48. Ze čtyřicátého osmého roku

Přestože už bylo dávno po pracovní době a kolem zavládla tma, kanceláří na ministerstvu kouzel se rozléhal hrdelně smích. Hlasy se zvesela překrývaly, zatímco čas neúprosně plynul. Dva muži se už pár hodin vybavovali a sdělovali si nespočetné množství informací a poznatků z jejich života a života společných přátel. Zatímco jeden mluvil, druhý nadšeně poslouchal.

„Nemůžu tomu uvěřit. Všechno je úplně naruby… Kolik je Harrymu?“

„Třiadvacet, pokud se nepletu,“ opáčil Kingsley Pastorek tázajícímu a stále užasle kroutil hlavou. „Pořád ale nerozumím tomu, jaks to dokázal…“

„Kingsley, já tomu sám vůbec nerozumím. Protože si skoro nic nepamatuju, poslední, co vím je, že mě trefila kletba Bellatrix a já padám přes ten mizernej závěs, a pak to mám celé takové zamlžené. Jen vím, že nějaká síla způsobila, že mě ten závěs pustil nakonec ven. Nevím, o co šlo. Najednou jsem se ocitl v tý mizerný místnosti a řeknu ti, trvalo mi dost času, než jsem se vůbec zorientoval, než jsem našel cestu ven a než jsem si uvědomil, že jsem vlastně na ministerstvu. V tý další místnosti je tolik dveří, že člověk neví, kam leze… Navíc jsem měl nějaké divné nutkání, že se tu musím porozhlídnout. Všechno bylo tak zmatené a neurčité. Pořád jsem zmatený,“ zhluboka oddychl, promnul si spánky a rozhlížel se po ministrově kanceláři.

„Nikdo už v tomhle patře nebyl, jen u tebe se svítilo. Tak jsem si řekl, že to zkusím, zeptám se, co se stalo a tak, ale vůbec bych nečekal, že tady uvidím tebe. To byl docela šok. Ke všemu s tou tvojí cedulkou Ministr kouzel a jak říkáš se všemi těmi roky, co za tu dobu uplynuly. Pro mě čas plynul úplně jinak."

„To vidím,“ přikývl Kingsley, jehož výraz byl neměnný a překvapený po celou dobu dialogu. „Vždyť si vůbec nezestárl.“

„Vážně? Vůbec jsem se neviděl, ale v mým vnímání času vážně neuplynulo osm let. Ono je to celé takové zvláštní, najednou… Žít… Jestli chápeš, jak to myslím. Jako bych měl nějakou amnézii nebo co,“ rozvášnil se právě osvobozený Sirius Black a nepřetržitě gestikuloval rukama. „Nebo jako bych byl nějakou dobu v kómatu, ale během toho snil. Když jsem zvedl ruku, najednou jsem si uvědomil, že s ní můžu hýbat, opravdu hýbat, nejen ve svých myšlenkách. Nevím, čím to je, ale mám takový pocit, že něco tam uvnitř toho prostoru mě svazovalo, drželo, udržovalo při vědomí v nějaké časové kapse, nebo já nevím, jak to vysvětlit. Jak říkám, je to spíš takovej pocit spíš, než vzpomínka, u svaté Morgany… I kdybys mě mučil, nepamatuju si z toho nic.“

Chvilku zmateně hleděl na své dlaně, jako by je viděl prvně v životě, natáhl se, aby se prsty dotkl dřevěného stolu a nadšeně se usmál. Jeho myslí proplouvaly desítky myšlenek, kopa zvláštních pocitů a vjemů, které nedokázal pevně uchopit nebo popsat. Nakonec se zase podíval na svého bývalého kolegu z Řádu.

„Ale jestli říkáš, že to z Harryho udělalo ženskou, a pak zase chlapa, asi to má na svědomí ta magie uvnitř. Já vážně nevím. Prostě to bylo jako bych se najednou probral z nějakého snu, který netrval tak dlouho, jak by měl. Všechno kolem bylo najednou tak nejasné a neuspořádané, než jsem si sám sebe začal plně uvědomovat. Každý dotek začal působit realisticky, vzduch byl najednou sytější, zdi kolem jsem mohl nahmatat, cítit chlad obložení na špičkách prstů,“ natáhl bláznivě ruku před sebe, a jako by se znovu učil používat vlastní dlaň, roztáhl prsty a několikrát s nimi protřepal.

