Vůle boží: 3. kapitola - Nesesmilníš

 

 

Konec jedný hádanky, bit je pán i lůza.

V rytmu dětský říkanky, poznáš, co je hrůza.

 

Taková malá planetka vesmírem si sviští.

Z dálky světu přiváží úplně nový řád.

Osmý den chaosu a bordel v mraveništi.

To zavrhla matka syna, jenž jí neměl rád.

 

 

 

Harry zadržoval dech. Roztažen na posteli s nebesy vnímal, jak ho cizí dlaň tlačí k matraci, aby se nezmítal. Ale on byl příliš ve velkém šoku na to, aby byl schopný vůbec reagovat. Ne, že by tohle nečekal, už nějaký čas měl podezření a tušil, jaké měl Voldemort záměry, ale přeci jen v sobě uchovával maličkou kapičku naděje, která mu našeptávala, že se mýlí. A teď? Teď Temný pán zbořil veškeré hradby zbylého doufání v opak.

Pohroužil se do těch obsidiánových očí a snažil se v nich najít pobavení. Ještě stále si troufal doufat, že si z něj třeba Voldemort střílí.

Ale našel v nich jen jedno.

Dravou chtivost vlastnit.

 

Teprve teď se začal Harry třást na celém těle. A v obavách si ani nedovolil zhluboka dýchat.

Voldemort nalehl svým tělem na něj a lstivě se usmál.

„Už nemáš nic, co bys mi řekl?“

„Úchyle!“ opáčil s notným vyděšením Potter.

„Tihle Nebelvíři. Za každých okolností stateční, že? I když ti strach sálá z očí, nemohl sis to odpustit, že Harry? No, takovou odpověď jsem sice nečekal, ale dovol mi, můj mladý hochu, abych ti ukázal, co přesně to slovo obnáší.“

 

Pak se na něj zlotřile usmál: „Můžeš si přitom prozpěvovat Píseň písní…“

 

Bylo načase přeměnit slova v činy.

 

 

~ * ~

 

 

*Proslav své jméno

a sám ovšem mlč.

Jestliže budeš povolán (do vysokého úřadu),

nechlub se mezi vrstevníky svou mocí.

Střež se vzdoru:

člověk neví, co se může stát

a co učiní bůh, až bude trestat.

 

 

 

Mladík stál u okna, jako to dělával denně, když byl sám a Voldemort nebyl přítomen, aby si s ním užil.

 

Pořád dokola se mu před očima odvíjely chvíle, které by nejraději smazal z paměti.

Pořád dokola si vybavoval hlavně tu jednu. Tu, která to odstartovala.

 

Tu, kdy byl poprvé řádně pokořen.

 

Ta vzpomínka ho nechtěla opustit. Týrala ho a hrála si s ním.

Kéž by měl aspoň myslánku, aby se jí mohl zbavit.

Ale tohle milosrdenství mu bylo samozřejmě odepřeno.

A tak se chtě nechtě musel potýkat se vším, co chtěl tak moc vypustit z hlavy.

 

Zavřel oči, zase to tady bylo.

 

 

Když do něj Voldemort prvně vnikl, sice použil něco k usnadnění, ale jinak to bylo naprosto bez přípravy. A hlavně nečekaně rychlé.

Na jednu stranu byl Harry rád, protože věděl, že takhle to bude mít co nejrychleji za sebou, na druhou stranu… Jeho hlasitý výkřik proťal tíživé ticho v pokoji, které posléze naplňovalo jen Tomovo funění a vzdechy.

On, ačkoliv trpěl jako zvíře, se zařekl, že nedá najevo, jak moc mu to připadá odporné a jak moc ho to bolí. Mlčel a nechal svého reka, aby vykonal, co považuje za nutné.

 

„Harry, příteli, tohle je tvé poprvé, že ano?“ vysmál se mu uprostřed pohybu Voldemort.

 

Harry stále zarytě mlčel, pevně se drže dlaněmi prostěradla.

 

Pán zla pokračoval v monologu: „V tom případě je to pro mě velká čest. Je to skoro jako Merlinův řád, nemyslíš? Získat panictví Harryho Pottera!“ zašeptal mu do ucha, a pak přidal na intenzitě svých přírazů. Naklonil se, aby změnil směr a s naprostou přesností se zaměřil na ten výběžek uvnitř chlapcova těla, který ho donutil vypustit z úst první vzdech, ačkoliv se tak dlouho držel.

Skvělé, jeho plán přeci jen nebude tak marný.

 

A když pak Voldemort uchopil do ruky jeho penis a začal jej rytmicky třít, všechna Harryho zapřísáhlá předsevzetí vzala nohy na ramena jako Adam s Evou poté, co okusili jablko ze stromu Poznání, a on se nakonec, s obrovským pokořením a sebe nenávistí, živočišně udělal.

Zažil svůj první erotický zážitek. A s kým? S chlapem, kterého na celém světě nejvíc nenáviděl a který se mu hnusil. Zadržel nutkání, které ho nabádalo zvracet.

