Voldemort seděl ve svém oblíbeném křesle s ornamenty hady a kolem něj stálo několik jeho smrtijedů. Na všechny pohlížel s despektem, a kdyby nebylo události, která trochu křížila jeho plány, ani by se neobtěžoval se s nimi dnes zahazovat. Byla přece neděle. Ani bůh v neděli nepracoval.
„Takže chceš říct,“ pohlédl znuděne na nehty na své ruce a s nezájmem přitom mluvil na jednoho ze smrtijedů, „že jsou někde tady na hradě? Jak se sem mohli dostat?“
„Máme podezření, že sem pronikli přes chodbu vedoucí z Prasinek a skrz tu ohavnou sochu jednooké čarodějnice.“
„Hmm,“ přitakal klidně Pán zla, „takže vlastně tvrdíš, že jste o té chodbě věděli, ale nikdo ji nehlídal,“ ještě stále zrak upíral na své pěstěné nehty a v jeho hlase nebylo znát žádné rozčarování.
„Totiž…,“ smrtijed se zadrhnul. Nevěděl, jak se vymluvit. Věděl, že Voldemortova zloba přejde na něj tak jako tak. Přemýšlel, jak situaci zlehčit, ale zřejmě nebylo východiska.
Pán zla zdvihl oči od svých rukou. Rozhlédl se po svých služebnících, stále maje ve tváři neurčitý výraz. „Tak na co čekáte?“ přikrčil obočí. „Čekáte, že je snad půjdu pochytat sám? Najděte je!“ zvýšil hlas. „Rychle!“
Všichni přítomní se v ten moment otočili a zamířili ke dveřím, aby splnili příkaz.
„Goyle!“ zavolal Pán na smrtijeda, který měl tu smůlu, že mu špatnou zprávu předával. „Ty zůstaneš!“ křivě se usmál a v očích se mu zablýskalo. Z kapsy vytáhnul hůlku, a čím víc se blížila chvíle trestu, tím víc cítil adrenalin v krvi a úsměv se mu roztahoval. „Trochu si pohrajeme.“
~ * ~
Harry ležel na posteli a nebylo mu příliš dobře. Konečně si jeho tělo začalo uvědomovat, že to, co s ním Temný pán dělá, je nechutné a ohavné. Že jeho doteky nemají způsobovat slast a už vůbec se na ně nemá těšit. Ještě donedávna jeho mysl s tělem soupeřila, ale zdálo se, že i jeho tělesná schránka se konečně vzpamatovala.
Kdykoliv si na chvíle s Voldemortem Harry vzpomněl, zvedal se mu žaludek, a chtělo se mu z toho zvracet. Ztratil i chuť k jídlu. Ne, že by nějakou, co tady byl, měl. Ale kdykoliv se mu snažili něco vnutit, převrhnul jídlo s nechutí na zem a na protest, jímž chtěl také sám sebe znechutit Voldemortovi svou vyhublostí, jídlo ještě porozházel po komnatě, mysle si, že třeba konečně přijde ten černokněžníkův hněv, na který byl zvyklý v minulosti. Ale opak byl pravdou. Jako by ten muž věděl, že na to právě Harry čeká a vždy mu nanejvýše vynadal do zlobivých Nebelvírů.
A pak si ho zase vzal a nechal ho sténat a vzdychat a nenávidět sám sebe a své reakce.
Bylo to odporné, nechutné a sodomistické.
Ano, sodomistické, to bylo to slovo, které to definovalo a popisovalo.
Připadal si jako jeden z mnoha obyvatel dnes již neexistující Sodomy a Gomory. Měst, která popisovala Bible, a ve kterých se dennodenně hřešilo v těch nejhorších možných formách. Z nichž jedna byla i neřest sexuální. Těch nejnechutnějších kalibrů.