„A když jsem se štípnul do ruky, cítil jsem bolest. A teď, když tě slyším vyprávět, co všechno se po válce stalo, sám tomu sotva věřím. Všechno se změnilo. Taková doba. Jak je možný, že kolem mě se čas zpomalil, ale mimo ten prašivej Oblouk plynul dál? Jako bych sem už nepatřil. Je to tak dlouho. Přes osm let. Harry tak vyrostl. Merline!“ plácl se bývalý trestanec do čela a stále se smál jako smyslů zbavený šílenec. „A co Remus a Dora? Co ostatní z Řádu? Musíš mi toho hodně vyprávět, to je tak nepředstavitelné!“

„Doslova neuvěřitelné, Siriusi,“ přitakal Kingsley a podepřel si bradu, pak se zhluboka nadechl a začal vyprávět.

Debata se ještě na dlouhé hodiny protáhla. Siriuse zajímal každý detail, který se s jeho blízkými děl poté, co opustil jejich přítomnost. Vyptával se na všechny poměry, na všechny nové zákony, na nově nastavené společenské zvyky. Na všechny události a činy, které kdo spáchal během války i po ní. Na to, co se stalo s Popletalem, se samotným Řádem, Brumbálem, nejvíc ho ale zajímali Harry a Remus. Nestačil se sám divit, jak se vše za ty roky změnilo. Jak všichni zmoudřeli a zestárli, zatímco on se vrátil zase jako pětatřicetiletý mladý muž v plné kondici. Vždyť jeho tehdejší vrstevníci dnes budou o osm let starší. Život měl zvláštní smysl pro ironii, ale naštěstí dával druhé šance.

Navzdory tomu, že bylo pro všechny jeho bytí v tuhle chvíli tabu a věděl, že by si měl prvně zajistit nějaké existenční záležitosti, byl přesvědčený, že prvně musí najít Harryho. Byl celý dychtivý po tom, jak se bude jeho kmotřenec tvářit, jakmile ho uvidí stát na jeho prahu. Sám pro sebe se usmál, co na to asi jeho kmotřenec řekne?

***

Když dneska ráno Removi přišel dopis od Nymfadory, nestačil se divit. Se zdviženým obočím se podivoval nad obsahem, který ho žádal o pár minut pozornosti. Teď s nepříjemným neklidem vyčkával návštěvu své bývalé přítelkyně, zatímco upíjel z hrnku zelený čaj a trpce si přitom povzdychoval.

Nebyl z těch, kteří by se vyžívali v křivdách, z těch, kteří by nedokázali odpustit, ale stále na něj Nymfadora působila trochu falešně a nemohl si pomoci, neměl k ní už dávno důvěru. Což bylo vzhledem k jejich letitému soužití velké zklamání. Jak se mohl v někom takový čas plést a nevidět, co je doopravdy zač? Ale byl toho názoru, že si každý zaslouží druhou příležitost, nebo aspoň možnost vysvětlit své jednání.

Za necelých dvacet minut se ozvalo hlasité zaklepání na hlavní dveře. Za nimi stála pochopitelně Tonksová. Tonksová s černými vlasy po ramena, na sobě měla černé šaty.

Prvním dojmem na něj zapůsobila jako někdo, kdo drží smutek. Do mysli se mu vkradla myšlenka, jestli nezemřela její matka, ale jakmile se na něj nadšeně usmála, nutkání kondolovat ho brzy přešlo.

V tom to asi nebylo, a jestli to mělo být nějaké divadlo nebo nějaká její přemrštěná životní fáze, dojem to na něj neudělalo.

„Remusi!“ rozpřáhla ruce a skoro se mu snažila skočit do náruče, ale on předvídaje, co je jejím záměrem, včas ustoupil. A aby se vyhnul vysvětlování, pokynul rukou v gestu pozvání, takže si jeho manévru zřejmě nevšimla.

Při prvním kroku do obývacího pokoje se zvědavě začala rozhlížet kolem sebe. Jako by hodnotila situaci a něco v jejím výraze poukazovalo na to, že je víc než spokojená s tím, co vidí.

„Změnilo se to tady,“ suše konstatovala. „Dals pryč tu starou skříň, co byla v rohu.“

„Neměl jsem ji rád,“ podotknul Remus konverzačním tónem.

„Byla ze čtyřicátého osmého roku. Po tátově babičce. Byla to má oblíbená,“ opanovala Tonksová naoko zklamaně.