Cítil se tak poníženě a tak špinavě, že dokonce už ani jeho oči nevydržely ten tlak a do polštářů pod ním, se vsáklo několik horkých slz.

 

„Nenávidím tě,“ zašeptal Harry, co mu hlas dovolil.

Zavřel oči a zůstal nehnutě ležet, zatímco z jeho těla odeznívaly dva tak rozdílné fyzické pocity. Neuvěřitelné uspokojení a pálivá bolest. A jako nechutná třešinka na dortu – v útrobách stále cítil horkou životodárnou tekutinu, kterou ho jeho rival naplnil.

Odporné. Tak odporné!

Malá dušička uvnitř něj, kterou ještě držely pohromadě plané naděje, se rozpadla na dva kousky.

​

„Já vím, můj mladý příteli, já vím, já tebe taky,“ zazubil se pohledný muž, kterým teď Pán zla byl, a políbil Harryho na krk, zanechaje mu tam majetnický otisk.

 

 

Stalo se to pravidelností, ale ačkoliv už se Harry tvářil vždy laxně a nezúčastněně, hnusil se sám sobě. Hnusil se sám sobě, neboť Voldemort se při každém jejich spojení snažil, aby Harry dosáhl vyvrcholení s ním. Záměrně chtěl docílit toho, aby Harryho uspokojil také. Aby konečně přišel ten řádný trest, pokora.

Věděl, že pro Harryho nebude nejhorším trestem to, když si bude brát jeho tělo, ale fakt, že docílí toho, aby si to i Potter fyzicky užíval a aby se tak začal cítit jako naprostý vyvrženec a exhibicionista.

Znal Potterovu psychologii, teď už ano. Dříve se nedokázal vžít do jeho pocitů a myšlenek, ale nyní, poučen vlastní minulostí, už dokázal myslet dopředu a dokázal vycítit, co bude potřeba, aby ho konečně dostal na kolena. A když už, tak nejen metaforicky.

 

Potter se musel za reakce svého těla stydět, musel se cítit jako úchyl.

Tohle totiž byla ta největší pomsta. Chtěl docílit toho, aby si Potter přestal vážit sám sebe.

 

 

**Zařiď si dům v pohřebišti

a učiň znamenitým své sídlo na Západě.

Měj na paměti, že smrt pro nás nic neznamená;

pamatuj, že si ceníme života –

avšak dům smrti slouží právě životu!

 

 

~ * ~

 

 

S Harryho klesajícím vzdorem a vzrůstající lehkovážností jako by se ztotožňovalo počasí.

Déšť pomalu ustával, vítr se zklidňoval, vody okolo hradu ustoupily. Šedivá mračna se od sebe vzdalovala a na krátký moment dala možnost Harrymu nahlédnout na oblohu. Opravdovou modravou oblohu.

 

 

Od chvíle, kdy si Tom vzal poprvé jeho tělo, uběhl asi měsíc, spíš jen odhadoval, neboť nebyl s časem seznámen. Občas zaslechl něco, co by mu napovědělo, kolikátého přibližně asi může být, ale nikdy si tím nemohl být jistý.

Voldemortovy návštěvy byly pravidelné. Zpočátku byly na denním pořídku, ale v posledních dnech se tam venku asi něco dělo, protože na chodbách byl rozruch nebo naopak až podezřelý vylidněný klid. Raddle nestíhal vykonávat své návštěvy, pravděpodobně měl nějakou práci.

Harry by dal cokoliv za to, aby zjistil, o co jde.

 

Jak na tom vlastně teď Londýn je? A Anglie? Celá Británie? Evropa… Nebo snad celý svět? Jak daleko Voldemort, který se pasoval na Boha, zašel? Co už stihnul?

 

Žije vůbec ještě někdo z jeho přátel nebo známých?

 

 

~ * ~

 

***Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Bůh řekl: "Ať je světlo!" - a bylo světlo.

 

 

Harry si vzpomněl na doby svého dětství. Myslel si, že to byly nejhorší časy v jeho životě, ale mýlil se.

Na mysl mu vytanul úsek z Bible, který jim vždy četl farář, když byl nucen chodit o nedělích do kostela. Dokud se tehdy z nějakého podivného důvodu nepřevrhla nádoba se svěcenou vodou. Pak už ho Dursleyovi zamykali vždy doma, aby zase nevyvedl jednu z těch svých úchylností. Ke všemu přímo před Bohem.

 

Jak se teď dal ten úryvek přetvořit do nynější doby. Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země tehdy byla pustá a prázdná, stejně jako dnes. Nad propastí byla tma, stejně jako dnes. Nad vodami se vznášel Boží Duch. No, dnes se tam vznášelo spíše znamení zla.

Bůh řekl: „Ať je světlo!“ Ale Voldemort rozhodl jinak. Byla tma!

 

 

Byl to další z těch zbytečných dní, kdy byl Harry sám.