Ale nebyl by to on, Harry Potter – vyvolený chlapec, aby neustále nedoufal, že přeci jen přijde boží trest. Že se Bradavice i spolu s ním jednou promění v planinu plnou hustého popela, stejně jako to bylo tehdy s městy hříchů.
Jedna tlustá čára za nekonečnou pýchou.
Velká tečka za větou nedokončenou.
Kouř se vznáší nad krajinou tichou
a ty ještě jednou zamávej na rozloučenou.
Přetočil se na bok. Bolel ho žaludek. Věděl, že si tu bolest způsobil sám a že ho trápí hlad. Ale pořád bylo lepší cítit bolest, než slast.
Pokud šlo o Voldemorta, tak určitě.
Byl chladný, a přesto se vždycky snažil, aby to Harrymu nebylo nepříjemné. Spíš naopak.
Byl k němu něžný, ale nikdy neprojevil sebemenší cit. Taky kde by k němu přišel.
Byl to prostě Tom Raddle. Bezcitná stvůra, která se ho pouze snažila zlomit. Jak sám na samém začátku řekl.
Ale možná, možná, kdyby to nebyl on, kdyby jen trochu projevil zájem, možná…
Harry se až za tyhle myšlenky nenáviděl, ale možná by ho měl rád. V zásadě mu nic nechybělo. Až na volnost a přátele, kteří už stejně byli mrtví.
Denně se sám sebe ptal, co komu udělal, že se ho bůh rozhodl ztrestat. Dívá se snad na něj shora a posmívá se mu?
Ne, kdyby bůh existoval, nedopustil by, aby se tohle dělo.
Nenáviděl Voldemorta! Nenáviděl!
A nejvíce ho nenáviděl právě proto, že ho celé dny nechával v pokoji samotného. A jeho tělo mu dělalo naschvály, protože po něm toužilo nejvíc. Možná nenáviděl víc sebe. Svou slabost, kterou nedokázal pochopit ani strávit.
Natáhnul se na stolek pro lektvar, který mu tak milostivě místní lektvarista uvařil. Sám netušil, proč to Voldemort dovolil, aby mohl brát bezbolestný lektvar, ale věděl, že kdyby ho chtěl otrávit, udělal by to rafinovaněji. A daleko dříve. Navíc Harry moc dobře věděl, že ho Voldemort chce živého. Neviděl za tím konkrétní důvody, ale byly tam.
A tak se dopoval téměř denně lektvarem, který mu vždy přivodil i větší pocit spokojenosti na duši a jeho hřejivost v žaludku vždy způsobila, že se celý uklidnil. A na chvíli i přestal nenávidět ten fakt, že jeho tělo je ten největší zrádce ze všech.
Lektvar byl stejně nechutný jako všechny ty fujtajbly, které spořádal v dobách svého studia na ošetřovně.
Hrknul ho do sebe a nechal se opájet pocitem uvolněnosti a klidu. Dovolil si pro jednou nad ničím nepřemýšlet.
A na chvíli zavřít oči, aby se nechal unést Morfeem do náruče spánku.
Knokautován na kolenou klečí náš svět.
Poražen se těžce sbírá z otřesu.
Modlitba se dere přes popraskanej ret.
Vítá tě Země v novým účesu.
~ * ~
Goyle ležel na zemi a opíral se o zeď. Prudce oddechoval a tváře měl zrudlé. Ruce se mu třásly a břichem mu projížděly doznívající bolestivé křeče. Díky Salazarovi zbytek smrtijedů našel ty haranty, kteří se po budově nepovoleně potulovali, a on byl ušetřen hněvu svého pána.
Ten teď soustředil na ty tři vetřelce.
Shora na ně shlížel a vychutnával si jejich poraženeckých výrazů. Klečeli na zemi a měli svázané ruce.
Tihle tři si dovolili sem vniknout. A on moc dobře věděl proč. Dva z nich matně poznával a věděl, že se s nimi určitě bude jeho vězeň znát.