„Kdybys tehdy byla příčetnější, mohla sis ji vzít. Dneska už je pozdě, prodal jsem ji do starožitnictví.“

Chvilku bylo ticho, ale pak mladší žena odpověděla s ledovým klidem: „To nevadí, mám po tátovi i jiné věci a skříň si koupím jinou.“

Remus se na moment zarazil a s podivným pocitem, že tady něco nehraje, se podivoval nad tím, jak ignorovala pichlavou poznámku ohledně vlastní příčetnosti v době, kdy se jejich vztah rozpadl. Moc dobře věděl, že za jiných okolností by se na něj vyvalila sprška nevlídných nadávek a její vyčítavý hlas by ve vysokých tónech rezonoval místností. Dnes se zdála být neobvykle klidná, vyrovnaná a podezřele spokojená.

„Jistě. A jaká záležitost tě sem přivedla, Doro?“

„Přemýšlela jsem,“ hlesla a podívala se na něj se zaujatostí v očích.

Vážně? Pro změnu! Removi vyletělo jedno obočí do čela, ale ve tváři zůstal kamenný, přičemž si zároveň uvědomil, že se začíná chovat jako ten bastard Severus. Potřepal zlehka hlavou a nechal Doru, aby pokračovala.

Rukou jí ukázal na místo v křesle a jako slušný hostitel jí nabídl čaj. Věděl, že ten Dora nikdy moc nepila, takže by zabil dvě mouchy jednou ranou. Zachoval by dekorum a zároveň se vysvobodil z nepříjemně zabitého času. Chtěl tuto schůzku co nejdříve ukončit, a to nejen proto, že měl z celé této situace nepohodlný dojem.

„Děkuji, dala bych si ovocný.“

Další věc, která Rema překvapila. Něco měla za lubem. Trvalo to jen pár minut a několikeré mávnutí hůlky, než před ní postavil hrníček s podšálkem. Usadil se naproti ní, aby vyslechl důvod její naléhavé návštěvy, která se vteřinu od vteřiny jevila nepříjemnější.

Párkrát si nezpůsobně usrkla, a pak začala. „Přemýšlela jsem už delší dobu. Víš, Remusi, nerozešli jsme se v dobrém.“

„To souhlasím.“

„Dost jsem křičela a byla protivná, navíc jsem to celé zamotala a teď je mi to moc líto. Chtěla jsem se ti omluvit.“

„Myslím, že tvou omluvu by si zasloužil i Severus.“

„Proč toho chlapa bráníš?“ zamračila se najednou a naklonila se k němu, přičemž jedna její dlaň bezděky sjela na jeho stehno.

„Doro, co to děláš?“ optal se vlkodlak tiše, avšak s razancí. Snažil se dát její ruku pryč ze stehna, ale ona se nenechala odradit.

„Slyšela jsem, že jste se rozešli,“ poznamenala spokojeně. „I když je to teprve pár dní.“

„Drby se šíří nějak rychle,“ odfrknul si a popřemýšlel, od koho se to tak mohla dozvědět. Zatím to přece nikdo z jeho blízkých nevěděl. Nečetl dlouho noviny, ale pochyboval, že by se o něčem takovém Severus Snape svěřil zrovna novinám. Reportéři předně ani netušili, že někoho ten protivný netopýr měl, zvláště pokud šlo zrovna o muže s lykantropií. To by jednoduše alchymistovi nedělalo dobré renomé, že.

„Tak jsem si říkala…“

„Dost!“ utnul ji tentokrát Remus a postavil se na nohy, zatímco ze sebe sundával její ruku. Nymfadora, která se k němu začala víc tisknout, se mu v tom na moment snažila zabránit. Už mu bylo naprosto jasné, o co tady šlo. Ta proradná ženská si snad myslela, že můžou vrátit čas? Chtěla ho opravdu svést? Nejevila snad předtím zájem o Severuse, kterého chtěla za Remuse vyměnit? V ženách se opravdu nikdy nevyznal. Proč to dělala? Co ji k tomu vedlo a jaký měla motiv? Myslela si snad, že je na tom Remus tak špatně, je zoufalý a že by ji chtěl zpátky?

Nikdy. Ani kdyby se rozešel s deseti protivnými Zmijozely! Už moc dobře věděl, s kým má tu čest a jak se říká – do jedné řeky dvakrát nevstoupíš. A v tomto případě to platilo rozhodně dvojnásob.

„No tak, Remusi! Neříkej, že nemáš zájem, vždyť seš sám, nikoho nemáš a nám bylo spolu tak dobře!“

„Nymfadoro přestaň, neponižuj se a ponech si aspoň nějakou důstojnost,“ Remus se přistihl, jak před Dorou začíná couvat a že už je skoro v hlavní chodbě.

Ona nicméně ani na jeho výzvu nereagovala. Stále si mumlala svou a v nestřeženém okamžiku, kdy se vlkodlak ohlédl za sebe, aby nenarazil, využila situace a pověsila se mu kolem krku. Držela se ho pevně a s neochvějnou nedočkavostí a vervou se pokusila spojit jejich rty. Jakkoliv se Remus snažil, co mohl, nikdy by si nedovolil použít hrubé síly a už vůbec ne vůči ženám.

