezabil. A ani tě nezabiju, ne, dokud budeš nosit v lůně mého dědice, Salazarova dědice,“ prohlásil pevně a postavil se na nohy vedle postele. Pak se sklonil a něžně políbil Harryho na čelo.
„Odpočiň si, můj drahý, dnes to pro tebe byl náročný den,“ prohlásil a jeho hlas přetékal sarkasmem. Po tváři se mu mihl výraz naprosté satisfakce.
Pak za ním jen zavlál černý hábit a Harry se přistihl, jak téměř lítostivě hledí na dveře, za kterými se vytratil.
Znovu se dotknul svého břicha.
Nenáviděl se.
Nenáviděl. Za všechno. A pořád si to v duchu opakoval.
Tolik by si přál, aby to Voldemort myslel vážně a aby ho znovu tak něžně políbil na čelo.
Byl naprostý blázen.
Odi et amo.
Miloval a nenáviděl.
Jedna tlustá čára za nekonečnou pýchou.
Velká tečka za větou nedokončenou.
Kouř se vznáší nad krajinou tichou
a ty ještě jednou zamávej na rozloučenou.
~ * ~
Voldemort překračoval z jedné strany na druhou. Pohyboval se jako lev v kleci.
Nepřiznal by to živé duši, ale byl trochu nervózní. Ne kvůli Potterovi, ten spratek mu byl ukradený. Možná by byla škoda, kdyby chcípnul jako ta nejpodřadnější krysa, ale on nebyl prioritou, obával se, aby se nestalo něco jeho dítěti.
Po třech hodinách neustálého přemýšlení ho však z myšlenek vytrhnul hlas.
„Vaše temnosti,“ otevřel dveře jeden z jeho stoupenců, který byl také kompetentním lékouzelníkem. V náruči držel uzlíček. „Je to syn.“
Pán zla převzal zabalené dítě do náruče a spokojeně na něj zhlížel. „Teď teprve nastane nový věk. Můj plán může započít… Viď, Jidáši…“ usmál se na spokojeně spící dítě, o které už bylo postaráno. „Co Potter, přežil to?“ optal se zcela laxně.
„Ano, pane, teď spí. Co s ním mám udělat?“
„Dobrá. Tak mu dej něco, ať se brzo uzdraví a může mi zase posloužit, protože mám plno nových plánů, do kterých ho hodlám zahrnout,“ zdvihl Tom lstivě jeden koutek úst. Pobaveně si odfrknul.
Pak se otočil a s dítětem v náručí odkráčel pryč.
~ * ~
Byla černočerná noc.
Harry necítil žádnou bolest. Byl příliš nadopovaný lektvary. Zřejmě ho tedy Voldemort ještě neměl v plánu zabít. To, že se stará o to, aby necítil bolest a aby se uzdravil, byl důkaz, že tahle noční můra ještě zcela nekončí a on se bude muset i nadále podílet na těch zvrácených bakchanáliích.
Bude mít vůbec možnost vidět někdy své dítě?
A co to vlastně je, syn nebo dcera? Nikdo se neobtěžoval ho informovat. Proč by měli. Nebyl pro nikoho důležitý.
Upřímně si přál, aby umřel. Aby to nepřežil, i když by své vlastní dítě vložil do rukou toho největšího tyrana.
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé,
buď vůle tvá
jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám naše viny,
jakož i my odpouštíme našim viníkům
a neuveď nás v pokušení,
ale chraň nás od zlého.
[Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.]
Amen.
Ale i když vedle něj na stolku ležela Bible a i když se modlil k nebesům. Už tolikrát…
Bůh, ten opravdu neexistoval.
Kyrie eleison.
~ * ~
Knokautován na kolenou klečí náš svět.
Poražen se těžce sbírá z otřesu.
Modlitba se dere přes popraskanej ret.
Vítá tě Země v novým účesu.
Vysvětlivky nakonec… Jak je zvykem.
První zmínka, bůh Neptun byl starořeckým bohem moře a vodního živlu. Vlastnil trojzubec, který se stal jeho nástrojem a zbraní, sloužil mu k rozpoutání bouří a zemětřesení.
Dále, i když tohle je dost známá věc, ale pro jistotu… Mojžíš je jednou z nejvýznamnějších postav dějin izraelského národa a Starého zákona. Kromě toho, že Mojžíš vyvedl Izrael z egyptského otroctví, je významný především proto, že skrze něj dal Bůh Izraeli na hoře Sinaj Desatero a uzavřel s ním smlouvu, díky které se Izrael stal Božím lidem.
* Jób. Všichni známe pojem jobovka. Jób se v průběhu dějin stal synonymem pro každého spravedlivého, který nezaslouženě trpí. Podle Bible Jób byl nejspravedlivějším člověkem, Bůh v něj věřil, až jeden den přišel Satan a dal Bohu pochybnosti. Bůh tedy pro Jóba přichystal zkoušku, při které velmi trpěl, ale nakonec ji splnil.
** Žalm 1.
*** Známý pojem. Nemesis je odplata. Nemesis byla v Řecku dcerou bohů a obdarovávala lidi štěstím nebo neštěstím, podle jejich zásluh. Její jméno je do dnešní doby symbolem „osudové msty“.
Odi et amo=nenávidím a miluji.
Kyrie eleison= Pane, smiluj se.
A nakonec, jméno Jidáš znáte, že?
Přišlo mi přímo symbolické pojmenovat dítě Voldemorta (zla) a Harryho (dobra) jako Jidáš. Podle apoštola Jidáše Iškariotského, který zradil samotného Krista. Je jakousi nadějí do budoucna. Pokud ho Voldemort vychová k obrazu svému, kde je jistota, že i jeho nezradí?
Komentáře
Mělo to být kruté, zlé, vypisující. Na to, jak je to staré, mám tu povídku kupodivu docela ráda, i když mě k ní nepojí hezké vzpomínky.
A opět děkuji. Zdá se, že ses rozhodla mi tady pročíst snad úplně všechno :D