Kopnul do chlapce s kulatým obličejem. „Podívej se na mě!“
Mladík neochotně zvedl hlavu a se zarputilým znechucením se na Raddlea podíval.
Voldemort se vítězně usmál. „Ano, ano. Jsi to ty. Ty jsi ten spratek, co dělal potíže mým smrtijedům. S jehož rodiči si hrála má oblíbenkyně Bellatrix. Longbottom, že?“ rozesmál se. „Jak pošetilé od tebe, kluku, chceš dopadnout jako tvoji pomatení rodiče? To chceš?“
Neville sebou zlostně trhnul.
„Vida, vida. Zřejmě budeš stejně nepoučitelný jako oni. Ale sám víš, jak za svou drzost zaplatili. Tebe nečeká jiný osud,“ pokračoval ve svém monologu, přičemž kráčel kolem všech tří provinilců a prohlížel si je. „Vy nezmijozelští, jste tak nechutně solidární. Další haló akce na záchranu Chlapce, který přežil? Něco mi to připomíná,“ dělal, že přemýšlí, „aha, už vím. Tak přímočarý byl vždycky i Potter samotný. Jste všichni tak uboze předvídatelní.“
„Kde je Harry,“ vykřikl najednou druhý z chlapců s rezavými vlasy. „Co si s ním udělal, ty hajzle?“
„Opravdu pořád věříš, že ten neschopný kluk ještě žije?“ rozesmál se Temný pán a naděje v těch světlých očích pod ním pohasla.
„Crucio!“ křikl v afektu ještě a George se křečovitě chytl za břicho a upadl na zem ovíjen mučivou bolestí.
„Georgi!“ křikla třetí z viníků.
Plavovlasá dívka se vrhla ke skrčenému tělu, které se třáslo, nedbajíc na svázané ruce. Pak se podívala na Voldemorta, majíc ve tváři slzy. „Přestaňte, přestaňte. Prosím, nechte toho!“
Ale její prosby se míjely účinkem. Naopak se zdálo, jako by Pána zla v mučení povzbuzovaly.
Stále na George Weasleyho mířil hůlkou a nechal se znovu naplňovat uspokojením ze vzrůstajícího adrenalinu. Miloval tuhle kletbu ze všech nejvíc. Miloval bolest lidí, které mučil. Zvlášť těch, kteří stáli na straně dobra a jejichž bolestí mohl ubližovat Potterovi.
„Neboj se, maličká,“ odchechtnul si Raddle. „Na tebe taky dojde!“ pak trhnul hůlkou a zanechal zrzavého mladíka v odeznívající agónii.
„Myslím, že je zbytečné to prodlužovat. Avery, Tenari, vezměte tyhle dva do mučírny a natáhněte je třeba na skřipec, je mi to jedno. Můžete si s nimi hrát, jak se vám zlíbí. Ale postarejte se o to, aby zdi Bradavic byly to poslední, co v životě uvidí,“ zlobně si hochy prohlédnul a mohl si všimnout, že ani jeden z nich nedopustil, aby se v jejich pohledu zračily obavy nebo strach. Zarputile hleděli chladně na lorda Voldemorta a byli se svým osudem smířeni.
Pokud už nebyl Harry naživu, stejně nemělo smysl dál žít.
Pak se Tom Raddle podíval na dívku s modrýma očima a plavými vlasy. Chvíli si ji prohlížel a uznale zamlaskal. „Rabastane,“ podíval se na jednoho ze svých nejvěrnějších, „vím, jak máš rád mladé maso. Možná, že tohle,“ kopnul do dívky, „by se ti mohlo líbit.“
V očích smrtijeda se zajiskřilo a tvář mu začal zdobit spokojený úsměv. Úlisně se uklonil, „Jak jsi šlechetný, můj pane! Velmi rád tento dar od tebe přijmu!“ pak chytil dívku za paže a s dovolením svého spasitele ji táhnul pryč z místnosti.