Moment překvapení neodhadl a ona se dostala až k jeho obličeji. A přesně ve chvíli, kdy se mu hluboce vpila do rtů a snažila se jazykem opsat trajektorii kolem toho jeho, zatímco si ho hrubě dlaní přitáhla za krk, dveře kousek za nimi zachrastily. Jako by to Merlin sám chtěl, nestál v nich nikdo jiný než samotný Severus Snape, který zůstal zaraženě civět na scénu před sebou.

Teprve až pár úderů srdce na to se Removi podařilo tu ženštinu ze sebe strhnout.

„No tak miláčku, už se nemusíš stydět, že po mně pořád toužíš,“ Tonksová se obratně chytla jeho paže, aby se nevymanil. Zazubila se a s vypočítavým výrazem hleděla zpříma do tváře muže mezi dřevěnými futry.

„Tak takhle to tedy je, Lupine? Vytáhl si mě sem, abys mi ukázal, žes mě zase vyměnil za tuhle… Tuhle…“ snažil se najít správná slova, ale snad prvně v životě se mu jich nedostávalo.

„Severusi, ne, já…“

„Ale no tak, Reme, nezapírej už, že jsme zase spolu,“ našpulila rty Tonksová a ještě víc se k němu přitiskla.

Jako by její slova proplouvala kolem Remových uší, ale nedostala se až k jeho vědomí. Jako by někdo manipuloval s jeho unaveným tělem a zakázal mu se hnout. Lupin tam stál celý zkoprnělý a nerozuměl tomu, co se to kolem něj děje. V jakési naivní představě si vysnil, že je to všechno jen špatná noční můra a že jakmile otevře znovu oči, všechno bude zase při starém. Všechno.

„Výborně,“ procedil ostře profesor lektvarů, a pak se kolem zárubní prosmekl jako had, který býval symbolem jeho středoškolské alma mater. „Nebudu vám už překážet, nemusíš mít strach. Já si jen vezmu ty věci, které ti tu tak překážejí!“

Poté mu nevěnoval už ani jediný pohled, natož slovo. Ve vší tichosti za sebou takříkajíc zametl veškeré důkazy vlastní přítomnosti. Než se stihl druhý muž vzpamatovat z nečekaného šoku, Severus kouzlem zmenšil všechny své věci a acciem je přivolal do krabice, přičemž hned na to doslova zmizel. Ale tentokrát za sebou dramaticky práskl dveřmi on.

„Co? Jaké věci?“ ptal se Remus zmateně spíš už sám sebe do prázdného prostoru.

Tonksová se ho ještě stále držela kolem paže jako klíště, ale on to nevnímal. Přemítal si posledních pár desítek vteřin jako ve zpomaleném filmu. V mysli se mu zjevila nachová tvář bývalého přítele, všechny ty pronesené věty, které nedávaly smysl a hned na to sklouzl zrakem dolů na Doru. A pak mu to všechno došlo.

„Ty,“ konstatoval. „To byla tvoje práce.“

Mladá žena od něj ustoupila a snažila se tvářit nevinně. „Drahý?“

„Neříkej mi tak!“

„Proč…“

„Vypadni, Doro.“

„Cože?“ ozvala se dotčeně a černý pramen vlasů se jí zhoupl do tváře, jak polekaně pohodila hlavou.

Remus začínal chápat, co to celé bylo za divadlo. Černé mikádo, černé téměř sakrální šaty sepnuté až ke krku. Měla mu snad připomínat Severuse?

„Zmiz, než ti něco udělám. Než se přestanu kontrolovat a vlkodlak uvnitř mě tě rozsápá na kousky. Zmiz, než mě napadne nějaká příhodná kletba, kterou bych na tebe mohl použít. Vypadni z mého bytu a hlavně z mého života. Už tě nechci vidět. Nikdy v životě mě nikdo tak neznechutil a nezklamal jako dnes ty.“

Nenechala se dvakrát pobízet. Pochopila, že tuhle šanci uchopila za špatný konec. Možná, že Remova láska k tomu jedovatému mrzoutovi přece jen byla hlubší, než si myslela. Alespoň měla dobrý pocit z toho, že zmařila veškeré šance o jejich usmíření. Když neměla být šťastná ona, nesměli být ani oni dva!

Věnovala mu poslední nenávistný pohled, než se vydala stejným směrem, kterým předtím odešel Severus Snape.