Ležel na posteli, zíral do stropu a na práci neměl nic jiného než přemýšlení.

 

Temný pán za ním nebyl už několik dní.

Na srdci se mu ulevilo, neboť aspoň nebyl nucen prožívat ty odporné orgie a mohl pár dní zapomenout na to, jak ho jeho tělo zrazuje pokaždé, když se ho ten hnusák dotkne.

Byl z toho celý zmatený. Nenáviděl ho. Celou svou myslí. Ale byly dny, kdy toužil po tom, aby přišel. Aby s ním mohl prohodit pár slov, jako by na důkaz toho, že ještě není úplně blázen.

A jeho tělo? S tím nebyla vůbec řeč.

Kdykoliv toho hada spatřil, zježily se mu chloupky na těle. V žilách pocítil zvláštní adrenalin a ruce se mu začaly třást, ale nikoliv strachem.

On ho vzrušoval.

Zatraceně ho vzrušoval a Harry se za to nenáviděl ještě víc, než když s ním přicházel k orgasmu. V ten moment aspoň měl důvod, mohl to na něco svést, mohl se vymluvit, že je to jen fyzická potřeba, že i jeho tělo to potřebuje a má své limity, ale tohle bylo absolutně nepřijatelné.

Ještě než se stačilo k něčemu schýlit, cítil na své kůži, že on doopravdy po tom touží.

Bylo to odporné, sodomistické, přihřáté. On nebyl homosexuál ani sodomita. Nenáviděl ten pocit, celé mu to přišlo zvrácené.

 

Ale… Ale… Ale…

 

Ta mizerná vzrušivá vlna, která zahalila jeho tělo… Jako by se jí nedalo odolávat.

Copak sám sobě celý život nalhával, že je na ženy? Jak bylo možné, že v něm zrovna jeho nepřítel něco takového vyvolal? Něco tak odporného. Nepřijatelného, nechtěného, nenáviděného, tak zatraceně skvělého!

 

 

Pokaždé, kdy se jejich oči střetly, něco tam bylo.

Už nebyly rudé, jak je znával. Byly sice stejně chladné, ale něco v nich bylo zkrátka jiné.

Možná byly trochu víc lidské, ne vzezřením, ne barvou, ale jako by za jejich mlhou čekalo nějaké překvapení. Zřejmě ne úplně milé překvapení.

On, Voldemort, byl vůbec celý jiný.

Věděl, že za to mohla jeho proměna, ale pořád bylo těžké se s tím smířit.

 

Znal jeho záměry. Bylo očividné, že ho chce zlomit a pokořit. Tím, co s ním dělá, ale na druhou stranu… Nebyl krutý ani hrubý. Byl až neobvykle něžný, sice sarkastický a jedovatý, zesměšňoval ho, ale po tom prvním zážitku už mu nikdy fyzicky neublížil.

Proč?

Co tím sledoval a čeho tím chtěl docílit?

A to, že už za ním nebyl několik dní, to je taky součástí plánu?

 

Je tohle vůle boží?

Nenáviděl se za všechno, co teď cítil.

 

Kdyby si jen vzpomněl na Otčenáš, který musel odříkávat jako dítě v kostele, když ho tam teta brávala, aby odčinil svoje hříchy a oprostil se od těch zvráceností, které uměl!

Kdyby jen…

Ale vyslechl by ho Bůh, kdyby tam nahoře nějaký existoval, vytáhnul by ho z téhle patálie?

 

Kdo je pro ty lidi venku v dnešní době vlastně představitelem božským? Když naděje opustila všechny přístavy.

 

 

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale chraň nás od zlého.

 

 

 

Konec jedný hádanky, bit je pán i lůza.

V rytmu dětský říkanky, poznáš, co je hrůza.

 

 

 

 

Tak a teď jako vždy pár vysvětlivek.

 

Narážka na Píseň písní. Věřící jistě ví, o co jde a ti, kteří si pamatují učivo o Bibli, také. Píseň písní je sbírka židovských „svatebních“ písní, je součástí Starého zákona. Autorství je připisováno králi Šalamounovi.

Má to být nejstarší dochovaná sbírka plná lyrických milostných písní. Navíc má údajně i erotický obsah, já jsem četla jen nějaké verše, takže nemohu tento fakt potvrdit.

Víte, že podle křesťanství má první „akt“ proběhnout až ve svatební den o svatební noci. Proto ta narážka. Také proto, že obsahuje milostný a erotický obsah.

 

* hvězdička: No tahle sloka je Naučení pro Kagemniho. Naučení pro Kagemniho je staroegyptské literární dílo z Knih moudrých rad do života.

 

** dvě hvězdičky: Tohle je pro změnu Hardžedefovo naučení. To je staroegyptské literární dílo, nejstarší doklad Knih moudrých rad do života.

 

- *** tři hvězdičky: To snad všichni znáte. Bible – Starý zákon – Genesis - Slova krále Jakuba.

 

No a Otčenáš na konci znají předpokládám určitě všichni.