„Ne, Lenko!“ stačil ještě křiknout Neville, než ho úder tvrdé boty poslal do bezvědomí.
Taková malá planetka vesmírem si sviští.
Z dálky světu přiváží úplně nový řád.
Osmý den chaosu a bordel v mraveništi.
To zavrhla matka syna, jenž jí neměl rád.
~ * ~
Když se Harry probudil, za okny už byla tma. Určitě prospal několik hodin. Žaludek ho mezitím sice nepřestal bolet, ale byl to aspoň důkaz toho, že je ještě stále živý a nic není úplně ztraceno, pokud se nevzdá. Cítit nepohodlí, bolest a všechny ty negativní emoce a pocity znamenalo, že byl stále živý.
Zavrtěl se.
Brýle měl na stolku, protřel si oči a chtěl se pro ně natáhnout, ale něco ho zarazilo.
Teplý a nepřijatelně příjemný dotek ruky na jeho boku.
„Ty nebudeš potřebovat, mazlíčku,“ zatrylkoval mu svádivě do ucha hlas Toma Raddlea.
Harry namístě ztuhnul a bál se podívat tomu muži do tváře.
„Omlouvám se, že jsem tě celý den tak zanedbával, ale znáš to. Povinnosti a práce,“ přisál se muž z boku k jeho uchu a jazykem obkroužil jeho okraje a lalůček.
Harry proti své vůli začal znovu cítit ten nechtěný pocit vzrušení. Tom vždy věděl, kde se Harryho dotknout. Znal jeho erotogenní zóny a to bylo jeho výhodou. Potter byl tak průhledný, když přišlo na věc.
Pak se jeho dlaň přesunula do Potterova klínu a lehce zmáčkla napůl vzrušené pohlaví.
Voldemort se zasmál. „Vidím, že si s předehrou nemusím dělat velké starosti,“ uchopil ho za boky a zajel rukou pod jeho kalhoty, aby mu je sundal dolů. „Tohle nebudeš potřebovat.“
Možná, že byl Harry v příliš velkém šoku. Nebo možná zkrátka už ztratil soudnost nebo se smířil se situací, ale čím víc se ho ten prevít dotýkal, tím stejně úměrně toužil po tom, aby dokončil to, co načal.
Jak se za to nenáviděl. Ale protivit se tomu pokušení. Tomu vzrušení, bylo to až příliš unášející. A on se přistihl, že jeho svědomí si dávno někde v koutu jeho nitra hraje kouzelnické šachy.
Jeden tah dámou… a šach mat.
Ani si neuvědomil, kdy se to stalo, ale na své kůži začal vnímat chlad. Když otevřel oči, viděl Voldemorta, jak se k němu přes bok sklání a jazykem mu útočí na vystouplou bradavku a ovívá ji chladným fouknutím. Rukou přitom masíruje pravidelnými pohyby jeho penis a tím svým se otírá o jeho pozadí.
Někdo začal hlasitě sténat. Dost nestydatě a obscénně.
Načež si mladík s hrůzou uvědomil, že ty zvuky vycházejí z jeho vlastních úst. A tím větší zděšení pro něj bylo, když se jeho tělo začalo automaticky prohýbat proti té hřejivé ruce, která se přičinila o to, že jeho penis byl už úplně v pozoru.
Ne, tohle přece nebylo možné. Tohle nebyl on. Nemohl být. On by přece nebyl ničeho takového schopný. On by se nepoddával laskání svého největšího rivala. On by si neužíval takové prasárny a už vůbec by nenechal Voldemorta, aby na něj byť jen prstíčkem sáhnul.
Tohle musel být sen. Strašlivý sen. Jedna z nejhorších nočních můr, které kdy měl. A které se nesčetněkrát k jeho nepohodlí a zlosti opakovaly.
Něco kluzkého se prodralo za hradby jeho útrob.
Několik dlouhých a hbitých prstů lehce vniklo do jeho konečníku a s naprostou přesností se začalo otírat o jeho prostatu.
Harry vyhodil boky a zhluboka vzdychnul. Nenáviděl to. Nenáviděl se! Děkoval Godrickovi za to, že přes bok za sebe neviděl. Pálily ho slzy v očích. A neskutečně se za sebe styděl.
Mučivě zamručel, když prsty opustily svůj azyl.
Temný pán se sám pro sebe zasmál. A pak bez dlouhého čekání do něj vniknul. V přesném úhlu, aby v Potterovi opět vyvolal ten pocit chtíče a vzrušení.
Začal prudce přirážet a rukou přitom zpracovával Harryho zepředu. Netrvalo ani minutu a mladík se mu udělal do dlaně.
Hra však neskončila. Teprve začala. Voldemort moc dobře věděl, že při správném počínání se bude Potter schopný udělat i víckrát. Umučí ho nekonečně opakujícím se orgasmem. Nejen, že se během sexu za to bude nenávidět, ale konečně… Konečně se mu ho podaří dokonale ponížit a srazit mu hřebínek.
Vytáhl svůj penis a znovu ho celý vrazil do jeho zadku. Několikrát tenhle postup zopakoval.
Sám si už dávno přiznal, že se mu sex s tím klukem líbí, tak proč nespojit příjemné s užitečným?
Zdvihl jednu jeho nohu vzhůru, dal si ji na rameno a přesunul se do jiného úhlu, stále však narážeje do výběžku, který způsobil, že se Potterovi znovu postavilo mužství.
V pravidelných tenzích a prudkých nárazech začal do kluka přirážet. Cítil, jak se noha, kterou měl položenou na rameni, třese a jak kluk zrychleně dýchá. Tep k němu doléhal skrze stehenní tepnu a on se inspiroval jejím rytmem.
Když se poté začal pokojem rozléhat Harryho křik doprovázející další bílou nadílkou, Voldemort naposledy prudce přirazil.
Zavrčel jako vzteklý pes a poctil Vyvoleného svým horkým spermatem.
Poté, co ze sebe vymáčkl všechnu životodárnou šťávu, svalil se znovu za Harryho a nechal svůj dech se trochu uklidnit.
Sklonil se k jeho uchu a vrnivě zamumlal: „Stala se z tebe ale krásná děvka, mazlíčku!“
Pak se zohnul k zemi pro své věci a začal se na posteli oblékat.
Jakmile byl hotov, chystal se k odchodu, ale něco ho zadrželo v půli kroku z postele.
Otočil se nazpět, aby se střetl se zpoceným obličejem zelenookého kouzelníka. Sjel překvapeně na své zápěstí, kde ležela Harryho dlaň.
Mladík vypadal vyděšeně, přesto se odhodlal k tomu, co chtěl říct: „To už odcházíš?“
Chvilku Tomovi trvalo, než si uvědomil podstatu onoho dotazu, v němž nebylo ani zbla ironie či posměchu. Začal se hlasitě smát a sklonil se ke své oběti. „Copak, Harry, snad nechceš, abych s tebou strávil noc?“ a znovu se hlasitě rozesmál, stále hledě do jeho očí.
Harry pustil jeho ruku, otočil se k němu znovu zády a stočil se do klubíčka, přičemž procedil naštvaně mezi zuby: „Samozřejmě, že ne!“
Krutý smích ho však nepřestal doprovázet ani, když Temný pán opustil ložnici jednoho z deseti hříchů.
Konec jedný hádanky, bit je pán i lůza.
V rytmu dětský říkanky, poznáš, co je hrůza.
~ * ~
„Jsi si jistý, že to bude fungovat?“
„Jistě, můj pane…“
„Dobrá,“ vzal Pán zla do ruky flakónek. „Je načase z toho spratka taky něco vytěžit.“
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.